Jan Pavel II. se nedávno stal předmětem celé záplavy úvah a komentářů. Řada z nich vyzdvihovala jeho podíl na pádu komunismu, často však kriticky poukazovala na údajně přehnaný konzervatismus, jímž se papež jakoby vyřazoval z moderní doby. Shovívavější komentáře pak o tomto rysu raději „taktně“ mlčely. Přitom obojí je mnohem závažnější, než se všeobecně myslelo a psalo. Podívejme se proto na působení Karola Wojtyły v komunismu i po něm poněkud podrobněji.

Archa v Nové Huti

Koncem čtyřicátých let začalo budování Nové Huti u Krakova, vzorového města socialismu, v němž se měl vyprodukovat nový komunistický člověk, oproštěný ode všech „přežitků“ minulosti. Jak název napovídá, základem nové polis se měl stát obří metalurgický kombinát, ve své době největší v Evropě. Jemu a komunistické převýchově byl uzpůsoben plán města i jeho architektura. Nová Huť sice vždy tvořila administrativní součást Krakova, dodnes je však nejucelenější ukázkou komunistického urbanismu. Hlavní třída ústí v bráně huti, hlavní náměstí bylo navrženo jako prostor masových manifestací a mítinků, bloky domů, napohled sice poutavé svým pseudogotickým či pseudorenesančním výrazem s věžičkami, cimbuřím a průchody, vytvářely ucelená jádra, tak, aby byl každý obyvatel co nejlépe pod kontrolou. Šedesátá léta následně přinesla výstavbu strohých panelákových králíkáren, které kontrastují s monumentalitou megalomanské utopie, jež nalezla své zhmotnění pouze zčásti, v letech padesátých. Pak už chyběly peníze a naštěstí se trochu oslabil i budovatelský zápal. Správní budovy huti dostaly podobu italských renesančních opevněných paláců, neboť huť měla představovat hlavní bojiště světodějné bitvy socialismu s kapitalismem, kde měly vychrlené tuny oceli dohánět a předhánět kapitalistické podniky v Porúří či za oceánem v Pittsburghu nebo Detroitu, až ke konečnému vítězství.

Areál Nové Huti

Ale nešlo jen o roury a ingoty, šlo především o člověka. Sousední buržoazní Krakov, dračí doupě ještě neporažených sil starého světa, měl být přemožen a pohlcen novým člověkem, doslova ukovaným v Nové Huti z bigotních rolníků a jejich synů, které coby pracovní sílu začala nasávat hydra komunistické industrializace. Nikoliv náhodou, naopak zcela záměrně, proto architekti vůbec nepočítali s výstavbou kostela. Tuto zbytečnost mělo nahradit velké manifestační náměstí a Leninova socha. Uplynulo jen pár let od chvíle, kdy koncem války Leninův nástupce Stalin položil pohrdavou řečnickou otázku: „A kolik má ten papež vlastně divizí?“

Nicméně nemalá část dělníků se začala vzpírat této formě převýchovy. Chodili do kostelů v okolních vesnicích a časem umístili na jedno z prostranství Nové Huti dřevěný kříž, kde se konaly mše. Po nějaké době byl dřevěný kříž nahrazen železným a v dubnu 1960 policie shromáždění křesťanů u něj brutálně rozehnala. Tehdy byl Karol Wojtyła v Krakově biskupem (od roku 1958, stal se jím v 38 letech) a v roce 1964 se stal krakovským arcibiskupem. O dělníky z Nové Huti se vždy intenzivně zajímal a často zde sloužil mši - na onom otevřeném prostranství u kříže. Jacku Kuroñovi později řekl: „Oni vybudovali Novou Huť, mysleli si, že proti měšťanskému Krakovu, aby ho dělníci ovládli. A také se tak stalo, jenže proti nim. Neboť měšťanský Krakov by se jim možná poddal, chtěl by se jim poddat, ale Nová Huť mu to nedovolí. Právě ta dělnická Nová Huť bojuje o víru a o hodnoty.“ Ostatně i zde, spolu s jeho vlastní válečnou dělnickou zkušeností, leží kořeny zájmu pozdějšího papeže Jana Pavla II. o dělnickou otázku a jeho kritiky nejen komunismu, ale i kapitalismu - každého systému, který umožňuje či usnadňuje vykořisťování, nelidské pracovní podmínky, jenž člověka ponižuje redukcí na pouhou výrobní jednotku či na špatně placeného nevolníka nějaké té společnosti s ručením omezeným.

Novohutští dělníci začali posléze usilovat o výstavbu nového kostela, což se po dlouhých a urputných obstrukcích komunistických úřadů nakonec podařilo. V roce 1977 byl dokončen kostel Matky Boží královny Polska - Arka Pana (Archa Páně), kromě jiného též ukázka moderní církevní architektury. Jeho budova má tvar lodi, nad níž se tyčí bílý kříž připomínající stěžeň a ráhno. Základní kámen stavby, posvěcený tehdejším papežem Pavlem VI., pochází ze zbytku zdí konstantinovské baziliky sv. Petra. V květnu 1969 ho položil sám Karol Wojtyła. V tabernákulu Archy se pak nachází jiný kámen - přivezený americkými kosmonauty z Měsíce. „Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo,“ řekl Neil Armstrong vycházeje na měsíční procházku. Vysvěcení moderní Archy Noemovy, jakoby kosmického korábu, svatostánku industriální éry v dělnické čtvrti, plného nápověd, znamení a symbolů, však stojí na počátku dominového efektu, jenž skončil pádem komunismu - údajně dělnického režimu -, vysvobozením z potopy. Úvodní mši sloužil v květnu 1977 – kdo jiný než krakovský arcibiskup Karol Wojtyła, jenž se nedlouho poté, na podzim 1978, stal papežem Janem Pavlem II.

Archa Páně v Nové Huti

Roku 1979 chtěl pochopitelně navštívit své Polsko, komunisté se však vzpírali. „Papež je moudrý člověk,“ naléhal údajně Brežněv na polského prvního tajemníka Edwarda Gierka, „řekni mu, ať oznámí, že nemůže přijet kvůli nemoci.“ Což Gierek odmítl. Ne že by byl tak zbožný, jen se obával, že zamítnutí papežovy návštěvy vyvolá v Polsku větší bouři než jeho kontrolovaný příjezd. V tom se zmýlil, a je třeba dodat, že Leonid Iljič Gierka prorocky varoval: „Dělej, jak myslíš, ale ty i tvoje strana toho budete později litovat.“ Vážné obavy vyslovil též tehdejší šéf KGB, pozdější první tajemník Jurij Andropov. Aby však nevznikl mylný dojem, že tehdejší kremelští vládci byli senilními a nemohoucími, ba směšnými „neviňátky“ nad hrobem, nutno poněkud předběhnout dobu a připomenout atentát, který v roce 1981 provedl turecký „Šedý vlk“ Mehmet Ali Agca. Za atentátem totiž podle všeho stály východoněmecké a bulharské tajné služby, z pozadí nepochybně dirigované samotnou KGB.

Mezi návštěvou z roku 1979 a atentátem však ční Solidarita, jediné masové (milionové) opoziční hnutí v komunistické Evropě, jež povstalo v létě 1980. A všichni jeho aktivisté, i ti, kteří vůči církvi zaujímali polemický či kritický postoj, se vzácně shodují, že nebýt papežovy návštěvy, nečítala by aktivní polská opozice více než několik tisíc hlav. Podle jednoho ze zakladatelů Výboru na obranu dělníků (KOR) z roku 1976 Jana Józefa Lipského, mimo jiné osvíceného kritika kýče v církevním umění, „bylo Polsko před červnem a po červnu 1979 duchovně jakoby jinou zemí. Kdoví, zda přelom, k němuž tehdy došlo, nebyl hlubší a opravdovější než ten, který následoval v srpnu 1980. V každém případě však návštěva papeže byla podmínkou, či spíše přímo inspirací Gdaňských dohod [uzavřených mezi Solidaritou a režimem v srpnu 1980].“ „To už nebyl dav ani zástup zevlounů účastnících se nějakého uměleckého podniku pod širým nebem, to bylo společenství,“ vzpomínal později Jacek Kuroñ. „Teprve nyní - poprvé po třiceti letech,“ pokračuje Kuroñ, „jsme se mohli spočítat, pohlédnout si do tváří a uvědomit si, že Polsko to jsme my. Ne vláda, ne úřady, na které jsme neměli prakticky vliv, ne policie, která nás bije, a ne soudy vynášející evidentně nespravedlivé rozsudky - ale my, polská společnost, jež se vlastně probouzí.“ A historik Andrzej Paczkowski charakterizoval význam papežovy návštěvy z roku 1979 lapidárně: „Při pokleknutí před Svatým otcem se Polsko zdvihlo z kolenou.“ Stávková vlna v létě 1980 uspěla i díky obrovské disciplíně dělníků, za níž stála jejich víra. Namísto demonstrací, rozbíjení výloh a házení dělbuchů zvolili metodu nenásilné okupační stávky, kdy se na nádvořích komunistických továren konaly namísto hulákavých mítinků mše svaté.

Jedna z nejpevnějších bašt solidarity vznikla právě v Nové Huti. A i po výjimečném stavu generála Jaruzelského z prosince 1981, který zahnal Solidaritu do podzemí, tvořila Nová Huť jedno z center pokračujícího odporu. V letech 1982 a 1983 zde proběhly stávky a demonstrace, roku 1988 se Nová Huť připojila k vlně stávek, jež byla sice slabší než ona historická ze srpna 1980, avšak i tak přispěla ke konečnému pádu komunistického zřízení. Režim pochopil, že Solidaritu plně nepotlačí, a raději s jejími předáky zasedl ke kulatému stolu. Kvůli tomu jsou sice solidaritní vůdci dodnes obviňováni, neb komunistům údajně zbytečně ustupovali (v radikální verzi výkladu s nimi prý dokonce uzavřeli nemravný komplot), to je však téma na jiný, samostatný článek. Tak jako tak, Solidarita otřásla samotnými základy komunismu a nebýt Jana Pavla II. a jeho cesty do Polska, asi by vůbec nepovstala. Vrátíme-li se však až k počátku celého „příběhu“, tedy do Nové Huti, nemůže nám uniknout jeho symbolický význam, přičemž ona symboličnost nevytváří jenom nějakou náhodnou okrasu, není žádným fasádním ornamentem. Jakoby Nová Huť tvořila světodějnou arénu, dějinný nukleus, kde se v rozměru „mikroregionu“ se zvláštní názorností a koncentrací (hustotou) odehrál souboj křesťanství s komunismem, bitva dvou pojetí světa a člověka. Komunismus se zhroutil, co ale zvítězilo?

Mělčiny postkomunismu

V listopadu 1989 jsme na letenské pláni údajně řekli ďáblovi ne, na jaře 1990 přijel papež a sloužil na Letné mši. Před dosti prořídlou Letnou. (Podobný jev nastal i v Polsku – i tam účast při „svobodných“ papežových návštěvách někdy poklesla o řád, z milionů na pouhé statisíce.) Ale jak říká Písmo: „Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po bezvodých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu si řekne: ‚Vrátím se do domu, odkud jsem vyšel.‘ A když tam přijde, nalezne ho prázdný, vyčištěný a vyzdobený. Proto se sebere, přizve sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Takový člověk je pak na tom na konci hůř, než byl na začátku.“ (Mt 12, 43-45) Papeži se u nás dostalo povinné úcty, ale nikdo ho moc neposlouchal. Když kritizoval spolu s komunismem i kapitalismus, byl považován za socialistu, ba za „levičáka“. Když kázal proti potratům a rozvolněné sexuální morálce, byl hbitě umravněn nálepkou zkostnatělého konzervativce, co nerozumí pokroku. „Lokomotivy jsou teď na elektriku, dědo,“ odvětily mu skoro všechny generace a vrhly se do víru života, před nímž se tehdy rozevírala celá paleta lákavých „možností“.

Po patnácti letech ekonomika sice roste, ale byla mnohokrát rozkradena, novočesky řečeno vytunelována, a západní kapitál zde buduje spíše montážní linky, nikoliv na vzdělání a dovednost náročné podniky. Vykradena byla i většina kostelů, a snad i proto se začínají pro peníze vraždit samotní faráři. Všichni si stěžují na korupci a hořekují nad politikou. Rodí se málo dětí, populace stárne. Za dvacet let se zhroutí penzijní systém, společnost bude společností důchodců. K našim břehům dorazí šedivá tsunami. Zvláštní kontrast k živelné ideologii konzumu, všemožného „užívání si“ a pohodářského profesionalismu, jež po roce 1989 nahradila marxismus-leninismus, byť se na jeho sklonku prosazovala i – parafrázujeme-li Marxe - v zahnívajícím komunismu. Český konzumerismus má své pevné základy z období Husákovy normalizace, nepočíná až s budováním kapitalismu. Ale společnost, která mu propadne, paradoxně nemůže v dlouhodobém výhledu jako celek přežít, podle všech demografických i ekonomických ukazatelů zestárne, zchudne, zkrachuje a vymře. Čísla jsou nesmlouvavá, a obrat by mohla přinést pouze změna trendu - nejen v samotném počtu narozených dětí, ale i ve vztahu k rodině, ke společnosti, k určitým hodnotám, zkrátka příchod zcela odlišného životního stylu, kvalitativně jiného vztahu k životu, ke světu. V duchu údajného konzervatismu Jana Pavla II., byť konkrétní jednotlivosti mohou být pochopitelně předmětem diskuse.

Postkomunismus odmítl poslouchat vítěze nad komunismem, a trpké důsledky jsou k vidění již dnes, byť je příznačně nikdo nechce vidět. Ale nejde jen o celospolečenské konsekvence určitých vzorců chování a jednání. Konzervatismus Jana Pavla II. měl ještě hlubší kořeny, které se zmiňují jen zřídka. „Byl sám se svým úžasem/ mezi bytostmi, které nežasly,“ napsal v úvodu svého Římského triptychu, básnické skladby, jež obsahuje výklad původu i určení světa a člověka. „Zaujetí člověka pro malé věci a nevnímavost k věcem velkým je znakem zvláštní převrácenosti,“ pravil Pascal. Jan Pavel II. se celý svůj život snažil onu „vnímavost“ převrátit, postavit člověka z hlavy na nohy, přivést ho k pravému obrácení, k hlubokému prožitku úžasnosti, zázračnosti, nesamozřejmosti jeho vlastní existence. A sdělit mu, komu za ni vděčí. V tom, ač milován zástupy, byl možná osamělejší, než si dovedeme představit.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 8/XIV, 2. května 2005

Internetové stránky o Nové Huti:

http://www.nh.pl/english/index.htm

http://www.nowa-huta.de/

http://www.nowahuta.info/

Komentáře uživatelů (1)

Přidej komentář