| Napsal Jan Hájek, v 19-06-2007 |
 Když jsem byl malý, byly pro mne návštěvy západních politiků v Praze noční můrou. Před naším domem se objevilo policejní auto doprovázené šestsetrojkou, jejíž posádku tvořili taky policajti, ale v civilu. Stáli před domem dnem a nocí, fotografovali nás, veškeré naše návštěvy byly těmito muži kontrolovány a ty nevhodné raději rovnou odváženy na Barťák.
Otec byl totiž disident a tito pánové se mu podobnými opatřeními snažili zabránit, aby se s dotyčným politikem, nebo s někým z jeho doprovodu, mohl setkat. Někdy mu také poručili, aby na jistou dobu opustil Prahu a odjel na chatu. Otec proti takovému zacházení protestoval a psal stížnosti, ve kterých se dovolával svých ústavních práv, tyto dopisy pochopitelně zůstaly bez odezvy. Doba se změnila. Disidenti vymizeli. Nejsou zapotřebí. Policie se zřejmě proto rozhodla používat své za totality nabyté know-how plošně. „Do oblasti... se dostanou jen lidé, kteří tam bydlí nebo pracují. Své oprávnění ke vstupu budou muset dokázat...“ psaly noviny před nedávnou Bushovou návštěvou. Občané bydlící na Hradčanech byli též varováni, aby nechodili k oknům a nedělali prudké pohyby. Toto, pokud se správně pamatuju, ani disidentům nikdo neporoučel. Doba pokročila, pokrok nezastavíš. Co mne ale na celé věci opravdu zaráží, je pokora, se kterou se všechno tohle přijímá. Možná jsem se nedíval pořádně, ale v žádných novinách jsem neviděl článek, který by se, byť jen okrajově, pozastavil nad takovým plošným omezováním základních občanských práv, nad převzetím moci ve městě policií. Všechny noviny, které jsem měl možnost číst, popisovaly jak se z Prahy stane obležené město se směsí nadšení, hrdosti, obdivu a submisivity. Obyvatelé Hradčan neuspořádali žádnou petici za svá práva. Neznám nikoho, kdo by na toto téma psal protestní dopisy. To vše se děje ve městě, v lepším případě ve veřejném, v horším případě dokonce v soukromém prostoru. Římané mínili, že městský vzduch osvobozuje. Možná to platilo v Římě, možná ve středověku. Tehdy kvůli podobným záležitostem nikdo na veřejný prostor lidem nesahal. Naopak, setkání potentátů mělo být zážitkem i pro lid, aspoň pro tu jeho voyerskou část. Moc, ve snaze vychovat a naklonit si lůzu, pořádala při podobných příležitostech okázalé průvody a jinou podívanou. Pohled na duchovní či světské činovníky měl lid osvítit a povznést. Pouhá přítomnost krále nebo císaře uzdravovala. O něco podobného se svého času zřejmě snažili i bolševici. Pamatuji si, jak jsme coby školní mládež, stáli hodiny podél tehdejší Leninovy třídy, abychom pak koutkem oka zahlédli prosvištět černé limuzíny vezoucí Kaddáfího nebo Brežněva z letiště na Hrad. Jak měla působit aura třeba takového Kaddáfího na školní žactvo, bohužel nevím. Průvod aut kolem totiž projel obrovskou rychlostí a jejich okna byla zatmavená, takže jsme ani nepostřehli, v jakém autě kdo seděl. Takže ani tohle se chudákům bolševikům moc nepovedlo. Chápu, že by byla škoda pro celý svět, a tedy i pro mne, kdyby takoví krasoduchové jakými Bush, Klaus a Topolánek bezpochyby jsou, neměli možnost se sejít a poklábosit. Otázkou zůstává, zdali kvůli této radostné povinnosti stojí třeba Bushovi za to podstoupit tak obrovské bezpečnostní riziko a jezdit do města, kde je nutno ho hermeticky oddělit od místního obyvatelstva, které ho očividně příšerně nenávidí, když policie musí uzavírat a „čistit“ celé čtvrti a preventivně varovat před střelbou po těch, kteří se snad odváží ve svém bytě přijít k oknu. Kde hledat řešení? Adolf Hitler je stále nehynoucím zdrojem inspirace pro moderní společnost a její politiky a sociální inženýry. Národně socialistický stát, Volkswageny, silná, pevnou rukou vedená politická strana, dálnice, euthanasie a jiné výdobytky moderní doby, které si všichni přejeme a které nám všem tolik zpříjemňují a zjednodušují život, jsou jeho vynálezy. Inspirací pro dnešek by snad mohlo být i založení sídla pro papaláše na venkově po vzoru Hitlerova Berghofu. Třeba někde v Krkonoších, uprostřed panenské přírody, nikým a ničím nerušeni, by se naši vůdci v klidu a bezpečí mohli setkávat se svými zahraničními protějšky, aniž by přitom museli porušovat veřejné nebo soukromé prostory a práva svých poddaných. I když nakonec proč ne, vždyť přece „právo tohoto druhu si také nežádá lid sám, nýbrž jen kverulanti v lidu“. Jan Hájek Babylon 10/XVI, 11. června 2007
Komentáře uživatelů (0) 
|
|
|
