V českých literárních kruzích stále převládá názor, že dobrý kritik či kritička musejí mít pro posouzení díla především cit, intuici, dobrý a žádnými školami nezkažený vkus. Jakákoli akademická průprava, vzdělání, metodologický rozhled a pojmosloví jsou u nich předem podezřelé.

Kořeny tohoto přesvědčení jsou jednak sociální povahy, neboť novodobý český národ vzešel ze selského stavu, a uchoval si proto nedůvěru ke všemu, co zavání učeností, jednak povahy ideové, neboť romantika, která selský stav emancipovala a jež sázela na shůry seslané a žádným vzděláním nepokřivené zření a vhled, dosud neskončila. Tento přístup také posvětil a stvrdil místní kritický bůh F. X. Šalda, když ve svém, pro tuzemskou kritiku zakládajícím díle Boje o zítřek mimo jiné napsal, že „opravdová kritika byla vždy ne povoláním, nýbrž posláním, ne zaměstnáním, nýbrž osudem, ne metodou, nýbrž intuicí, velkým vášnivým pohledem v hrůzu doby, v její neorganizovaný posud děj“. Tato slova si za svou devízu zvolila Společnost po Šaldovi pojmenovaná a v jejich duchu také letos rozhodla při udílení své každoroční ceny. Nikdo jiný totiž takovéto pojetí kritiky neztělesňuje tak dobře jako Jan Štolba, jenž se za sbírku recenzí, kritik a statí Nedopadající džbán stal laureátem Ceny F. X. Šaldy za rok 2006.

Jan Štolba je v nejlepším slova smyslu kritický primitiv, diletant a amatér. Primitiv ve smyslu prvotního, ničím nezkaženého, nepokrouceného, nezformovaného pohledu na literaturu. Diletant čili člověk, jehož literatura delectat - baví, těší a skýtá mu útěchu. A amatér neboli její upřímný a vášnivý milovník. Pokud bychom opět v Mistrově tradici chápali kritiku tak, že má skýtat patos a inspiraci, pak Štolba beze zbytku naplňuje první požadavek. Vášnivé zaujetí, naprosté osobní nasazení a ručení životem za svou tvorbu vyzdvihuje jednak on sám u autorů, jež posuzuje, jednak tuto ctnost shledávají u Štolby a jeho textů všichni, kdo jeho knihu recenzovali. Kéž by nám pánbůh dal více takovýchto nadšenců planoucích pro poezii!

S inspirací se to bohužel má jinak. Chápu-li inspirativní text jako ten, který mi nabízí nový pohled na věc a zároveň mě vybízí, ponouká, popouzí, abych o ní po svém, jinak a třeba i protikladně přemýšlel, pak Štolbovo psaní má pro mě hodnotu blížící se nule. Tento nedostatek tkví jednak v jeho pojetí poezie a jednak v jeho stylu. Jan Štolba chápe poezii jako médium, skrze něž se lze dostat k básníkovu prožitku, zahlédnout okamžik jím zachycený, dohmatat se předtextového, bezeslovného, přirozeného světa. Básníkovým úkolem tudíž není tvořit nové světy, nýbrž pozorně a pokorně sledovat svět stávající a zachycovat skrytou pravdu bytí, jež se ve vzácných chvilkách zjeví. Poezie jako epifanie. Jan Štolba proto na básni oceňuje její autentičnost, respektive autentičnost básníkova prožitku a přiměřenost výrazu, jímž prožitek zachytil. Proto také v současné české poezii kritizuje neoavantgardní proud (např. Jaromíra Typlta) jako příliš upovídaný, zastírající slovními přívaly pravou podstatu, rovněž proud křesťansko-spirituální (např. Petra Borkovce) jako příliš ornamentální, dekorativní, manýristický a proud groteskně-mystifikační (např. Ivana Wernische), v němž pro neustálý škleb a literární reminiscence nelze si být nikdy jistý, kdy to autor myslí vážně a kdy si dělá srandu. Naopak cení si proudu civilistního, nebo jak ho nazývá Miroslav Balaštík empirického, v němž básník funguje jako ozvučnice a jejž ztělesňuje např. Petr Hruška.

Jan Štolba si přitom není anebo nechce být vědom dvojí skutečnosti: zaprvé že takovéto uvažování o poezii coby zjevení tajemství bytí nutně vyúsťuje v banální a nicneříkající tvrzení typu „Svět je tak neustále otevřená možnost i dávno hotová dokonalost vjednom“ anebo „Texty jako Arsenál jsou totiž schopné zračit svým způsobem vše“. A zadruhé pomíjí fakt, že každý jazykový projev je svou podstatou gestem a strategií, jak to v recenzi na Nedopadající džbán v Souvislostech nazývá Petr Boháč, čili že i ta nejpřirozenější, nejcivilnější a nejautentičtější báseň je umělým konstruktem, jehož hodnota a významy nejsou zafixované a musíme je také konstruovat. A tato skutečnost není nějakým výmyslem postmoderny, jak si mnozí myslí, nýbrž tkví v samých základech evropské vzdělanosti, třebaže se na to od 19. století trochu pozapomíná. Z čeho jiného vychází biblická exegetika než z přesvědčení, že Písmo se vždy dá vykládat několika způsoby a tyto způsoby navzájem koexistují a neruší se, a tudíž není možné mu přisoudit jeden jediný smysl? Na čem jiném stavěla antická rétorika než na vědomí, že jazyk je nástroj, který vždy skutečnost a posluchače či čtenáře manipuluje? Přesvědčení, že dokážu z básně vyčíst, zda v ní autor pravdivě zachytil svůj autentický zážitek, je stejně naivní jako si myslet, že by se mi podařilo z přímého pohledu Stanislava Grosse poznat, zda to myslí upřímně, anebo nemyslí.

Druhý Štolbův nedostatek, jenž přímo vyplývá z prvního, je jeho styl. Pro ilustraci z jedné Štolbovy recenze ocituji: „Petr Hruška otevírá svou novou sbírku Vždycky se ty dveře zavíraly podivuhodnou vizí: ,Vždycky se ty dveře zavíraly, samy od sebe, léta letoucí, s pomalým chvatem. Teď se ani nehnou‘. Tajemství náhle nedovřených dveří je tu důvěrně přítomné, důvěrně se nabízející, a přece zároveň předem uzavřené do své nerozluštitelnosti. Takové ,nicotnosti‘ se dějí a je zbytečné se jimi zabývat. Jestliže si jich přesto všimneme, ocitáme se uprostřed skrytého existenciálního minidramatu; uprostřed utkvění, v němž jako by se náhle něco zásadně proměnilo. Víme, že dveře nepromluví, jejich náhlá nehybnost, nečekané vykročení z důvěrně známé mapy dní, již s námi doposud sdílely, je však výmluvnost sama [...]“ a tak dál donekonečna. Petr Boháč to nazývá „nabubřele bezbřehou banálností“, Marek Vajchr v Revolver Revue „asociativní litanií“ a „nepřiléhavě afektovaným stylem psaní“, jehož lexikon svědčí o víře jejich autora, „že hlubokých myšlenek a dynamického stylu lze docílit kumulací ,hlubokých‘ a ,dynamických‘ slov“. Pro mě to je Pýthiino mumlání, které sice má samo o sobě určité estetické kvality a dá se chápat jako autonomní literární text, ale z hlediska kritiky je k neučtení. Jan Štolba vrší jednu metaforu na druhou, jedno abstraktum na další, přičemž by se každá metafora a každé abstraktum daly zaměnit za jiné, a téměř stejně často jako interpunkci používá svoje nejoblíbenější dvě figury: jakoby a jakýsi. Z jeho psaní se stává temný les, hustá mlha, kde není možno se ničeho zachytit a kde je dovoleno vše, a z rozpravy o poezii okultismus, v němž pouze vyvolená média jako Jan Štolba vidí a vědí, a nám ostatním je dáno toliko věřit. A já - třebaže věřím Štolbovu bezelstnému pohledu, jenž si nezadá s někdejším pohledem mladého premiéra-mašinfíry - bych radši rozuměl.

Jiří Holub

Jan Štolba, Nedopadající džbán, Praha, Torst, 2006

P. S.: Na internetových stránkách Společnosti F. X. Šaldy chybí posudek, na jehož základě byla cena udělena Janu Štolbovi, stejně jako tam není laudatio, které při předávání proslovil Jiří Pelán, a proto jsem se je téměř týden od PhDr. Libuše Heczkové, Ph. D. snažil dostat. Bohužel do odevzdání tohoto textu jsem je nedostal. Vyzývám tedy Společnost, aby oba texty co nejrychleji zveřejnila, a zabránila tak dojmu, že rozprava o kritice je přístupna jen úzkému okruhu zasvěcenců.

Babylon 2/XVII, Literární a výtvarná příloha, říjen 2007

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář