| Napsal Anna Kubišta, v 04-10-2007 |
Na konci června zažili početní diváci a příznivci jedné z mála
zajímavých a inteligentních relací francouzské veřejnoprávní televize
šok. V závěru svého pořadu Arret sur images (volně přeloženo,
Dostaveníčko nad obrazy) vystoupil známý novinář, publicista, analytik
médií v deníku Libération a neúnavný pozorovatel televizní obrazovky
Daniel Schneidermann a prohlásil:
„V den natáčení posledního předprázdninového dílu se stanice France 5
stále neozvala, jak bývalo zvykem, ohledně prodloužení smlouvy pořadu.“
Rozpačitý Schneidermann - a s ním skvělý tým spolupracovníků, který za
zhruba dvanáct let existence pořadu kolem sebe soustředil – nevěděl,
jestli se má rozloučit „nashledanou“, nebo „sbohem“, a skončil větou:
„Nevidím důvod, proč bych Vám nemohl říci, že se uvidíme v září, a
tedy: uvidíme se v září, ať už tady, nebo jinde.“
Natáčení Arret sur images pravidelně probíhalo v pátek a pořad se
vysílal v neděli v poledne. Hned v pondělí Daniel Schneidermann na svém
blogu Big Bang Blog ohlásil, že je po všem, pořad skončil. Záhy poté
začal jeden z pravidelných diváků a Schneidermannův fanoušek
organizovat petici proti jeho zrušení. Během pěti dnů ji podepsalo
neuvěřitelných 35 000 lidí a v následujícím měsíci se počet
protestujících proti gangsterským způsobům jednání vedení France 5
vyšplhal až k číslu 185 165 – poté byla petice uzavřena a předána.
V reakci vedení France 5 se člověk mohl dočíst dosti mlhavé argumenty
poukazující na údajnou nízkou sledovanost či přímý útok na osobu
Daniela Schneidermanna, který byl pár dnů poté propuštěn pro „vážnou
chybu“.
Tedy vážná chyba? V čem ale doopravdy spočívala? V tom, že
Schneidermannův pořad čím dál tím víc kritizoval poddajnost médií vůči
politikům? Či ještě konkrétněji - že odhalil zfalšované reportáže
sesterské stanice France 3? (Mimochodem, onu reportáž mohli diváci
vidět v prime-time pořadu člověka, který se později stal předsedou
France Télévision, organizace, pod níž spadají všechny veřejnoprávní
stanice. Šlo skutečně jen o náhodu?) Nebo snad vadilo, že pořad
poukazoval na novináře, kteří během prezidentské volební kampaně
sledovali pro své noviny či stanice vybrané kandidáty, přičemž se
nedovedli obejít bez viditelných sympatií vůči „sledované“ osobě? (Něco
na způsob nechvalně proslulých „embedded“ novinářů během války v
Iráku.)
Jeden z odpůrců Schneidermanna z jiného televizního pořadu se veřejně
zaradoval nad koncem „televizního prokurátora“. Přes veškerou zlobu v
něm obsaženou, tento výrok o mnohém vypovídá.
Ano, Schneidermann a jeho tým si vytvořili spoustu nepřátel, neboť
spáchali asi největší zločin, kterého se novinář může dopustit: „šli po
krku“ svým „bližním“, vystupovali proti vlastnímu druhu, místo aby s
ním drželi pohromadě. Jak ostatně napsal sám Schneidermann, novináři s
chutí kritizují a prohlašují, že rádi uslyší i kritiku své vlastní
práce, avšak jakmile jsou této kritice vystaveni, rozčílí se.
Žijeme v éře masivního rozvoje komunikačních technologií, kdy se
leckterá informace rozšíří a vzápětí zapomene rychlostí blesku, kdy se
z malé nenápadné zprávičky může z ničeho nic stát mediální „trhák“, kdy
ve zpravodajství promlouvají z obrazovky i běžní občané (což samo o
sobě nemusí být špatné, leč takové věci je nutné brát s rezervou).
Obraz je ovšem mocnější než slovo a může formovat i proměňovat samotnou
politickou scénu. Ve škole se učíme, jak analyzovat a dešifrovat texty,
ale nikdo nás pak nenaučí, jak dopodrobna odhalit, co se skrývá za
jazykem obrazů. A právě tuto roli do jisté míry plnil zmíněný pořad.
Arret sur images zemřelo. Ale ať žije @rret sur images! Je to tak, v
září přišla dobrá zpráva o vzniku provizorního webu, kde se už dnes
nacházejí videa, publicistika, debaty a zprávy. Sice často bez ladu a
skladu a někdy i v amatérské kvalitě, ale bývalí příznivci pořadu mohou
alespoň prozatím uspokojit svoji touhu po zajímavých textech a
analýzách týmu. Ten mezitím připravuje novou podobu @rret sur images,
která by měla být spuštěna v lednu 2008. Jak vysvětluje Schneidermann,
vybrali si „totální svobodu“, ale ta není zadarmo. Proto zvolili cestu
placeného webu s argumentem, že v době, kdy je na internetu všechno
zdarma, si člověk musí za kvalitu zaplatit. Což není od věci. Přístup k
celému webu @rret sur images uživatel získá za 30 eur za rok, ostatní
pouze k některým částem. (Nutno podotknout, že autorka těchto řádek již
patří mezi předplatitele.)
I když si hned v prvních dech přístup předplatila spousta lidí, jiní už
stačili vyjádřit nespokojenost. V tom spočívá veškerá krása, ale i
všechno neštěstí internetu: Rychle, rychle, aby bylo vše, jak chceme, a
pokud ne, tak vraťte prachy! Ale ti rozumnější, co zaplatí, tím umožní
vznik projektu. Pak se uvidí. A tak to přece má být, tak je to správné:
když už se někde angažovat, tak v něčem, čemu člověk věří, byť nemusí
se vším souhlasit. Předplatitel @rret sur images přece nepředpokládá,
že bude číst a sledovat něco, s čím stoprocentně souhlasí. Naopak,
chce, aby známí publicisté a novináři narušovali jeho představy či
předsudky, aby je vyvraceli, aby ho posouvali dál.
Takže osudové „rendez-vous“ proběhne začátkem roku 2008... Do té doby
se lze dočíst o průběhu zrodu webu a též o jiných novinkách francouzské
obrazovky na http://arretsurimages.net/.
A douška na závěr: na domovské stránce webu @rret sur images je galerie
portrétů těch, kteří už nechtěli Arret sur images vysílané v televizi.
Kliknete-li na fotografii, objeví se předpokládané důvody, proč jim
pořad nevyhovoval. Mezi známými tvářemi francouzské obrazovky a
francouzské politické scény se vyjímá... Vladimir Putin! Ovšem hned po
kliknutí se objevuje sdělení: „Jde samozřejmě o vtip.“ Ale ne tak
docela. V roce 2007, při jeho návštěvě Francie, udělil prezident
Jacques Chirac Putinovi Řád Čestné legie. Avšak Francouzi tyto obrázky
nikdy neviděli a neuvidí. Obřad zaznamenala pouze ruská televize a
ruský fotograf. V Arret sur images pak novinářka Julia Kapustina
dopodrobna vysvětlila, proč v Elysejském paláci vše proběhlo „soukromě“
a bez kamer. Připomněla dále, jak se později vykrucovala známá tvář
večerních zpráv, moderátorka Claire Chazal, když se jí v jednom pořadu
kdosi zeptal, proč tuto událost zamlčela: „Ehm, víte, nemůžeme přece
referovat o všem, co se děje. Musíme si zvolit témata.“ Jasně, udělení
Čestné legie fotbalistovi Lilianu Thuramovi je určitě tématem s velkým
T, kdežto koho by zajímalo, že Jacques Chirac a Vladimir Putin jsou
velcí přátelé, že...
Anna Kubišta
Babylon 1/XVII, 1. října 2007
Komentáře uživatelů (0)
|
|
|