| Napsal Miloš Doležal, v 03-11-2007 |
 4. října 2007 se v Praze konalo poslední rozloučení s brigádním
generálem Ottou Špačkem, legendárním válečným stíhacím pilotem, který
zemřel ve věku 89 let. Jeho život připomínal dobrodružnou plavbu řekou,
ve které se střídají peřeje s klidnými meandry.
A bohyně štěstěna mu bývala podivuhodně blízko. Z vlasti musel dvakrát
prchat, přežil sestřelení i nouzová přistání, účastnil se „ve vzduchu“
vylodění v Normandii, byl povyšován i degradován, ale prožil také
krásná desetiletí v drsné kanadské krajině jako rybář a lovec vysoké
zvěře. A k jeho životnímu příběhu patří i návrat do vlasti po roce
1989. A jako v americkém filmu došlo v závěru Špačkova života i ke
skutečnému happy-endu. Na setkání spolužáků v Náchodě potkal po
padesáti letech svoji předválečnou lásku Růženu. Oba již byli vdovci a
tak se v roce 1994 vzali a žili v Jaroměři. Pro spolubojovníky a
přátele měl Otto Špaček přezdívku „Icík“, něco jako svéráz a originál.
Tedy nikoli poslušný voják v zástupu, ale nepoddajný i svéhlavý, a
především otevřený muž.
Otto Špaček se narodil 7. března 1918 v Brzici u Náchoda v rodině
učitele. Před válkou absolvoval Školu leteckého dorostu v Prostějově a
jako vojín polní pilot-letec byl odeslán do Piešťan. A právě v
Prostějově vznikla jeho přezdívka, když spolužák zarýmoval: „Icík from
Leipzig, třída sobě sama, postavou nevelkou, zato velká tlama.“ V roce
1939 se Icíkovi podařilo se skupinou kamarádů (vzal si tehdy s sebou
mandolínu) uprchnout do Polska a následně do Francie, kde s
francouzskou perutí vlétl do tvrdého boje proti německé přesile. Při
jednom hlídkovém letu narazil na svaz německých bombardérů a jeho
letoun byl zasažen. „Z nádrže teklo palivo, všude zápach oleje, hrozil
výbuch. Z kapoty se valil dým a v kabině nebylo takřka vidět. Chtěl
jsem to uhasit, zmačkl jsem to po čumáku dolů, ale mašina začala
hořet,“ líčil později. Zachránil se seskokem na padáku. Než válka
skončila, z porouchaného letounu zázračně vyvázl ještě dvakrát. Nicméně
ve Francii zdolal nad městem Chaulnes německou „stodevítku“ a společně
s dalšími sestřelil německou „létající tužku“ Dorniera Do 17. Ve
Francii Špaček nalétal 66 operačních hodin a nasbíral dostatek
pilotních zkušeností, které později zúročil v Anglii. Avšak
francouzskou zbabělostí a povýšeneckým chováním byl rozčarován. Ve
Velké Británii poznal naprosto opačnou společenskou i bojovou náladu.
Prošel 312. čs. stíhací perutí a 605. britskou perutí, aby až do konce
války zakotvil v 313. čs. stíhací peruti. Špaček se stal živou kronikou
jednotky, řazené mezi nejdravější. I on sám patřil mezi ty, kteří
bojovali naplno, takřka bez zákrytu. Pilotní umění se u něj snoubilo se
statečností. Známá je historka z března 1942, kdy čeští piloti útočili
na jednu belgickou továrnu a na skupinu cvičících vojáků Wehrmachtu. Po
první dávce se vojáci rozutekli, ale okamžitě skočili ke kulometům a
zahájili palbu. Navzdory tomu Špaček svůj útok ještě dvakrát zopakoval.
Bohužel z tohoto letu se nevrátil jeho bojový druh Miloslav Zauf.
Navzdory bojovým úspěchům potkala odvážného pilota nepříjemnost a
degradování - při společném cvičném letu zahynul Blažej Konvalinka a
Špaček byl vojenským soudem přísně obviněn z nekázně. Po čtyřech
měsících se však k peruti vrátil, a v roce 1944 byl povýšen do hodnosti
pilot officer.
Po válce se Otto Špaček oženil, ale nadějnou důstojnickou kariéru
přerušil únor 1948. Letci bylo naznačeno, aby si našel jinou práci,
nejlépe v dolech. S manželkou se proto dlouho nerozmýšleli, prodali
auto, aby mohli zaplatit převaděčům, a utekli „přes čáru“ do Německa.
Nakonec se dostal do Kanady, kde žil jeho válečný druh Charles Stojan,
který vlastnil malou opravnu aut a kamaráda zaměstnal. Špaček se
postupně osamostatnil, zařídil si čerpací stanici, naučil se stavět
kánoe a lodě s rovným dnem a upravovat lodní motory, začal vášnivě
rybařit, pokoušel se hledat zlato, sjížděl dravé řeky na Yukonu a
objevoval Bohem zapomenutá místa Černého kaňonu řeky Omineca, která
tehdy byla ještě domovem Indiánů. Po listopadu 1989 se vrátil do
vlasti, byl rehabilitován, povýšen, a oceněn státním vyznamenáním. Na
otázku po důvodech riskování života za vlast během války odpovídal
generál Otto „Icík“ Špaček po svém: „Vždyť jsem chtěl létat! Kdybych
nechtěl, seděl bych doma za kamny.“
Miloš Doležal
Babylon 2/XVII, říjen 2007
Komentáře uživatelů (0) 
|
|
|
