Když člověk uslyší slovo „Persepolis“, hned se mu vybaví mozaika obrazů a představ, pravých či vymyšlených: krásné ornamenty, pohádkově nádherné paláce či postava Alexandra Velikého.

Anebo se mu exotický název spojí se jmény jako Dareios, Isfahán, achaimenovská říše. Prostě kouzelná slova, zvlášť když se třeba zapomene na to, že zmíněný Alexandr nechal toto někdejší sídlo perské říše vyplenit.

Na vnitřní magii slova Persepolis navazuje též íránsko-francouzská komiksová kreslířka Marjane Satrapi. Nyní, po nečekaném úspěchu čtyřdílného stejnojmenného komiksu ve Francii i v Čechách (vyšlo ve francouzském nakladatelství L’association, v České republice v nakladatelství BB Art), se Češi mohou těšit na filmovou verzi tohoto díla. Po předpremiéře na 10. Festivalu francouzského filmu přijde snímek, který letos dostal Zvláštní cenu poroty v Cannes a bude reprezentovat Francii v souboji o Oscary, i do běžné distribuce v českých kinech.

Persepolis vypráví o dětství a dospívaní Marjane Satrapi, která se narodila za vlády šáha a zažila roku 1979 ještě jako dítě islámskou revoluci. Pro její intelektuálně založenou, liberální, francouzsky mluvící a západně orientovanou rodinu znamenala tato změna zásadní přelom, jak v životě členů rodiny, tak v dosud klidném denním životě Marjane.

Ale komiks Persepolis je hodně známý, jeho úspěch je zasloužený a referovala o něm i česká média. Snad nejzajímavější na celé věci je proto skutečnost, jak se dnes Írán stal velice dobrým obchodním artiklem. Hlavně pak, je-li nahlížen tím nejzáhadnějším pohledem – očima žen, považovaných za mlčící menšinu.

Ve Francii se už ani nepočítají knihy, které napsaly ženy – a íránské ženy obzvlášť – o své zemi anebo o exilu. Jedna z nich se jmenuje Jak je možné býti Francouzem? Jde o variaci na známý dotaz obsažený v proslulé satirické knize francouzského filozofa Charlese de Montesquieua, Perské listy. V 18. století musí dva Peršané z politických důvodů opustit svou zemi a cestují po Evropě. Ocitnou se ve Francii a ve svých dopisech popisují povrchnost Francouzů. V perském obleku vyvolávají pozornost, kdežto jakmile se pohybují v evropských šatech, splynou s okolím. Jednou uslyší poznámku: „Milostpán je Peršan? Jak je možné býti Peršanem?“

Francie 21. století: íránská Roxanne vypraví o své rodině i o samotě exilu. Aby unikla z osamělosti, která je cenou za nově získanou svobodu, začne psát dopisy francouzskému mysliteli Montesquieuovi. Íránská spisovatelka Chahdortt Djavann žijící v Paříži od roku 1993 napsala román, který vzdává hold francouzské tradici osvícenství, avšak v žádném případě se nenechá svést dnešní – a ne vždy radostnou – podobou francouzské společnosti, jež se opírá o své staleté mýty, aniž by ve skutečnosti platily. Kniha Chahdortt Djavann je něžnou i ráznou výzvou Francouzům k nutné sebereflexi.

Ale tato kniha není jediná... Nahad Tajadod, další pařížská Íránka, sinoložka a specialistka na peský mysticismus, vypraví kafkovský příběh o tom, co všechno se dělo, když potřebovala obnovit svůj íránský pas, jehož platnost vypršela právě při pobytu v Teheránu. Pro běžného občana v demokratických zemích naprostá prkotina, ze které se ale v byrokratickém peklu íránské státní správy stává noční můra. Každý krok znamená problém, i samotná pasová fotografie, kde žena musí zůstat zahalená.

A pokud by si ještě někdo myslel, že Teherán je městem, kde panuje nuda, tak kniha zpravodajky deníku Le Figaro, Delphine Minoui, ho rychle přiměje změnit názor. Ženy tam sice musí žonglovat s předpisy a zákazy, ale to samé platí i pro mladé muže, kteří netouží po ničem jiném, než aby měli stejný život jako jejich západní vrstevníci. Delphine Minoui vypráví s humorem a nadhledem o tom, jak obyvatelé Teheránu vedou dvojí život, což by mohlo být povědomé i lidem z bývalého východního bloku.

Anna Kubišta

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář