| Napsal Viki Shock, v 22-12-2007 |
 Copak si, laskavý čtenáři, představíš, když se řekne Černá Hora? Já
osobně půllitr stejnojmenného silného a dobrého kvasnicového piva,
které se vyrábí ve stejnojmenné obci na jižní Moravě. Nicméně
kartografové a jiní vzdělanci vědí, že Černá Hora je také název
malinkého státu na jihu bývalé Jugoslávie, jenž získal loni
samostatnost, když se oddělil od Srbska, s nímž si prožil mnohasetletou
společnou historii.
Já vím, že zevšeobecňovat se nemá, přesto se přiznávám, že nemiluji
příliš balkánský temperament, pod jehož slupkou vidím především
nenávistné hurá vlastenčení a slavjanofašismus, vedoucí k nesmyslnému
krvelačnému běsnění v občanských válkách a že drtivá většina literatury
bývalých zemí Jugoslávie je pro mě nesnesitelná svým všudypřítomným
patosem a téměř naprostou absencí vtipu či nadhledu. Když se mi tedy
dostala do rukou prozaická prvotina třiačtyřicetiletého černohorského
básníka a spisovatele Balši Brkoviče Soukromá galerie
(nakladatelství Mezera, 2007), jejíž vydání se před pěti lety v Černé
Hoře stalo literární událostí roku, téměř jsem se děsil ji otevřít.
Navíc jsem se v tiráži dočetl, že text byl přeložen z černohorského
originálu, což se příliš neshodovalo s informací z encyklopedií, které
tvrdí, že Černohorci hovoří štokavským dialektem srbštiny. Příliš
odvahy mi nedodala ani předmluva, v níž byl Brkovič označen v kontextu
černohorské literatury jako „jisté politikum“. Nuže, se všemi výše
popsanými obavami a předsudky začetl jsem se do této knihy, jejíž
obálku zdobí obraz záchodové mísy se zvednutým prkénkem.
Brkovičova Soukromá galerie je v podstatě postmoderní román o
deseti kapitolách, jež se však na první pohled jeví jako samostatné
povídky, takže se vlastně dá číst dvěma způsoby, buďto chronologicky
anebo na přeskáčku. Název první povídky respektive kapitoly Ruský smrad
mi celkem konvenoval s obrázkem z obálky a mé obavy se začaly pomalu
rozpouštět. Hlavním hrdinou příběhu odehrávajícího se na přelomu
milénia je Bartoloměj Braunovič, zvaný Baki, otevřeně přiznané
Brkovičovo alter ego, a hned na začátku, když se vrací z Kongresu
mezinárodního PEN klubu z Moskvy, se od něj dozvíme, že ruský a srbský
panslavismus rozhodně nemiluje. Baki je rozvedený intelektuál, který
právě prožívá krizi středního věku. Jako novinář a syn významného
bývalého disidenta patří ke kulturní elitě nárůdku čítajícího necelé
tři čtvrtiny milionu obyvatel. Bydlí samozřejmě v hlavním městě tehdy
ještě federativního státu Černá Hora v Podgorici (do roku 1992 půvabně
zvaná Titograd).
Baki má mnoho přátel, například filosofa Cukiče, věčně hovořícího o
filosofu Sloterdijkovi, či básníka Backoviče, kterýžto je „pravičák,
rasista a je neodolatelný“. Kromě toho má dva bratry, malíře Kuzmu a
Rexe, který prodává drogy, takže si Baki může dovolit být kdykoliv
zhulený tou nejlepší trávou, jak to komentuje Rex v povídce Metafyzický
masakr motorovým koštětem: „Uto Bej garantuje, že nic podobnýho
neexistuje. Albánský zboží bez stíhy, trochu hysterický řekl bych. A
hned si nakapej do očí.“ Naproti tomu Kuzma zvaný Ku je jako heroinista
o poznání tvrdší chlapík nežli Baki. Společně pak provozují výnosnou
činnost realizace a prodeje obrazů, popsaných ve slavných literárních
dílech, které ve skutečnosti neexistovaly, což ale fanatičtí a zazobaní
sběratelé netuší a rádi za „falzifikáty“ bohatě zaplatí. V Bakiho
životě nechybí pochopitelně ani ženy. Tak předně je tu filmová kritička
Lidija, nordická blondýna („…její tělo škubající se v extázi… Lidija
prožívá vyvrcholení vždycky velmi intenzivně“), následována magickou
Milvou, malířkou, která se považuje za čarodějku a jezdí ráda rychle
nočním městem svým černým audi. Bakiho bývalá žena Saša, s níž má syna
Brajana, zahajuje telefonní hovory s bývalým manželem zpravidla
oslovením „Mizero“. Právě v pasážích o vztahu otce a syna, kteří se
vídají díky nepříznivým okolnostem jen jednou za čas, balancuje Brkovič
na hraně sentimentu, kam však naštěstí nesklouzne.
Chtěl-li bych navázat na Brkovičovu fascinaci leitmotivem malířství, napsal bych, že prostor Soukromé galerie
vyplňují jednotlivé obrazy, které se postupně skládají v jeden
originální celek jako puzzle. Z hlediska čistě literárního by se snad
dalo hovořit o tzv. deníkové literatuře, ale to by byla velká chyba.
Před napsáním svého prvního románu publikoval totiž Brkovič čtyři velmi
úspěšné sbírky poesie a tento básnický pohled na svět probleskuje velmi
silně i jeho prósou, byť jde třebas i o popisy zdánlivě všedních
událostí. Navíc v poslední kapitole příznačně pojmenované V Alenčině
světe dochází prostřednictvím marihuanové halucinace hlavního hrdiny k
prolnutí tzv. reality a tzv. fikce, takže její závěr vyznívá téměř až
magicky. Nadbytečným a poněkud doslovným se mi pak jeví dvoustránkový
epilog, což je vzhledem k tomu, o jak čtivou knihu jde, opravdu jen
malá vada na kráse.
A já si teď konečně mohu jít vypít jednu Černou Horu, tentokrát na zdraví Balši Brkoviče!
Viki Shock
(Balša Brkovič, Soukromá galerie. Z černohorštiny přeložil Jan
Kravčík. Vydalo nakladatelství MEZERA v Praze roku 2007 v edici Moderní
východoevropská literatura.)
Babylon 4/XVII, prosinec 2007
Komentáře uživatelů (1) 
|
|
|
