Napsal Josef Mlejnek jr.
12. května 2007
O mrtvých jen dobře, říká se. Jenže na osoby, které měnily běh dějin, nelze toto pravidlo dost dobře použít, jinak by historii nahradil Zlatý věk. Něco za něco: chceš mít po smrti stránku v učebnici dějepisu a dvě tři busty někde v parku? Pak se ale nesmíš obracet v hrobě kvůli takové nicotné malichernosti, že se opět roztáčí další kolo polemiky na téma „XY — spasitel národa, nebo zlořečený ničemník?“
Historickou stopu Borise Nikolajeviče Jelcina, prvního demokraticky zvoleného prezidenta v ruských dějinách, lze nepochybně označit módním termínem za „kontroverzní“. Oficiální čínské hodnocení Mao Ce-tunga zní: jeho život se skládal ze sedmi dílů dobrého a třech špatného. České Jelcinovy nekrology mají opačnou strukturu. Neopomíjejí sedm hlavních hříchů Borise Nikolajeviče: I. minulost vysoce postaveného komunistického funkcionáře, II. rozstřílení parlamentu (byť nedemokratického) tankovou brigádou, III. válku v Čečensku, IV. oligarchy a zákulisní moc „rodiny“ vedené Jelcinovou dcerou Taťjanou Djačenkovou, V. hospodářský rozvrat, VI. „pomazání“ Putina coby následníka a VII. permanentní „namazanost“ neboli substituci krve vodkou, jíž Jelcin s chutí holdoval. Všechny jimi vyjmenované vady však naši nekrologisté zároveň s podivuhodnou lehkostí promíjejí, neboť jediné plus, které mohou uvést, podle nich vše přebíjí jak trumfové eso: Jelcin byl přece Demokrat — v létě 1991 zabránil pučistům vedeným jiným opilcem Janajevem zvrátit demokratizační vývoj a zorganisoval první skutečně demokratické volby na širé Rusi (v nichž zvítězil).
Na Janajeva stačil, to ano, ale Putinův nástup přece znamenal konec všem ilusím, že by Rusko mohlo být demokratickou zemí západního typu. A jelcinovská demokracie měla k čistotě daleko asi jako presidentova krev poté, co si pořádně přihnul. Jelcin byl taktéž schopný manipulátor, jenž se dokázal udržet u moci i v době, kdy mu činilo velké problémy udržet se vůbec na nohou. A i k Putinovi měl mnohem blíž, než se všeobecně soudí. Oba dva totiž přímo čítankově ilustrují podstatu celé tzv. transformace konce 80. a počátku 90. let minulého století. Podle slovníku cizích slov znamená „transformace“ přeměnu nebo přetvoření. Tedy nikoliv zhroucení nebo pád. A Jelcin s Putinem jsou oba bývalí vysoce postavení funkcionáři komunistického režimu, kteří se dokázali udržet u moci (dosáhnout jejích vrcholů) pomocí transformace od univerzálního (sovětského) komunismu k ruskému nacionalismu. Pravda, onu transformaci vyvolal čím dál tím očividnější krach komunistického systému, nicméně nenásledovala až po něm, naopak, předcházela mu a dodýchávajícího rudého Leviathana radši — a hodně pragmaticky — dorazila.
Samozřejmě, že ve skutečnosti nešlo o chladnokrevnou realizaci nějakého předem promyšleného plánu. Daleko spíše se jednalo o sled různých akcí a reakcí, na jehož počátku si Jelcin i Putin mysleli něco dost jiného než na konci. Důsledkem a zároveň hybnou silou dějinných změn byl totiž i jejich osobní vývoj. Okolnosti mění člověka a změněný („transformovaný“) člověk pak mění okolnosti. A tak dále, pořád dokola. Dějiny se pohybují po vývrtce. Někdo si uchová vnitřní konzistenci, jiný se upije k smrti, někdo daleko více formuje, než je formován, u jiného je tomu zcela obráceně.
Role jednotlivce v dějinách je však tak jako tak krátká, ba jepičí. Přijde smrt a zformovaný formátor leží ztuhlý v rakvi. Podobně jako Boris Nikolajevič Jelcin v moskevském chrámu Krista Spasitele, který nechala pravoslavná církev právě za Jelcina (a za velkého státního přispění) znovu vybudovat. A jsme u jádra věci.
Chrám Krista Spasitele nechal původně vystavět car Alexandr I. jako díkuvzdání za záchranu Ruska před Napoleonem. Bolševici ho ve své ideologické zpupnosti nechali v roce 1931 vyhodit do povětří: Boha není, pány celého vesmíru teď budeme My, a kdyby snad náhodou nějaký Bůh byl, nádo jevo uničtožiť! Pravoslavný chrám měl být nahrazen „chrámem“ nové doby, monstrózním Palácem sovětů, kde se měla mimo jiné odehrávat divadelní zasedání sovětského „parlamentu“ čítajícího přes dvacet tisíc „zástupců lidu“. Stavbou se stometrovou sochou Lenina na vrcholu, vyšší než právě v roce 1931 dokončený Empire State Building v New Yorku (ten má i s anténou skoro 450 metrů, zatímco Leninova lysina na vrcholu Paláce sovětů měla „házet prasátka“ z výše přes 500 metrů).
Empire State Building byl tehdy nejvyšší stavbou světa a bolševici museli logicky chtít mít „něco lepšího“, leč detaily této konkrétní posedlosti přenechme raději Freudovi a jeho následovníkům. Výstavbu Babylónské věže komunismu ale přerušila válka, materiál z rozestavěných základů se použil na budování opevnění Moskvy. Po válce stavba nepokračovala a z jámy, co tam zela, nechal nakonec Chruščov udělat velký bazén, který byl uveden do provozu v roce 1962.
Když komunistická bestie zestárla a pošla, začala na místě bazénu stavba obnovené kopie původního chrámu. Od jejího počátku zaznívaly kritické hlasy, že jde o příliš nákladnou bombastickou akci, o výstavbu „obíleného hrobu“, jemuž nikdo nedokáže vdechnout duši. Ruskou pravoslavnou církev totiž bolševici zadávili a roztrhali, a byť ne úplně docela, nedá se říci, že by její současnou duchovní sílu vyjadřoval zrovna masivní obnovený chrám. Pravoslavná církev též doplatila na svou totální srostlost se státem. „Dávejte tedy, co je carovo carovi, a co je Boží, dávejte Bohu,“ mohli si pravoslavní od začátku přečíst v Matoušově evangeliu Ježíšův výrok. I dali vše carovi, hříšnému člověku, a když na jeho trůn usedli démoni, když se Třetí Řím stal metropolí Třetí internacionály, nezbylo jim než se nechat sežrat anebo následovat Jidáše spoluprací s Čekou a později s KGB. Netvoří-li církev paralelní polis, nelze si od ní mnoho slibovat. Přinejlepším jen jakýsi běžný provoz a pak — státní službu. Putinovi, postPutinovi a dalším.
Nenastane-li tedy hluboká transformace ruského pravoslaví, můžeme v dalších letech čekat pouze vzkříšení ruských mocenských choutek a imperiálních ambicí. Tedy něco, co už se dlouho děje. Proto lze možná soucítit s Borisem Nikolajevičem Jelcinem jakožto s individuální lidskou bytostí, leč činit z něj apoštola ruské demokracie je obyčejná hloupost. A hloupost není nevinná.
Josef Mlejnek jr.
Babylon 8/XVI, 30. dubna 2007
