Listování v Proklatých dnech Ivana Alexejeviče Bunina

Na zoře v listech, v houšti vět najednou vidíte: zářící myšlenka spisovatelova zeje matnou průzračností. Až se z toho dělá mdlo. V roklinách a houštích hořkých vzpomínek je neproniknutelné šero.

Šero, které se na obzoru stránek vlévá do šedavého svitu Věčnosti, kde tušíme nesmrtelnou autorovu přítomnost, jen jí samotnou - Věčnost - osvětlenou, jako měsícem. Taková je kniha Proklaté dny Ivana Alexejeviče Bunina. Kniha, kterou tvoří deníkové záznamy z období kolem roku 1917, z období začátku marxistické revoluce v Rusku. Deníkové záznamy, které sice již od prvních slov začaly vznikat jako záměrné literární dílo, o jejichž autenticitě však nemusíme pochybovat. Nejsou v nich žádné fabulace. Události, jak jsou popsány, se často odráží v, samozřejmě později vypracovaných, ověřených historických pramenech, a proto nás také zasáhnou neočekávanou silou, neboť jsou popsány tak pravdivě a silně, jako kdyby se staly včera. 

První část deníku napsal Ivan Alexejevič v Glotovu, v Orelské gubernii. Druhou v Moskvě. Třetí pak v Oděse.

Pondělí. Vlastně už je úterý. Tři hodiny ráno. A my se v jednom klubíku na Národní třídě podivujeme talentu a vkusu spisovatele Ivana Alexejeviče Bunina: "Na podzim v lese, v houšti stromů najednou vidíte: trčící větev ořešáku svítí jasnou žlutí. Až se z toho dělá mdlo. Když jsme projeli kolem Pobědimovových, zabočili jsme doprava a začali sjíždět z kopce, šírání už zrudlo, kdežto měsíc (nad úžlabinou plnou lesa) stál na šedém, jím samotným osvětleném nebi. Ono vlastně bylo šedé skoro celé nebe, jen v hloubi nepatrně namodralé.“ 

Zápisek z 15. 9. 1917. Bunin byl tehdy již jako slavný spisovatel akademikem. Jeho knihy nevynikají tak pohotovou a mistrně vtipnou fabulací jako knihy Bulgakovovy, nejsou tak artistní jako knihy Pasternakovy, zčeřující jako knihy Dostojevského, dynamické, jako dílo A. Tolstoje nebo Šolochova, svižné jako knihy Tiškovovy nebo Charmsovy. To, v čem tkví jednoznačná a velkolepá jedinečnost a přesvědčivost jeho knih, je brilantní nádech prokrvenosti, pro který jsou se zjevnou samozřejmostí pokládány za nejskvělejší dílo klasického pojetí ruské literatury v první polovině minulého století. Je to přesně ta nejnitěrnější mez, kdy smyslovost knih je zároveň evropská (podobná, ale jen podobná smyslovosti Goethově) a zároveň ruská. Jedno slůvko vedle, jeden přemrštěný odstín, a celý tento dojem by se ztratil. Nehledě na pečlivě cizelovanou formu díla jako celku. Taková jsou jeho Antonovská jablka. Takové jsou jeho Temné aleje. 

Zdá se však, že hlavním důvodem, proč Bunin začal psát intenzívně deníky, které od začátku psal vědomě pro budoucí literární historii, pro budoucnost archeologie a nikoliv jen jako poznámky k zamýšlenému dílu, nebo jako svojí vlastní reflexi, že tímto důvodem byla tvůrčí krize. Již od prvních taktů myšlenek nám proto představuje deníkovou tvorbu jako literární žánr. A skutečně: Věčnost, kterou se snaží vylíčit, není nijak rozplizlá, má přesné a vnímatelné kontury. 

Jen nad tím jedním odstavcem trávíme skoro celé ráno s Penelópou Štětečkovou a Karlem Kostičkou, mladými nadějnými filmaři, kteří se za každou větou důstojně mlátí facany po hlavě, neboť se přou o smysl obrazu. Rozložitý Kostička vidí v těch věčných slovech luzný portrét ruské krajiny, takové jaká tehdy byla a jaká již ovšem ale není, neboť se vytrvale ztrácí a ve skutečnosti už můžeme najít jen její torzo. "Den byl nádherný. Když jsme vyjeli, uchvátila mě scenérie (jako od francouzského malíře) požatého pole (do nějž se vklínil kus oranice a sametově zelené keříky brambor) - pole za zahradou, které směrem k obzoru mírně stoupá - a modrého nebe a velkolepých valů bílých mračen na obloze. Osamělá drobná postavička Antona, celý den kosícího proso (nebo rudě rezavou pohanku); a stále muka, muka, že nic takového nedokážu vyjádřit a vykreslit!“ 

Přesně takováto podobná dřeň, myslím, přestože to ze sdělení vyplývá nepřímo, vede Bunina, aby se vyjadřoval až „impresionisticky“, aby to, co nemohl namalovat, a vykreslit jako francouzský malíř - vykreslil co nejlépe slovy jako obraz lyrický. Tak, aby čtenář z jeho vyprávění získal pocit důvěrné známosti popisovaného místa. To ho motivuje, aby skutečnost vyjádřil co nejobrazněji, jako kdyby uvnitř své duše maloval obraz pro slepce. Tak, aby ze slov vydýchla pěna podobná té, která dýchá z obrazů francouzských malířů. A není divu: to, že se nejslavnějšími ruskými malíři stali Kandinskij a Malevič, muselo být pro Bunina ohavné.

Čtvrtek. Listuji knihou ve vlaku do Plzně.

Bunin má jeden zvláštní povahový rys. Je vášnivým čtenářem knih, které nevděčně kritizuje, přestože je jimi hluboce ovlivňován, a kterým podléhá. A je rovněž vášnivým čtenářem novin, přestože je jejich zpravodajstvím neustále drcen, rozhořčován a rozplakáván. To rozhodně nejsou typické ruské vlastnosti. Bunin jakoby se rozhodl přečíst všechny knihy, jen z jakéhosi šlechetného rozmaru. Jakoby se rozhodl odstěhovat se na venkov s bednou knih, protože je to tak šlechetné. Zároveň mu ale všichni, od Maupassanta po Altenberga a Przybyszewského, připadají velmi, velmi nicotní; a to není nic proti tomu, jak Bunin nenávidí Majakovského. Není bez zajímavosti, jak se styl jeho deníkových zápisků liší od jiných deníků a pamětí, anebo jak je Bunin vnímán, pokud je hrdinou cizího, „tajného“ deníku. Nabízí se tu například deníky Przybyszewského, který byl Buninovi protivný. Jenže Przybyszewského zápisky jsou přece jen jiné kafe. Przybyszewski je klasický vorticista. Všechno se točí ve víru kolem něj a kolem kavárny U červeného prasátka do nekonečné spirály dění, které Przybyszewski buď ovlivňuje a nebo je jím ovlivňován; snad na třiceti stránkách kárá Strindberga kvůli rozvodu a jeho vztahu k ženám. Ale ten skutečný důvod je spíš v tom, že autor se chce před publikem blýsknout důvěrnou znalostí někoho slavného. Bunin takový rozhodně není. Jeho hrdiny jsou mužici, venkovští učitelé v pláštěnkách, strážní v žlutých budkách, a pod. Jen jednou se zmíní o kavárně Netopýr, protože v ní dlí jeho vydavatel Gorkij, nestojí mu ale za návštěvu. Mnohem blíže mají k Buninově pojetí psaní deníku samozřejmě Daudet a překvapivě Camus. Camus začíná datovat své deníky v roce 1935, kdy Buninovy Proklaté dny s velkou slávou vyšly v Paříži a zachovává, pro něj netypickou, buninovskou formu psaní, nejen v tom, že o sobě hovoří šlechticky v třetí osobě, ale v tom, jak hledá, opět pro něj netypicky, ráz krajiny. Ale to může být jen souhra náhod. Jisté je, že ti dva o sobě museli vědět. Ani jeden z nich nebyl rodilý Pařížan. Bunin přišel z Oděsy a Camus z Alžíru. Oba dva chápali Paříž nejspíš jako svoje prokletí. Nakolik jsou podobnosti deníků dílem myšlenkové polyfonie a nakolik dílem intuice a inspirace nebylo ještě tichem natolik probádáno, aby o tom mohlo být sděleno cokoliv zásadního. 

„V těch letech byl Bunin jeho bolestí. Stále měl na paměti, že kdesi žije Bunin, že žije v Paříži, že nenávidí sovětskou moc (a Gorkého spolu s ní), zřejmě žije v bídě, ale píše nádherné knihy a také stále ví o Gorkém, nemůže o něm nevědět,“ píše ve svých tajných denících Nina Berberová, v té době pořád ještě rvoucí kočka. Zatímco Gorkému se otevřeně posmívá, když líčí, jak si Gorkij zapomněl nasadit zuby, když mu do Berlína přišly z Paříže Buninovy knihy, Ivana Alexejeviče líčí se zřetelnými sympatiemi, jako vtipného glosátora a milého člověka. Tak asi obecně Bunin na svou dobu působil. Nebyl to přitom v té době žádný mladík. V době, kdy vyšly Proklaté dny, bylo poměrně čerstvému držiteli Nobelovy ceny asi padesát devět let. Určitě byl ale hladce oholený.

Úterý. Na večeru věnovaném Anně Politkovské, novinářce zavražděné 7. listopadu 2006 v Moskvě. Ivan Alexejevič Bunin je tu se mnou. Příšerně zdrcen událostmi v Rusku. On, který neváhal vsednout do kočáru a jet jedenáct verst na telegrafní stanici opatřit si „nepřátelský“ večerník, když se stalo, že poštu přepadli bandité, a k němu se tak nedostaly čerstvé zprávy (čerstvé lži) o dění v Rusku... Jak málo se změnilo od oněch proklatých událostí, které tak hořce Bunin vylíčil v druhé a třetí části deníku, deníku z Moskvy a Oděsy. Ve filmu ze současnosti Dokud nás smrt nerozdělí zazní slova pana Aljakina, manžela zavražděné novinářky Nataši: „To, že byla zavražděna, není náhoda. Je za tím jakási krvavá zákonitost. Krvavá zákonitost, podle které se řídí všechny události v Rusku.“ Deníky Anny Politkovské: Plné ohavných a surových krutostí vylíčených do detailů, člověk se otřásá hnusem, jako kdyby poslouchal Fadějeva. Bunin je ale jiný. Nelíčí vyhřezlost střev, ani černou hloubku vypálených očí, nejděsivější je pro něj ten samotný fakt, že někdo byl jakousi zpupnou antiprincipiální velemocí nesmyslně obviněn jen proto, protože má modré oči a malý nosík, bezbranný spoután a popraven na záchodku ranou do týla. Bunina děsí ona absurdní masová fatální krvavá zákonitost. 

„Zpočátku jsem zprávu o popravě těch dvaceti šesti četl tak nějak otupěle. Teď jsem se ocitl ve stavu naprosté strnulosti. Ano, bylo jich dvacet šest, a to ne kdysi dávno, ale včera, tady, kousek ode mne. Jak na to zapomenout, jak to ruskému lidu odpustit? A v tom také spočívá pekelný bolševický kalkul - zabít v lidech vnímavost. Lidé žijí mírou věcí, vnímavost, představivost je jim vyměřena - a zkuste překročit jednou danou míru. - Jakže? Sedm jich pověsili?! - Ale kdepak, kamaráde, ne sedm - sedm set! - A následuje nevyhnutelná strnulost - protože těch sedm oběšenců si ještě představit dokážete, ale zkuste sedm set,vlastně by stačilo sedmdesát.“ 

S postupujícími událostmi ztrácí Buninovy deníky rozlet i hloubku a začíná v nich přibývat rozmazaných i vytečkovaných výrazů. Stávají se čím dál tím depresivnější litanií, a obludnou karikaturou bídy a teroru, před kterým Bunin utíká nejdříve do Oděsy, obsazené francouzskými interventy. A po jejím pádu, uprostřed poprav páchaných Čekou, do Paříže. A přitom Buninovi, jako bezmála jednomu z nejslavnějších ruských spisovatelů té doby, stačilo jen kývnout na nabídky čerstvě upečených vládců, kteří k němu chovali respekt a úctu. A mohl to být on, kdo mohl bez obav a bez hladu sedět celý život v koženkovém křesle, místo strachu a celoživotního strádání. Bunin by ale nic takového nedokázal. Kvůli fyzickému pocitu, ne kvůli přesvědčení. Bezmocně pláče uprostřed hromady mrtvol. Vyjížďky koňkou jsou ty tam. Deníky pak končí poznámkou, že jejich podstatnou část Bunin zakopal tak, že je při útěku nenašel. Čtenář tak zavírá knihu s povzdechem: „Ach, kdyby se tak přeci jen našly“. 

Vždyť, je možná pravda, že různé deníky přinášejí mnoho pokoutných informací, z kterých se čtenářům i čtenářkám tají dech. Ale přitom nikde ani zmínka o tom, že by něco mohlo připomínat gigantickou zmiji. Takový může být jen Ivan Alexejevič Bunin v Proklatých dnech. Protože podstatné okolnosti se dědí z pokolení na pokolení. 

Na závěr je nutno dodat jen to, že nemůže být pochyb o tom, že největším ruským básníkem byl Friedrich Schiller.

(Ivan Alexejevič Bunin, Proklaté dny, přeložil Libor Dvořák, vydalo Argo 2006.)

Babylon 8/XVI, Literární a výtvarná příloha, 30. dubna 2007

Komentáře uživatelů (2)

Přidej komentář