Takže místo toho, abych vám předváděla „ženskou emancipaci v Americe let…“, jak by se slušelo a patřilo k historickému pojednání, jež mne ovšem rovněž dráždí, raději vám představím nadanou spisovatelku, autorku novel, kritik, básní jakožto i divadelních her a pochopitelně i scénářů. Je totiž obecně známo, že ženy jsou schopny dělat několik věcí najednou.

Tato žena se jmenuje Dorothy Parker. Zná ji však jen málokdo. V Evropě je prakticky neznámá, za Velkou louží nedoceněná, případně vykrádaná. (Její díla jsou překrucována, jejich smysl je pozměňován, jejích textů se zmocnili mladí „divadelní umělci“, jejichž nosy se na scéně objevují ještě dřív, než se zvedne opona.)

Miss Parker. Fešanda se solidně zocelenou povahou, která neváhala upřít svůj zrak na dobové kulturní ikony v Americe, přesněji řečeno v New Yorku jazzového věku (Hemingway, bratři Marxové, Fitzgerald, Hammet…). Léta (možná) prosperity, v nichž se narodili „Babbittové“, jejichž jméno pochází od Sinclaira Lewise, který v románu Babbitt odhaluje falešnou představu nové elity, jež ve svém nově nabytém blahobytu údajně potřela nevkus a temné myšlenky. Babbittové vytvořili novou módu spočívající v záplavě zbytečností a ostentativním předvádění modernity. Konečně se mohli seberealizovat ve skutečně nové společnosti, jež se tak štědře otevírala stále rostoucímu počtu účastníků. (To nám cosi připomíná, ale co vlastně? Odkud pochází pocit dejá vu?) A co s tím má společného Miss Parker? Sebeobranu! Je neustále připravená vyrazit do protiútoku kvůli ztrátě vkusu. Neústupná tvář vášnivé čtenářky knih všech žánrů, která si ještě navíc dovoluje mít vlastní názor. Z článků a kritik o divadelních a literárních aktualitách vydávaných v New Yorker, Vanity Fair a Esquire aj. to vyplývá zcela zřetelně.

Ke svým výpadům proti dobové americké scéně Miss Parker používá naprosto jednoduchých obratů a její kousavý tón připomíná to nejlepší z mistrů cyniků vašeho okolí. A to bolí. Navíc má pravdu. Protože skutečná kritika není nikdy shovívavá. Vyjadřuje se zcela prostě, asi tak, jako si děláme poznámky při četbě, tedy pokud si je ještě vůbec někdo dělá. Jakožto divačka či čtenářka se buď nudí, nebo se dá strhnout, s čímž se nijak netají a vyjadřuje to formou, před níž by se červenal celý regiment akademiků, o jejichž dobrém vychování jistě nikdo nepochybuje. Není možné přečíst dvě stránky, aniž by člověk nevybuchl smíchy. Na mysli mám ovšem opravdový smích, nebo alespoň souhlasný úšklebek, který se sám od sebe objevil v koutku vašich úst.

A nyní konečně dobré zprávy. To jest takové, které popisují skutečnost všech druhů průměrnosti, s nimiž mi osobně dělá potíže mít soucit. Postavy těchto příběhů více či méně pocházejí z každodenního života Miss Parker. Přičinlivé manželky, které se trýzní tím, jak vdechnout osobnost obýváku a kladoucí si závažné otázky „o čem asi tak hovoří manželé, když jsou spolu sami“. Patetické mladé ženy s osudem cenzurovaným misantropií, jejíž kořeny tkví v egoismu a potměšilosti, které hystericky čekají na telefon od muže, který se nikdy neobjeví. Ani muži, ani ženy nás nikdy nezaskočí svou inteligencí. Dialogy se vyznačují zvráceným realismem, z něhož zaznívá veškerá slabost, jež hýbe hloupým lidským monstrem, které se producíruje s dlátem vytesaným úsměvem na tváři, jenž mizí pouze ve vzácných okamžicích jasnozřivosti, před níž okamžitě uprchne zpět do šedivosti.

Jenže. Neštěstí se nevyhnulo ani chudáčkovi Dorothy. Život v lepší společnosti, jímž hýbou módy, individuální požadavky, život plný kulatých stolů, okolo nichž se diskutuje o literatuře, společnosti, rasismu a haute couture při popíjení čisté skotské, umožňuje zapomenout na číhající pasti. I Dorothy propadla kouzlu „poslouchej, co říkám, a nehleď na to, co dělám“. Snaha překonat průměrné duchy se v průběhu života bohatého na alkohol a na patetické lásky pozvolna vytrácí. Převtělila se do svých vlastních postav, stala se obětí svých soukromých démonů, svých osobních výpadů.

Této prvotřídní kritičce se podařilo navodit přímý vztah se čtenářem, za rukáv ho přitáhnout ke kulturním, sociálním i politickým otázkám a k jejich neočekávaným dopadům. To vše v době, kdy satira a provokace ještě měly elegantní styl a odtažitou hloubku kultivovaných duchů. Jak jsme na tom dnes?

Dorothy Parker (1893 West-End, New Jersey - 1967, New York) se narodila v dobré rodině v New Jersey, otec byl obchodník a matka příbuzná Rothschildů. Prošla vynikajícími americkými školami, v nichž se mladé dívky učí, jak se mají správně chovat a přemýšlet. Brzy se vzbouřila proti otci, jehož obchody nebyly moc průhledné, a odjela do New Yorku: objevuje literární svět a začíná psát kritiky pro New Yorker, Vanity Fair... Proslavila se tím, že ve svých článcích často používala silná slova a napadala různé lidi z oboru. Několik článků redaktoři nepřijali a nakonec psala jen málo. Angažuje se také v boji proti problémům své doby, dokonce je pod dohledem americké policie, která ji podezírá z toho, že udržuje důvěrné styky s komunisty. Podporuje španělské republikány, americké černochy... Po smrti Martina Luthera Kinga v roce 1967 věnovala všechen svůj majetek jeho hnutí. Na její urně je nápis: »Sorry for the dust«.

Dorothy Parker: Interior (recitace básně na YouTube)

Babylon 3/XVII, Literární a výtvarná příloha, listopad 2007

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář