Nositelem Ceny Ferdinanda Dobrotivého za rok 2006 se stal filosof a archeolog Zdeněk Vašíček. „Historici mne berou vážně jedině protože se domnívají, že jsem prehistorik. U archeologů je tomu naopak. Ani za filosofa se nemohu prohlásit, a to protože sdílím přesvědčení Britské encyklopedie, že filosofii nelze definovat. A filosofa ano? Takovému člověku se pak dá mnohé prominout — a na to také spoléhám“ definoval nedávno svůj vztah k zmíněným oborům sám laureát.

Níže přinášíme laudatio Petra Placáka, nazvané "Budocnost archeologie", proslovené dne 6. 1. 2007 při slavnostním převání CFD na Všebaráčnické rychtě v Praze.

Zdeněk Vašíček se ve své práci Archeologie, historie, minulost, jejíž francouzský originál nedávno vyšel i v češtině, zabývá — jak je z názvu patrné — vztahem mezi zmíněnými vědními obory a jejich pojetím zkoumání dob minulých, což je spojeno s mnoha stereotypy. Například panuje obecné přesvědčení, že porozumění — verstehen, chápat, rozumět — je vázáno především na verbální prameny. Na verbální prameny je ovšem také vázáno neporozumění či nepochopení, Unverständnis. V posledních několika staletích se dokonce zdá, že neporozumění se na verbální prameny váže mnohem víc, než porozumění. Ovšem tvrdit něco podobného o jiných druzích pramenů lidského poznávání, jak je třeba známe z klasické archeologie, je samo o sobě problematické.

Neporozumění — mluvme o poruše schopnosti správně chápat, tedy o hlouposti — je spojeno především s textem. To je pochopitelné. Hliněná nádoba nebo měděná spona sama o sobě být hloupá nemůže, to může být jen její interpret, zatímco text hloupý být může a stejně tak může být hloupý i jeho interpret. Z toho je patrné, že hloupost se u verbálních pramenů generuje násobením, zatímco u pramenů materiální povahy se šíří pouze sčítáním. Prehistorie má před historií nepochybně výhodu.

Nebylo tomu tak vždy. Dokud bylo písmo vázáno na úzkou společenskou vrstvu, zpravidla mnišskou komunitu, byla reprodukce hlouposti pomocí písma značně ztížena. Navíc myšlenková hereze byla soustavně potlačována, zprvu nenásilně, s přibývající krisí pak i násilnými metodami. Je zřejmé, že vynález knihtisku intelektuální krisi urychlil. Universalita církve vzala za své a země se rázem stala kulatá. Není divu, že toto zcela banální zjištění stálo na počátku intelektuálního debaklu Evropy.

Liberalisující se společnost hloupost společensky legitimovala. Označila ji za názor, který má stejnou hodnotu, jako kterýkoli názor jiný. Byl to vypočítavý tah intelektuálů, obchodníků a politiků, kteří si uvědomili, že pokud budou hloupost sami popichovat (země je přece kulatá!), získají monopol na vědění, víc vydělají a lehčeji povládnou (myšlení nebo vládnutí = počítání). V epoše masmédií to je dovedeno k dokonalosti. Hloupost ovládla veškerý veřejný i soukromý prostor a prospěch z toho mají všichni — ti, kteří jsou za blbce, tedy masová společnost, i ti, co na ní vydělávají. Aspoň obchodníci a politici to tvrdí. Tvrdí to také vědci a lékaři. Jedni i druzí vyrábějí problémy a zároveň je i řeší, a také bohatnou či se jen živí.

Aby systém mohl bez problémů fungovat, musí být hodnotově či ideově neutrální či vyprázdněný. Tento požadavek nejlépe splňují přírodní vědy, ať už jde o pokácení starých nevyhovujících stromů a jejich nahrazení mladými, pěstěnými kmínky, nebo jen o řeznické či záchodové prkénko. Vědecký přístup dnes ovládá všechno. Podobně tomu bylo v padesátých a jiných letech v Sovětském svazu. A také ve Francii. Známá francouzská historiografická škola Annales k tomu účelu zavedla dějiny mentalit nebo třeba také dějiny brambor. Vedle Čechů mají své vlastní dějiny i brambory. Proč by nemohly mít také právo na národní sebeurčení? V Čevenguru, kde vládla čistá, exaktní věda, bylo všechno možné. Proto zde přítomnému letošnímu laureátovi Ceny Ferdinanda Dobrotivého Zdeňku Vašíčkovi, původem archeologovi, z Brna, radím: pokud chce archeologie přežít jako seriósní vědní obor, musí se dát k přírodním vědám. K čemu přemýšlet, když se rozum dá zasít?

Chianina — největší plemeno skotu na světě. Barva je porcelánově bílá, nahodile s lehkým tónem do šeda. Kůže je pigmentovaná, slabě osrstěná místa (víčka, konečník, pochva) jsou proto tmavá. Tmavé jsou rovněž mulec, paznehty a rohy. Trup je velmi dlouhý, hlava úzká a středně dlouhá. Osrstění je krátké a hladké. Telata se rodí červenožlutá a ve věku dvou měsíců se přebarvují. Plemeno vykazuje vysokou jateční výtěžnost, dobrou kvalitu masa a nízký sklon k tučnění. (Pro ty, kteří se nevyznají v chovu dobytka, podotýkám, že mulec je nosní lysina, jejíž barva patří k typickým plemenným znakům.)

Petr Placák

Prosloveno na Všebaráčnické Rychtě na Menším Městě pražském na Tři krále Léta Páně 2007.

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář