Koncem listopadu dorazil i do našich kin americký trhák Borat. Sacha Baron Cohen v něm pomocí postavy buranského, rasistického, sexistického, chlípného a antisemitského kazašského reportéra Borata nastavuje zrcadlo „émerické kultůře“ i konceptu multikulturalismu. Fígl používá rafinovaný i prostý zároveň.

Boratovo „východní“ buranství v – jeho štábem předpřipravených – situacích demaskuje buranství západního obyvatelstva. Již jen tím, že mu jeho záměrně přeexponovanou masku reportéra kazašské TV všichni věří a berou ho smrtelně vážně. V jednom ze svých dřívějších videoskečů například Borat navštíví typický americký county salon, kde dá k lepšímu esenci country dupárny s textem „Throw the Jew down the well, so my country can be free“ neboli „Hoď Žida do studny, ať svobodná je země má“. Saloon se nadšeně přidá a odzpívá antisemitkou odrhovačku spolu s Boratem. „Nachytal jsem vás, jste stejně tupí antisemité jako... burani na východě,“ zní v podtextu nevyslovená pointa. Pointa je to navíc dvojitá, neboť Borat není parodií na Kazacha, nýbrž je ztělesněním pitomých amerických představ o zabedněném buranovi z bývalého SSSR. Má být Kazach, nicméně neobratnou angličtinu plnou chyb záměrně prokládá českými a polskými „slovanicizmy“, které však na Západě nikoho netrknou. Pouze skutečný buran z Východu si totiž položí otázku, kde by Kazach k výrazu „Jag she mash“ přišel.

Kazaši si stěžují, že je Borat nespravedlivě zesměšňuje a mají pravdu. Ale cožpak není Boratova „kazašská“ hierarchie „Jak my ržíkat: Bůh, muž, kůň, pes, pak žena. Pak krysa“ vyjádřením islámského žebříčku hodnot, stejně jako zavilý a hrubý antisemitismus? V podstatě ano (jen ta žena patří u muslimů před psa), pouze se to každý bojí říci nahlas. Buď z „multikulti“ ohledů, nebo rovnou ze strachu o život. Avšak každý, kdo vyzývá k naprostému respektování islámské „kulturní odlišnosti“, vlastně říká: „Borat je normální, nám rovnocenný!“ Ale „muslimáčů“, těch se Cohen bojí, z nich má on i jeho producent stažený zadek, do nich se film nestrefuje. A to je velké mínus. Když absolutní sranda padni komu padni, tak ze všech, ale opravdu ze všech, Borate! Proroka pak laskavě nevynechávej. Takhle je to celé takové plyšové, a hlavně trochu zbabělé, dovolovat si hlavně na slabšího. Na blbé Amíky či na Rumuny z vesnice Glod, která posloužila jako údajné Boratovo kazašské rodiště a jejímž obyvatelům Cohenův štáb zaplatil, aby si na pár dnů – kvůli „dokumentární hodnotě“ – nechali v obýváku krávu. (I s lejnama.)

Problém s Cohenovým Boratem je ale ještě jeden, a pořádně velký. Subtilní dialektika „dělám si z vás prdel vaší vlastní buranskou představou o buranech a/nebo o kulturních odlišnostech“ je pro mainstreamové publikum příliš intelektuální, a často proto sklouzne do prvního plánu čili do polohy „prča o buranských Kazaších“, kteří v Americe pijí vodu ze záchodu, neb ho považují za umyvadlo. Onen skluz probíhá samozřejmě hlavně u diváků, ale i u samotného Cohena, který se svými fiktivními postavami konec konců živí. Můžeme se proto jen dohadovat, zda se stal obětí vlastního šprýmu a nyní musí tančit, jak mu producenti pískají, anebo zda je třeba chladnokrevným cynikem, který našel způsob, jak vydělat prachy. První a základní rovina jeho humoru, jakási „krampolovština“, mu zajišťuje široké publikum a peníze, občasné záblesky vyšší rafinovanosti pak legitimitu, snad i potěšení, přízeň části kritiky (za boření tabu politické korektnosti) i tu inteligentnější, leč méně početnou část diváků. Chytře to má ta židovská svině vymyšleno, hraje blba, přitom si ze všech mazaně vystřelil a ještě si při tom namastil kapsu, lze uzavřít v intencích Cohenovy poetiky.

Chodit na Borata proto nemá moc cenu. Daleko hlubší a ostřejší konfrontaci divošství se západní civilizací totiž nalezneme v Tocquevillově Demokracii v Americe, tedy v knize z roku 1835, zejména pak v dodatku D k první kapitole (v českém vydání na straně 313 prvního dílu). Tocqueville v něm cituje jistého Charlevoixe, jenž popsal historii první války, kterou v roce 1610 museli vést kanadští Francouzi proti Irokézům. Ti prý, ač vyzbrojeni jen luky a šípy, kladli Francouzům a jejich spojencům Huronům zoufalý odpor. Podle Charlevoixe se jednou Francouzi „zmocnili bobřích koží, do nichž byli zahaleni Irokézové, které spatřili ležet na planině. Jejich spojenci Huroni byli touto podívanou pohoršeni. Ti pak zase začali provádět své obvyklé krutosti na zajatcích a snědli jednoho z těch, kteří byli zabiti, což vyvolalo u Francouzů hrůzu.“ „Tak se,“ dodává Charlevoix, „tito barbaři honosili nezištností a byli překvapeni, že ji nenacházejí u našeho národa, a nemohli pochopit, že je daleko méně zlé obrat mrtvé, než se krmit jejich masem jako divoká zvířata.“

Proboha, nebohý Charlevoixi, proč? Když už někoho v boji zabiji, což lze pomocí matematické abstrakce vyjádřit jako A, proč bych neměl celé „dílo“ korunovat snězením oběti, tedy vlastně říci B?! Zvláště když třeba věřím, že tak do mne vstoupí síla poraženého bojovníka. Takové konání je rozhodně metafyzičtější než barbarské jednání racionálních kupeckých Francouzů: zabít, nejlépe pomocí „divochů“ najatých na špinavou práci, obrat, nechat ležet a zmizet. A doma si pak z nakradených koží stavět Louvry, eiffelovky a Pompadour centra moderního umění. Takhle – jako zvěř! - se Francouzi chovali po staletí, na tom stála jejich koloniální říše, a ještě dnes jim zbylo dostatek drzosti, aby si „durch EU“ spolu s Němci hráli na globální velmoc. Že je hanba nefackuje. Nefackuje, protože tuto pravdu o Francouzích (ani o Američanech) nikdo nenatočí.

Tupý Charlevoix nevědomky zaznamenal triumf modernity nad divošským „křupanstvím“. Zatímco moderní národ krade vše, co se dá zpeněžit, národ barbarský nechává zpeněžitelné s hrdostí ležet ladem a soustřeďuje se na to, co jedna z postav filmu Brutální Nikita vyjadřuje sloganem „Dokončit akci!“ Zabití živého tvora – bobra, člověka, borata* či jelena – znamená totiž nenahraditelný zásah do řádu, jenž existuje nad - či za - viditelným světem zvířat, lidí i zpeněžitelných věcí, a je tedy beztrestné pouze za předpokladu (předběžného či následného) usmíření transcendentna pomocí oběti nebo rituálu. Anebo alespoň zachování piety. Přejde-li duše zabitého do zásvětí i s „dušemi“ jeho bobřích kůží, luku a šípů, lze vlastně spotřebovat pouze jeho maso. To jediné už mu opravdu k ničemu nebude.

Teprve sekularizace či, jak to někdo nazval, „vodkouzlení“ světa umožňuje jeho barbarskou exploataci. Ovšem v boji druhů musí staré „barbarské“ civilizace nutně prohrát s těmi „vyspělejšími“ neboli sekularizovanými. Zatímco vyspělé civilizace se neštítí skoro ničeho, s výjimkou pár zanedbatelných drobností jako je pojídání poražených nepřátel, barbaři se – až na výjimky – vlastně štítili skoro všeho. Což je obrovská komparativní nevýhoda. Proto už na světě nejsou skoro žádní Indiáni.

Ale málem bychom zapomněli na Rusy. Což by se ve slušné vyspělé společnosti rozhodně stávat nemělo. Naštěstí dorazila i na náš knižní trh kniha čečenského lékaře Hassana Bajeva Přísaha - Chirurg pod palbou. Bajev v ní líčí mnohé otřesné zážitky, například dvě noci, během nichž musel amputovat 67 končetin, nohu Šamila Basajeva nevyjímaje. A vypráví též, jak jezdil po rozbombardovaných horských vesnicích a přemlouval umírající mladé dívky, aby se před ním, mužem a lékařem, svlékly a nechaly si vytáhnout střepinu ze zad. Hloupé husy v zajetí předsudků, glosoval by jejich chování západní tisk. Jenže ony se možná jen vzpíraly pro ně nepřijatelné míře sekularizace, znesvěcení, po němž by jejich život stejně ztratil veškerou cenu a stal by se jen bezcílným vegetováním. Lékař Bajev jim chtěl zachránit život. Ale i kdyby se mu to podařilo, dosáhne přinejlepším pouze jistého odkladu. Pro vyspělé civilizace, které v žádná „zásvětí“ nevěří, neb je to nevědecké a zaostalé, má i takový kratinký odklad cenu zlata. V civilizacích barbarštějších, pro něž je „zásvětí“ nefalšovaným kulturním a vlastně i životodárným centrem, však může takový „odklad“ znamenat věčnou smrt či zatracení, je-li odkladu dosaženo v rozporu s vyššími normami. Smrtonosná není střepina, ale svléknutí se před cizím mužem, ať už z jakéhokoli důvodu. Možná je to hodně přísné, nikoliv však barbarské či zaostalé.

Nu vot, Šášo Borate Cohene, zkus si příště udělat prdel třeba z tohodle, když seš prej skoro ten Čaplin moderní doby, jak se teďkonc u nás píče!

Josef Mátoha

*borat velký (boratus magnus) je vzácný druh rosomáka žijícího pouze v okolí Ontarijského jezera, dnes již skoro vyhynulého. Poprvé popsán a přírodopisně zatříděn Charlevoixem v jeho proslulých Animaux captifs z roku 1615.

(Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu, USA 2006. Scénář: Sacha Baron Cohen, Anthony Hines, Peter Baynham, Dan Mazer. Režie: Larry Charles. Kamera: Luke Geissbuhler, Anthony Hardwick. Hudba: Erran Baron Cohen. Hrají: Sacha Baron Cohen, Ken Davitian, Luenell, Pamela Anderson, Pat Haggerty a další. Distribuce v ČR: Bontonfilm. Premiéra: 23. 11. 2006.)

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář