Rozhovor s karmelitánskou řeholnicí Annou Magdalenou Schwarzovou

Sestra Magdalena, občanským jménem Anna Schwarzová (přezdívaná Nina), žije v klášteře bosých karmelitánek v Krakově. Narodila se 14. března 1921 v pražské židovské rodině, větší část nacistické okupace prožila v Terezíně. V padesátých letech ji komunistický režim na několik let uvěznil - a aby toho nebylo málo, v polovině let osmdesátých byla v Československu kvůli svým opozičním aktivitám zařazena na index nežádoucích osob.

Povedl se jí tehdy unikátní „kousek“: zatímco Státní Bezpečnost vyhnala mnohé odpůrce režimu na Západ, sestra Magdalena „emigrovala“ do Polska. Řád, k němuž přísluší, je klauzurní - životopisný rozhovor pro občanské sdružení Post Bellum a Český rozhlas-Rádio Česko jsme natáčeli spolu s Martinem Kroupou a Petrem Blažkem v Krakově o Adventu, v době, kdy se výjimečně mohla setkat s lidmi zvenčí. A. D.

Odkud a z jakého prostředí vlastně pocházíte?
Narodila jsem se v Praze, na Smíchově, na Arbesově náměstí, v březnu 1921. Byli jsme taková bohatší rodina, ale ne zas nějak moc bohatá, třeba auto jsme neměli nikdy. Tatínek dělal ředitele koncernu Juta a maminka zůstala v domácnosti. Měli jsme i kuchařku a dívku, která se o mne a o bratra Jiřího starala. Maminka byla inteligentní ženská, ale kromě čtení, vyšívání a pletení nedělala opravdu nic, je to až k neuvěření. Do školy jsem chodila blízko, do Smetanovy ulice - a od primy do Drtinova gymnasia. Když mi bylo asi šestnáct, přestěhovali jsme se do většího bytu na druhou stranu Vltavy, na roh Resslovky a Gorazdovy, což se dělo za velkých protestů maminčiných a mých, protože my chtěly zůstat na Smíchově. Rodiče se společensky, respektive politicky nijak neangažovali, zato byli zuřiví sportovci, dokonce horolezci, od dubna do října jsme pobývali v Alpách, tatínek přijížděl, když měl volno a rodiče pak dělali takové náročné túry. Já umím od tří let plavat, to jsem se tehdy naučila sama, v alpském jezeře, ale jinak jsme bratr ani já nesportovali, i když bratr skvěle lyžoval. Naši se tím trápili, nutili mne třeba, abych trénovala tenis, ale v tomhle směru jsem se nevyvedla. Byli jsme židovská rodina, asimilovaná, bez židovské víry, takže já o židovství nevěděla vůbec nic, vychovávali mne katolicky.

Chodila jste do skautu?
Jo, jistě, skautka jsem byla a bratr chodil taky, měl skvělý oddíl vodních skautů. Já jsem ovšem vlezla do hnusného de facto komunistického dívčího oddílu, pak jsem se s nimi dost tvrdě rozešla v roce 1938. Vedoucí se jmenovala Bohunka a říkala si „Buňka“, takže to už si asi dovedete představit, jak to vypadalo. Holky pořád prohlašovaly, že jediná naše spása je Sovětský svaz a podobné věci, hrozně mi to lezlo na nervy. S komunismem jsem nikdy nekoketovala, ani před válkou ani po ní. Hodně jsem četla, třeba jsem přelouskla komunistický manifest a úplně mne zděsilo, že celá ta jejich ideologie je založena na závisti. V tomhle směru mi asi vždycky pomáhala víra - do karmelu, do kláštera jsem se hlásila už v roce 1939, ale nevzali mě, právě kvůli židovskému původu, řekli, že jsem jejich, ale že se mám přihlásit později…

Vzpomínáte si na začátek protižidovských opatření? Když říkáte, že jste si své židovství v rodině vůbec neuvědomovali, znamená to, že jste se ani nesetkávali s projevy antisemitismu - přišlo to až s nacismem jako rána z čistého nebe?
Osobně si na antisemitismus nevzpomínám, možná jsem něco pociťovala po Mnichovu na gymnasiu, ale ne výrazně. Prožila jsem prostě to, co spousta jiných lidí, najednou jsem si své židovství „užila na plné pecky“. Museli jsme se stěhovat, přišla všemožná omezení a v prosinci 1941 nás deportovali do Terezína, byl to snad vůbec první civilní transport. Maminka a já jsme tam přežily celou válku, tatínka odvezli v říjnu 1944 do Osvětimi, okamžitě do plynu. Maminka měla čtyři bratry, jeden umřel na nějakou nemoc, dva taky zaplynovali, jeden to přežil. Bratr měl štěstí - velmi špatně se učil, a tak ho naši poslali ještě před mobilizací do Anglie do školy. Samozřejmě už tam zůstal, v patnácti letech se hlásil do armády, ale odmítli ho. V sedmnácti mu pak dali vybrat u jaké zbraně chce sloužit, vybral si letectvo a náhodou do konce války nespadl. Na Terezín se mi moc vzpomínat nechce, je to pro mne složitá věc, máme málo času a podrobně jsem to už odvyprávěla v rozhovoru pro Annu Hyndrákovou z Židovského muzea v Praze. Kdyby to někoho moc zajímalo, tak se na muzeum může obrátit.

Z Terezína ještě před koncem války utekla, je to tak?
To je trochu silně řečeno, opustila jsem ghetto pár dnů před úplným osvobozením. Ke konci jsem pracovala na zahradě, kterou sice ještě pořád hlídali, ale už ne moc pečlivě. Tak jsem se sebrala, vzala si normální šaty a když se naskytla příležitost, prostě jsem odešla. Zamířila jsem do Prahy, přesně řečeno, odjela jsem, stopla jsem si nějaký vůz. Nejlepší bylo, že mě na Malé Straně, hned jak jsem vylezla z auta, zatkla revoluční garda. Byla jsem tak nadšená z návratu do Prahy, že jsem se asi chovala úplně nenormálně, zmateně jsem koukala kolem sebe, rozhlížela se po střechách, oni mě obklopili a začali říkat: „No to je jasný, ona tam vyhlíží snajpry, střílejí ze střech a ona je navádí!“ Naštěstí jsem jim vysvětlila, že jsem koncentráčnice, takže to dobře dopadlo, začali mě objímat. Šla jsem pak do našeho posledního bytu v Podskalské ulici. Byl obsazený a přestože v předsíni ještě stály naše almary a bylo tam naše zařízení, vůbec mě nepustili dovnitř, řekli, že tam bydlí oběti bombardování a že tam nemám co hledat. Tak jsem pak různě hledala přístřeší a nakonec se mne ujaly dvě tety, ženy mých strýců z maminčiny strany, árijky. Jednu jsem potkala náhodou na ulici, ona mě odvezla druhé tetě, která měla větší byt, ale dopadlo to mizerně, protože přišli Rusáci a chtěli mne mít. Rusové vlezli všude, jak viděli mladou holku, tak byl konec. A mně bylo čtyřiadvacet, musela jsem utíkat.

Dostali jste s maminkou a bratrem zpátky vaše věci a byt?
Ne, nikdy. Maminka byla těžce nemocná, bratr se vrátil z Anglie až později, v létě 1945, a vůbec jsme v praktických věcech neuměli chodit. Teprve v listopadu jsme dostali nějaké náhradní, velmi špatné bydlení. Do té doby jsme žili u tety na matracích na zemi.

Pamatujete si, jak se lidé po válce chovali k Němcům?
Jenom pár takových výjevů. Když jsem „utíkala“ z koncentráku, viděla jsem, jak nějací Ukrajinci rozřezali hadice a těmi tloukli německé ženské z Litoměřic, mlátili je až k smrti. Já se s nimi hádala a tahala jsem se s nimi o tu hadici. A byli tam čeští četníci a ti mi říkali něco v tom smyslu: „Paninko nechte je bejt, oni si musej odlevit.“ V Praze jsem ještě viděla, jak vedou zbičované esesáky.

Jak jste na tom byla po válce politicky? A jak to bylo s klášterem? Přijali Vás?
Když se v roce 1946 konaly volby, váhala jsem mezi národními socialisty a lidovci, nakonec jsem volila nársoc. Ani jedni nebyli nic moc, ale lidovci mi vadili víc, nikdy jsem je nechtěla - zdálo se mi, že je to partaj, která se snaží být akorát za každou cenu ve vládě a jinak je k ničemu. Na ty volby si vzpomínám dobře, byli jsme z úspěchu komunistů nešťastní. Znala jsem dost Slováků a oni si před námi úplně odplivovali. Měli hodně nekomunistických hlasů a my jsme to v Čechách a zvlášť v Praze zvorali. Co se kláštera týká, byla jsem postulantka, po válce jsem se šla hned přihlásit, ale tzv. duchovní vůdce mi řekl, že se teď musím starat o maminku, která se po tatínkově smrti úplně rozsypala. V tom měl naprostou pravdu. Jenže já jsem se s ním radila i o tom, co mám v civilu dělat, na jakou se mám přihlásit fakultu. Říkala jsem mu, že mám kromě kláštera dvě velké lásky, medicínu a jazyky (to když chci být opravdu líná, protože na jazyky jsem mimořádně nadaná). A tady duchovní vůdce zapracoval velmi nešťastně, řekl mi, že medicínu určitě ne, protože co bych s ní v klášteře dělala, že když je to jednodušší, tak ať jdu na jazyky. Studovala jsem tedy angličtinu a francouzštinu. Do kláštera jsem pak šla v roce 1948, ale když pozavírali řeholníky, tak k nám přišel nějaký kněz (později se ukázalo, že to byl agent StB) a prohlásil, že si arcibiskup přeje, aby Karmel vyhodil všechny novicky a postulantky. Ten člověk lhal, ale vzali to vážně, já byla novicka, tak mě vyhodili. Z fakulty mne ovšem při prověrkách vyrazili taky.

Po komunistickém převratu, v době, kdy začalo tvrdé tažení proti církvi, jste byla členkou společenství Rodina, které založil páter Kolakovič a k němuž patřili kněží Josef Zvěřina či Oto Mádr, profesorka Růžena Vacková a další významní lidé z katolického prostředí. Spisovatel a historik Václav Vaško vzpomíná, že jste se scházeli k diskusím i k motlitbám a že u vás doma poprvé zažil tajně celebrovanou mši, která na něj udělala hluboký dojem. Jak jste do Rodiny přišla?
Nějak to vyplynulo. Většinu lidí z Rodiny jsem dobře znala, třeba ze společenství od Svatého Salvátora. Na konci roku 1949 se někdo z nich zeptal, jestli bych s nimi nechtěla spolupracovat, což se mi moc líbilo, takže jsem hned kývla. Oni si tenkrát vybírali, nebyla to samozřejmost, mne si myslím vyhlédl Josef Zvěřina. Já jsem tehdy ale dělala i jiné věci, například jsem vozila kněžím do internačních táborů různé materiály, papežské indulty, pokyny, jak se chovat v nesvobodě, jídlo, víno... Indulty mi dávaly sestry z apoštolátu, jídlo a víno jsem dávala ze svého nebo jsme se skládali s přáteli, dokonce mi pomáhala i švagrová, která se sice hlásila k Československé církvi, ale tuhle pomoc považovala za správnou. Internované pořád stěhovali, takže jsem postupně byla v Hejnicích, v Bohosudově, v Králíkách, v Kamenici... Do Želivi jsem se nedostala, do Hejnic mě nepustili, ale většinou jsem pronikla - třeba v Bohosudově jsem zaplatila lidem v nějaké chalupě, která sousedila s internačním táborem, pustili mě za to na zahrádku a já pak prolézala kedlubnama, až z druhé strany dorazil nebožtík páter Bárta, kterému jsem předala věci, dokonce jsme si stihli i popovídat... V Oseku u Duchcova zase byla taková kamenná zeď, tak jsem se zula, vylezla nahoru a pískala (protože pískat, to já umím), dokud nedorazil někdo z kněžích. V Králíkách jsem šla do internace ještě s jednou holkou, přijely jsme s velkou skupinou pobožných starších dam. Předešly jsme je a narazily na hlídku, tam hlídali obyčejní vojáci. Byla zima, po kolena sněhu a ti vojáci nás začali koulovat. Tak jsme jim to vracely, pak nám to všem přišlo k smíchu a oni nás normálně nechali projít a tudíž i předat „kontraband“. Cestou zpátky jsme potkaly ty pobožné starší dámy, které ovšem dovnitř nesměly - a to si nedovedete představit, jak nám nadávaly, že jsme měly výhodu, protože si začínáme s vojskem...

Čím jste se v té době živila? A kdy vás estébáci zatkli?
Nejdřív jsem dělala cizojazyčnou korespondentku v Jutě a pak jsem pracovala jako referentka pro nákup hodinek v podniku Kovo. Asi rok a půl a pak už mě „cvakli“ - 12. února 1953. Byla jsem tehdy nemocná, a když mne odvezli do Ruzyně, zjistili, že mám infekční žloutenku, takže jsem hned putovala „na nemocničku“, asi na šest neděl. Pak to teprve začalo natvrdo. Nejdřív mě vyšetřoval chlap, který byl podle dialektu z Jižních Čech a nebyl úplně nejhorší. Skončilo to mojí blbostí - já jsem se totiž zabývala dialektologií a řekla jsem mu: „Vy jste určitě od Krumlova!“ Pro něj to ovšem bylo, jako bych ho „odhalila“, takže jsem pak dostala ženskou, úplnýho blázna, hysterickou estébačku - a ta mi zůstala až do konce vyšetřování. Ve vazbě mě dali ještě jednou na nemocniční celu, ležela jsem tam s Marií Švermovou, kterou občas vyváděli na procházku. Jednou šla přesně v době, kdy jsem měla výslech. A pak se ptala: „To na tebe ta ženská vždycky tak řve? To bylo slyšet po celém dvorku!“ No, řvala na mně skoro pořád, ale aspoň mě nemlátila. Ale užila jsem si i tak, nočních výslechů a podobných věcí. Marii jsem měla moc ráda, stýkaly jsme se i po kriminále.

Z vyšetřovacího spisu Anny Magdaleny Schwarzové, 1953

Zatkli Vás jako členku „protistátní skupiny“, která, jak potom stálo v obžalobě, měla „zneužívat“ náboženského cítění věřících k „rozvracení lidově demokratického státního zřízení“. Zařadili vás do skupiny Hošek a spol., kde byli kromě přírodovědce a dominikánského terciáře Josefa Hoška a vás souzeni také již zmíněný Václav Vaško, Karel Komárek, František Ondráš a Charlotta Drbohlavová. Jak si vzpomínáte na soud?
Ach jéj! To bylo vždycky a všude stejné... Soud se konal v březnu 1954, všechno bylo předem připravené, advokát byl horší než prokurátor, co se k tomu dá vlastně ještě říct? Dostala jsem jedenáct let, k tomu ztrátu „čestných občanských práv“ a odvezli mě do vězení do Pardubic. Já jsem vždycky měla dost štěstí na nevšední věci a to se potvrdilo i při nástupu do věznice. Jeli jsme antonem s jednou udavačkou, později úplně „provalenou“. A já blbec jsem se před ní zmínila, že jsem byla ve vyšetřovačce s Marií Švermovou. Když nás pak přivezli, tak udavačku nenapadlo nic lepšího, než jít k náčelníkovi a říct mu, že jsem ze skupiny Rudolfa Slánského. A představte si, že se současně ztratily i moje papíry, takže ten náčelník na mě řval, že jsem lhářka a že se mnou bude podle toho zacházet. Vznikl z toho dost velký spor, pokoušela jsem se mu vysvětlit, že se Slánským nemám nic společného, ať se zeptá mých uvězněných přátel, Růženky Vackové, Jiřiny Krejčíkové nebo někoho jiného, ale on ne, věřil té donašečce. Pak naštěstí papíry dorazily a měla jsem z toho všeho výhodu. Náčelník mne totiž zavolal a směla jsem si jako „odškodnění“ vybrat práci. Šla jsem tedy do „káblovny“, protože to bylo nejlépe placené (součástí rozsudku nad Annou Magdalenou Schwarzovou bylo i propadnutí majetku a náhrada celého trestního řízení - pozn. a.d.). A měla jsem i další problém: kromě „káblovny“ jsem mohla jít buď do švadlárny nebo do pletárny a já nic z toho neumím; u těch kabelů bylo jasné, že nás to musejí naučit od základů.

Jaký byl v Pardubicích život? Pamatujete si, s kým jste byla na cele? A na legendární vězeňské přednášky Růženy Vackové?
Nás pořád stěhovali, prohazovali spolubydlící, takže si spíš pamatuju, kde jsem byla než s kým vším jsem bydlela. Na přednášky si vzpomínám, ale nechodila jsem tam. Jednak to bylo na záchodech v noci a jednak po té žloutence velmi nesnáším kouř a tam se kouřilo strašně, takže jsem dávala přednost spánku. Ale Růženka mi to odpouštěla... V Pardubicích se mohl načerno vzdělávat každý, kdo chtěl a nebál se riskovat. Učily se třeba i jazyky, angličtina. Já sama jsem to ale nedělala, ne snad ze strachu, ale prostě nemám pedagogické schopnosti, což se mnohokrát potvrdilo (i tady v Polsku, v klášteře - zkoušela jsem učit angličtinu a všechny žačky mi utekly). Ve vězení jsme vytvářely takové „rodinky“, ta naše byla z velké části „kolakovičovská“ plus další holky, co seděly za víru - dělaly jsme v neděli vězeňské mše, modlily jsme se česky. Měly jsme dvojjazyčný misál, ale tam se nic neudrželo, sebrali nám ho při nějakém „filcuňku“, prohlídky byly pořád. Navíc ke konci začaly problémy s kriminálními vězenkyněmi. Do roku 1958 jsme od nich byly izolované, ale pak to byla bída, člověk si neudržel nic, ani kapesník. Dost si taky pamatuju korekce, protože v korekci jsem skončila poměrně často. Nejvíc v době, kdy si vymysleli, že budeme v neděli chodit do práce - my jsme to odmítaly a tak jsme z korekcí skoro nevylezly.

Pustili vás na amnestii v roce 1960, tedy celkově po sedmi letech vězení. Upínala jste se v kriminále k propuštění?
Moc ne, já jsem žádnou naději nepěstovala. Růženka Vacková zastávala názor, že se má šířit optimismus i za cenu lži a kvůli tomu jsme se hodně přely. Když ji pak v druhé půlce šedesátých let propustili a sešly jsme se, objala mě a řekla, že jsem měla pravdu. A když jsem se v roce 1960 vracela do Prahy, nebyla jsem vůbec nadšená, ale úplně znechucená. Takhle jsem si to nepředstavovala, měli jsme být přece rehabilitováni, očištěni, mělo se nám dostat omluvy a ne abychom se vraceli jako trestanci. Kriminál mi vyčítal šéf v práci ještě v osmašedesátém, naznačoval mi, abych nezapomínala, odkud jsem přišla. Tehdy nám sice „vyrobili“ čistý trestní rejstřík, ale lidi si stejně dovolovali dál.

Jakou jste našla po propuštění práci?
Dělala jsem v Praze, zase v „káblovně“. V roce 1961 jsem se ale z rodinných důvodů odstěhovala do Českého Krumlova. Tam to bylo dost strašné, s prací i s normálním životem. Třeba se mi stalo, že jsem šla po cestě, kolem jel traktorista, který najednou začal křičet: „Podívejte se na tu kriminálnici, na zlodějku, my jsme ji nevzali do práce, protože je z kriminálu!“ Práci jsem hledala špatně, nakonec jsem se na přelomu let 1961/62 dostala do papírny na samostatnou noční směnu. Ale víte proč? Protože ženskou, kterou jsem v práci nahrazovala, při noční zavraždili a nikdo nechtěl nastoupit za ni. Dělníci mi pak povídali, že ji zabili, protože v noci otevírala každému. Tak já jsem řekla, že to vezmu, ale budu se zamykat a otevírat jenom směnovému mistrovi, který se mi předtím ohlásí. Práce docela ušla, ale příšerně to tam smrdělo, úplně jsem nasákla chemií - naštěstí jsem v roce 1965 někde nechala ležet anglicky psanou detektivku, směnový inženýr ji našel, zjistil, že umím anglicky a od té chvíle jsem dělala tlumočnici, protože to moc potřebovali a žádnou nemohli sehnat. Pracovala jsem sice za stejný dělnický plat, ale už ne v noci a ve smradu. Teprve koncem roku 1968 jsem odešla zpátky do Prahy, vyhrála jsem konkurs jako překladatelka na vysokou zemědělskou.

A jak si vzpomínáte na osmašedesátý a vůbec na liberalizaci a uvolnění režimu?
V Krumlově se skoro nic nepoznalo, já jsem věděla o různých událostech a osudech, protože jsem jezdila do Prahy na víkendy, ale jinak to tam bylo úplně zapšklý. Dokonce když v srpnu přišli Rusové, tak se nějací důstojníci objímali na ulici s civilama a radostně tancovali. Vypadá to neuvěřitelně, ale viděla jsem to na vlastní oči. V šedesátých letech jsem se do žádného veřejného dění nezapojovala, v Krumlově to nešlo a nebyla jsem tehdy v kontaktu ani s klášterem, protože sídlil v Jiřetíně, což bylo strašně daleko. Stýkala jsem se jen s lidmi z Rodiny, ale ani to nemohlo být pravidelné. Změna přišla až po okupaci a po mém návratu do Prahy, záhy jsem začala překládat texty pro samizdatovou publikaci, většinou mi je nosili Zvěřina a Mádr. Později se k tomu přidaly různé věci pro Chartu. Pro mne celá ta šedesátá léta prostě trval komunismus a nástup Gustáva Husáka jsem pak nevnímala jako nějaký zvláštní předěl.

Měla jste dost úzký vztah k Chartě 77, což u politických vězňů z 50. let nebylo obvyklé. Jak jste se k tomu dostala? Přes pátera Zvěřinu?
Ne, takhle se to říct nedá. Já jsem do disentu prakticky vplula. Chartu jsem nepodepsala, ale co se kontaktů a práce pro ni týká, měla jsem jakési ručitele, shodou okolností samé komunisty. Františka Kriegla, Gertrudu Sekaninovou-Čakrtovou a Marii Švermovou. Měla jsem důvod, proč Chartu nepodepsat, pořád jsem totiž patřila k řádu a převorka mi podpis zakázala. Tak jsem se jí zeptala: „Ale stýkat se s těmi lidmi snad můžu, ne?“ To jsem směla, takže jsem se stýkala.

Vězni z doby stalinismu, ale často i mladší lidé říkají, že jim na Chartě vadila silná přítomnost komunismů, že se nechtěli dávat do spolku s těmi, kdo representovali totalitní režim v době největších zvěrstev. Vám to nevadilo?
Já jsem Chartě od začátku důvěřovala a nebyla jsem sama. Mádr, Zvěřina, Vacková, ti všichni Chartě věřili, takže jsem se necítila jako nějaká výjimka výjimkovitá. Navíc jsem spoustu chartistů poznala už před Chartou přes Marii Švermovou. Ale abych to vysvětlila: Marie mě jako komunistka mnohokrát odprosila a totéž udělal František Kriegel, který přede mnou klečel na kolenou a omlouval se. To byla metanoia, já si nemůžu pomoct, ale já takové chování neumím odmítnout a tu lítost neuznat. Nemůžu se tváři jako že nic, když někdo něčeho velice lituje. Kriegel bydlel na Vinohradech kousek od nás a ošetřoval moji maminku, ale jak ji ošetřoval: zavolala jsem mu třeba ve tři hodiny ráno, že má maminka srdeční záchvat a on u nás za chvíli zvonil, pyžamo pod kabátem. Tak co bych to byla za člověka, kdybych se na něj dívala spatra?

Vy jste se skutečně nedržela stranou, byla jste třeba na Patočkově pohřbu, spolupracovala jste pak i s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. Ve spisech StB vás spolu s několika dalšími dokonce označují za „katolickou sekci VONS“...
Chodila jsem na katolické soudní procesy, to mne většinou zatkli. Sebrali mne třeba před soudem na Praze 6, kde jsem měla dokonce svědčit a estébáci mne pak po celou dobu soudního jednání drželi pod zámkem, při odvolačce se opakovalo totéž. Asi dvakrát jsem byla u soudu na Moravě a dvakrát v Praze. Ale za katolickou sekci jsme se s přáteli neoznačovali, takové termíny potřebovali jen estébáci. Kdyby se mělo mluvit o nějaké skupině, spíš bych zmínila, že já, otec Kordík, otec Dománek a otec Hronek jsme tvořili takovou redakční radu Informací o CH 77 o církvi.

Zjistili jsme, že na Vás tajná policie od roku 1980 vedla svazek, pojmenovaný „SÁRA“ - taky pěkně po estébácku v každém zápise konstatují, že jste „řeholnice židovského původu“. Víte, že vás sledovali na ulici, na cestách, že vám StB odposlouchávala byt i telefon?
Měla jsem pár domovních prohlídek, zatčení, ale o odposlechu jsem nevěděla. I když: asi jsem cosi tušila, protože o dvě patra níž v našem domě bydlel fízl, kterého jsem si pamatovala z Ruzyně. A jeho žena, což mi někdo říkal až po roce 1989, měla prý puštěné odposlechy, žehlila, vařila a přitom šmírovala... Ovšem psát ona určitě neuměla, to byla absolutní koza, asi jen upozorňovala manželovy nadřízené na různé špeky. Navíc dost pochybuju, že bychom pořád říkali něco zajímavého... Ale jednu důležitou, vysvětlující věc ze svého života jsem úplně zapomněla říct, i když teď budu skákat v čase: v roce 1977 jsem nějakým zázrakem dostala devizový příslib a jela jsem do Vídně k našemu provinciálovi a pak do Říma, kde mi dal generál řádu potvrzení, že vzhledem k tomu, co jsem prožila, uznávají i můj nedokončený noviciát a že můžu složit sliby. Jenže pak zase přišly problémy, telefonický příkaz, asi od StB, že si nepřejí, abych jezdila do Jiřetína. Tam se úplně potentovali, vyhověli a zakázali mi návštěvy. Tak už jsem se potom orientovala na Polsko, další cesty na Západ mi zatrhli.

Zájem StB o vaše polské kontakty a cesty do Polska je velmi intenzivní. Ze spisu vyplývá, že se na Vás znovu zaměřili až někdy v roce 1979 (proto vás asi předtím nechali vycestovat). Dostali tehdy nějaké udání o vašem „zapojení do činnosti nelegální církve“, což bylo přátelství a spolupráce s kněžími, kterým odebrali státní souhlas, s paterem Františkem Líznou, Mádrem, Zvěřinou. Píší o Vás jako o „polské spojce“, která projednává kontakty nelegální církve a polského kléru, jako o spojce se „zahraničními centry“. V době, kdy jste jezdila do kláštera v Krakově, jste se jim jevila jako špiónka...
Pamatuju si z té doby jednu docela komickou historku. Byla jsem v Polsku v klášteře asi tři neděle, pak jsem jela do Katovic a pokusila jsem se prodloužit si pobyt. A kupodivu mi to vyšlo, nějakým omylem a proti vůli StB mi to protáhli na dva měsíce. Pak jsem ale musela zpátky do Československa - před Vánoci v roce 1982. Pro mne ten přechod od klausurního života do normálního pobývání v bytě byl strašně těžký, proto jsem se vždycky stavovala na Moravě u jedné přítelkyně, taky řeholnice, a tam jsem pět šest dní zůstala, abych „přišla k sobě“. Přátelé mi řekli, že potřebují něco doručit do Prahy, ale nechtějí to posílat poštou, jestli bych to tedy nevzala s sebou - šlo o dva dárky, pro arcibiskupa a pro pana Bláhu. To byl portýr u arcibiskupa, svatý člověk - a my jsme, huby nevymáchaný, říkaly, že by to mělo být naopak, že by měl být František Tomášek na portýrně a Bláha arcibiskupem... Tehdy jsem také vezla z Polska léky a hned, jak jsem přijela na Moravu, volala jsem chartistce Janě Šternové, že mám léky pro jejího muže. Ještě jsem jí říkala do těch odposlouchávaných telefonů, že jsou to dobré léky ze Západu a že se u ní příští den zastavím... Jela jsem tedy nazítří do Veletržní, kde Jana bydlela - a estébáci mě tam sebrali. Jana šla naštěstí zrovna po ulici nakoupit něco na pohoštění - a jak jsem ji viděla, začala jsem křičet, že mne zatýkají. A oni že ne, že se nic neděje, že budu za hodinku volná. Měla jsem radost, že to Jana viděla, protože jsem se hrozně bála, že mě seberou a nikdo z Charty se to nedozví. Nechali si mě pak na služebně až do večera, bez jídla, bez pití, a pořád se se mnou hádali, že jsem v Polsku zůstala bez povolení. Večer se pak dovolali do Katovic, zjistili, že mi pobyt skutečně prodloužili - jeden z těch estébáků tak koutkem pusy ucáknul, že byl asi někdo zase vožralej. Pak se zaměřili na moje věci a chtěli vědět, co mám u sebe. Půl hodiny jsme se hádali, pak vzali ty balíčky z Moravy a rozbalili ten pro pana Bláhu. Začali vyndavat věci a překvapeně se ptali: „A to není z Polska?“ A já, že ne, že jsem byla na Moravě. A oni: Tak toho arcibiskupa necháme... Jenže i na balíčku pro Tomáška už roztrhli svrchní obal - a já jsem tedy řekla, že si to odmítám vzít zpátky, protože by to vypadalo, že jsem se v těch dárcích hrabala, ať je předají sami, úředně. To nechtěli ani za nic. Hádali jsme se dlouho, nakonec začali kňourat, že je zdržuju, že mají lístky do Semaforu. Pak jsem vyhádala, že balíčky opatří úřední pečetí, dají na ně razítko a já je předám - aby bylo vidět, že je roztrhli při prohlídce. Jak jsem se s nimi hádala, pořád se ptali: „A proč do toho Polska jezdíte, tam to teď přece není klidné, jsou tam nepokoje, co tam vlastně děláte?“ A já jim řekla: „Já se tedy přiznám, kdyby nebylo mě, tak tam žádná solidarita nevznikla, já jsem Walesova pravá ruka...“ Došlo jim, že si z nich dělám legraci a vyhodili mě.

V roce 1982 Vám odebrali pas, už předtím Vás do Polska odmítali pouštět. Jak jste se pak do Krakova do kláštera dostala natrvalo?
Vyjednávalo se dost složitě, tehdejší komplikovanou a dlouhou úřední cestou. Do Polska jsem se vystěhovala v roce 1985, ale dostala jsem jen vystěhovalecký pas, s podmínkou, že se vzdám československého občanství. Oni si mysleli, že tak přijdu i o důchod, ale ukázalo se, že to nejde, takže jsem penzi z Čech pobírala.

Anna Magdalena Schwarzová, klášter bosých karmelitánek, Krakov 2006

(Čas vymezený pro rozhovor se chýlil ke konci, Anna Magdalena Schwarzová byla unavená, a tak jsme ji nechtěli trápit dotazy po přesných datech a dalších vzpomínkách. Navíc nám řekla, že podstatnou část osmdesátých let prožívala v takové duchovní orientaci na klášter, že už si spoustu věcí přesně nepamatuje. Z jejího spisu z archivu Ministerstva vnitra vyplývá, že se její vystěhování do Polska obtížně vyjednávalo mezi různými církevními i státními institucemi od roku 1982. Zemi opustila pod dohledem tajné policie zhruba o tři roky později, 19. ledna 1985. Na index v Československu nežádoucích osob ji StB zařadila 25. ledna téhož roku - pozn. A. D.)

Přijela jste od té doby do Čech?
Jistě, vrátila jsem se, i když ne natrvalo, po pádu komunismu. V roce 1989 jsem náhodou byla v lázních a tam na mě najednou křičeli a ukazovali na takové ohromné televizní obrazovce, co se děje v Praze. Tak jsem říkala, že musím domů a provinciál mi to dovolil, abych si mohla požádat o občanství, které jsem samozřejmě dostala zpátky. Pár let jsem potom směla žít mimo klášter, protože jsem si musela zařizovat různá odškodnění za persekuci - o ta jsem opravdu přijít nechtěla.

Jak se dnes díváte na diskuse o vyrovnání se s totalitní minulostí v katolické církvi?
Víte, po devětaosmdesátém měla církev obrovskou šanci, kterou jsme úplně pro... Ty tečky si doplňte. První, o co se začala církev starat, byly peníze, majetky, lesy, lány, úplně se kašlalo na to, že lidé přestávají chodit do kostela. Kdyby to tehdy vzali do ruky kněží s čistýma rukama, kterým by šlo o podstatné věci, snad dnes mohla být jiná situace. Vždyť se podívejte, koho v Praze prosazují na blahořečení: dokonce i ty, kdo se v těžkých dobách jednoduše podělali. A ti stateční, skuteční mučedníci, zůstávají stranou. V Polsku je to totéž v modrém, jenže tady do toho ještě smrdí xenofobní a antisemitské Rádio Maria, které v Česku naštěstí neni... Nejhorší je, kolik Poláků i Čechů říká, jak bylo za komunismu dobře. Jsou úplně oblblí.

Tento rozhovor byl natočen pro občanské sdružení Post Bellum a Český rozhlas - Rádio Česko. Rozhlasový dokument o Anně Magdaleně Schwarzové (spolu s dalšími podobně zaměřenými příspěvky) najdete na internetových stránkách http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/portal/ , v archivu pořadu Příběhy 20. století (http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=3108). Dokumenty z tohoto cyklu můžete slýchat pravidelně: Na Rádiu Česko, vždy v sobotu po třinácté hodině a v neděli po desáté; a na ČRo 1 - Radiožurnálu každé pondělí po desáté večer.

Zpracoval Adam Drda

Foto Adam Drda

Babylon 6/XVI, 2. března 2007

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář