Profesor Zygmunt Bauman uveřejnil v září 2001 (Tygodnik Powszechny) esej „Jména utrpení, jména hanby“ věnovaný pomíjivému údělu lidské existence.

V tomto textu krom jiného připomněl tragické následky, jaké lidstvu přineslo 20. století coby epocha totalitarismů. Zdůrazňoval, že všechny zlé skutky, byť teoreticky šlo o pouhá pohnutí „motýlích křídel“, působí nicméně změny ve světě, a nejsou tedy tak docela bez významu. V epoše globální morálky, v níž žijeme, musí tyto skutky být pojmenovány a potrestány: „Morální odpovědnost žádá, aby zločiny spáchané na lidech jejich původcům neprocházely a aby ti, kdo zločiny osnují nebo chystají, věděli, že jim nic jen tak neprojde. Ale odpovědnost vyžaduje ještě řadu dalších věcí, bez nichž zůstává nenaplněnou. Jestliže totiž neseme zodpovědnost za to, aby ve světě, který společně obýváme, nebylo místo pro lidskou nespravedlnost a působení utrpení nevinným lidským obětem, potom není možné dopřát si oddechu, dokud ti, kdo působí zlo, nebudou vydáni spravedlnosti a potrestáni, ale i do té doby, dokud z tohoto světa nevymizí nespravedlností vyvolané pocity křivdy, v nichž se zlo uvelebuje a z nichž tyjí zločinci.“

Baumanova morální filozofie by tak mohla tvořit vynikající opěrný bod pro zúčtování s totalitarismy 20. století. Zlo v ní bylo jednoznačně pojmenováno a zbaveno jakéhokoliv ospravedlnění. Bezpráví spáchané na lidech je odsouzeníhodné bez ohledu na hnědou či rudou povahu ideologie, jež ho původně odůvodňovala.

Potíž spočívá v tom, že popsané filozofické kánony dnes měřítkem pro hodnocení totalitní minulosti nejsou. Nejlepším důkazem je případ samotného Baumana.


Čekista

V roce 2005 jsem objevil a uveřejnil dokumenty z archivů IPN (Instytut Pamięci Narodowej, Institut národní paměti) týkající se Zygmunta Baumana. Z nich vyplývalo, že v letech 1945-1953 byl pozdější filozof důstojníkem Sboru vnitřní bezpečnosti. I když měl tento útvar vojenské uniformy, neměl s armádou téměř nic společného. Byl totiž Sověty vytvořenou ozbrojenou pěstí komunistické strany a jeho úkoly přesně odpovídaly úkolům speciálních jednotek NKVD. Baumanovi byla dobře známa i tato instituce, neboť v době války krátkou dobu sloužil u moskevské milice.

KBW po válce likvidoval oddíly polského protikomunistického odboje. Bauman v této formaci působil jako důstojník politickovýchovného oddělení, které mělo z naverbovaných lidí učinit pomocí indoktrinace pretoriány komunistického systému. Začínal zde v roce 1945 v hodnosti podporučíka jako zástupce velitele pro politickovýchovné záležitosti 5. samostatného oddílu ochrany a skončil v hodnosti majora jako šéf 2. oddělení politicko výchovné správy KBW. Z Baumanových osobních názorů vyplývá, že se zabýval nejen politickou prací, ale že také se zbraní v ruce aktivně bojoval proti polskému podzemí. Jeho nadřízení psali, že dvacet dní velel skupině, která se vyznamenala pochytáním velkého množství banditů. Za své zásluhy obdržel Válečný kříž. Z orgánů komunistické bezpečnosti byl odsunut deset dní po Stalinově smrti, 15. března 1953.


Krycí jméno Semjon

Neznamenalo to však konec Baumanovy práce pro komunistické bezpečnostní síly. Ukázalo se, že o něm existuje ještě jedna složka. Z ní vyplývá, že se v listopadu 1947 stal tajným spolupracovníkem vojenské rozvědky (Informacja wojskowa). V operativní evidenci fungoval nejdříve jako „informátor“, později jako „rezident“ pod krycím jménem Semjon. Po třech letech byl s ohledem na bleskurychlou kariéru v KBW z agenturní sítě vyjmut. Jeho závazek ke spolupráci i pracovní svazek byly potom zničeny. Proto se v celé věci zachovalo pouze několik základních dokumentů. Není přesně známo, koho a čeho se týkaly jím předávané informace. Stojí za připomenutí, že ještě v období služby v KBW Bauman studoval jako externista na škole ÚV PSDS a že se v roce 1953 objevil na Varšavské univerzitě. Jeho tehdejší práci nelze charakterizovat jinak než jako přenesení intelektuálních standardů bezpečnosti na výzkumná pracoviště „očišťovaná“ od skutečných vědců. V textu pro něj tak typickém Bauman tehdy psal: „Rozhodující roli v mobilizování úsilí mas sehrává stranická propaganda. Zabývá se problémy, které masy skutečně trápí, při čemž se opírá o hlubokou znalost jejich tužeb, odvážně hovoří o každém nedostatku, rozptyluje pochybnosti a posiluje víru v tvořivé síly mas. Soustřeďuje se na objasňování politiky strany, na posilování důvěry spojení mas s jejich revolučním předvojem. Tím je stranická propaganda povolána ke zvyšování aktivní role mas.“

Aplikovaná baumanologie

Není možné dopřát si oddechu, dokud ti, kdo působí zlo, nebudou vydáni spravedlnosti a potrestáni – napsal Bauman ve zmíněném eseji, který otiskl Tygodnik powszechny. Když však vyšla najevo jeho minulost, reagoval autor celé řady morálních traktátů tvrzením: „Můj životopis není ani nebyl tajemstvím, a k tomu, aby se s ním někdo seznámil, není třeba se prohrabávat archivy bezpečnosti.“ Pouze nedokázal na dotazy novinářů přesně odpovědět, kdy, kde, kdo, nebo zda on sám, jeho životopis napsal.

Nepravdivá tvrzení podepřel výčitkami na adresu historika odhalujícího jeho minulost, že nezveřejnil, co bylo třeba: „Je velice pravděpodobné, že se v archivech IPN nacházejí ještě tlustější svazky věnované mé osobě, které obsahují zprávy o mé ‚protistátní a protisocialistické‘ činnosti.“ Jistě, podobné dokumenty v archivu IPN skutečně existují, lze však kvůli nim zamlčet nebo zfalšovat povahu Baumanovy předchozí angažovanosti? Morálka je přece, jak on sám píše, nedělitelná. Ale z další části jeho komentáře lze vyčíst náznak lítosti za někdejší aktivity: „Kdy a kde jsem se vyjádřil ke zmíněné části životopisu? Všude a vždycky jsem se vyjadřoval během svého dlouhého – zralého – veřejného života, v němž jsem se ve značné míře věnoval odhalování a vysvětlování sobě i ostatním všeho nebezpečí plynoucího z nástrah mladistvé naivity a osidel duchovního zotročení“. Aktivní služba v orgánech státní bezpečnosti tak byla kvalifikována jako hřích mládí, cosi špatného a zahanbujícího, od čeho nás ale mělo chránit pozdější veřejné působení vědce. Hodnocení velice důležité a příznačné. Obzvlášť když výklad zmíněné minulosti v pozdější praktické filozofii někdejšího funkcionáře KBW prošel dost podstatným vývojem.


Postmorální morálka

V roce 2007 vypukl v Evropě rozruch kolem Baumanovy minulosti v souvislosti s historikem Bogdanem Musiałem, který na základě pramenů publikovaných v Biuletynu Instytutu Pamięci Narodowej popsal celou záležitost v německém tisku. Jako odpověď poskytl Bauman rozhovor britskému deníku The Guardian. Potvrdil v něm, že služebně příslušel k politické hierarchii KBW i to, že spolupracoval jako agent s vojenským zpravodajstvím. Těmto skutečnostem však přisoudil zcela jinou kvalitu než rok předtím v Polsku: „Před válkou bylo Polsko velice zaostalou zemí a okupace jeho zaostalost ještě prohloubila. Ve zubožené zemi se dalo očekávat, že bude nutné se vypořádat s bídou, ponižováním, pošlapáváním lidské důstojnosti a s jinými složitými společensko-kulturními problémy. S ohledem na tehdejší politické spektrum v Polsku slibovala nejlepší řešení komunistická strana. Její politický program nejlépe odpovídal na problémy, před nimiž Polsko stálo. Komunistické ideje byly jednoduše pokračováním osvícenství.“ V současném Polsku by se podobný výklad angažovanosti v aparátu komunistického teroru přelomu čtyřicátých a padesátých let nesetkal se všeobecným porozuměním. Podobná slova tu také vůbec nepadla, s nimi se dalo vyrukovat až v rozhovoru pro The Guardian. Pro průměrného čtenáře v západní Evropě představuje komunistický totalitarismus všeobecně málo známou věc. Bauman si toho je velice dobře vědom, proto bez obav manipuluje fakty i významy. A tak KBW, v jehož řadách potlačoval polské podzemí bojující za nezávislost, nakonec popisuje takto: „Byly to oddíly odpovědné za potlačování terorismu uvnitř země – což odpovídá dnešnímu oblíbenému pojmu ‚válka s terorismem‘.“ Že byla překročena jistá hranice? Nevadí. Na Západě nebude nikdo Baumana chytat za „motýlí křídla“.


Kdo je zločinec?

Důsledná Baumanova morální filozofie vyžaduje, aby byli i v tomto případě zločinci odhaleni a potrestáni. Ale kdo jsou oni zločinci? Z veřejných prohlášení filozofa Baumana vyplývá, že o politruky a agenty vojenského zpravodajství asi nepůjde. V rozhovoru pro The Guardian padla i tato slova: „Prohrabování se v dávno uzavřených archivech se stalo dobrodružným povoláním; obzvlášť když je prezentováno jako hledání pravdy a nařezávání hnisajících vředů. V určitém smyslu tomu tak skutečně je. Nicméně se vnucují otázky, jaký mají některá z těchto odhalení dnes význam a musejí-li vrhat stín na celý život dotyčných lidí. Výsledky podobných bádání, jak uvádí ve své polemice Timothy Garton Ash, je nutné zasadit do kontextu reálií tehdejší doby. A je třeba také chápat motivy a cíle, které často stojí v pozadí takového a ne jiného kontextu podobných odhalení.“

Takže podezřelí nejsou ti, kdo konají zlo, pouze ti, kdo je odhalují. Není proto nutné koncentrovat pozornost na zločince. Soustřeďme se na ty druhé, kteří se, jistě s velice podezřelými úmysly, zabývají pravdou. Jádro Baumanových filozofických zkoumání tvoří otázka: Komu takové odhalování slouží? V citovaném rozhovoru z The Guardian čteme:

„Své ‚demaskování‘ považuje za nový druh honu na čarodějnice, který má legitimizovat pravicovou vládu Lecha a Jarosława Kaczyńských.“ „Myslím, že to vše vysvětluje. Nikdy jsem se netajil tím, že jsem socialista. Byl jsem levicový, jsem levicový a jako levicový i zemřu. Tak to je. Jestliže mě někdo diskredituje, chce tím diskreditovat polskou levici.“

Není to poprvé, kdy profesor Bauman dokazuje, že pravda pro něj není to, co je, ale pouze to, co lze v dané situaci říci.


„Intelektuálové”

Nelze samozřejmě vyloučit, že odhalení kompromitující minulosti Zygmunta Baumana bylo spiknutím nejvyšších činitelů polského státu, kteří chtěli zdiskreditovat jim nepříjemného levicového vědce. Nicméně coby autor publikací, v nichž se touto tématikou zabývám, musím podobnou teorii rozhodně odmítnout. A obecně mám za to, že otázka okolností odhalení celé záležitosti není zas tak důležitá. Důležitější je totiž to, jak celou věc vnímá sám známý filozof morálky Bauman. Poněvadž toto vnímání má pro něj samotného i jeho vědecké vývody dalekosáhlé důsledky: ukázalo se, že transcendentní dobro a zlo jednoduše neexistují. Neexistují pevné opěrné body ani morálka. Existuje pokrok, který od těch, jichž se dotknou „motýlí křídla“, vyžaduje porozumění vůči budovatelům „nového světa“. Zásluhy za pokrok jsou důležitější než pravda a spravedlnost: levici před nimi chrání doživotní imunita, která jí umožňuje se veřejně vyslovovat k různým závažným otázkám.

Pravda o totalitarismech 20. století a jejich následcích musí být odhalena a věrohodně popsána. Přirozeným prvkem tohoto popisu musí být otázka překonávání dědictví komunismu, který se nedočkal svého Norimberského procesu. Nemalou zásluhu na tom mají patroni evropské levice, filozofa morálky profesora Zygmunta Baumana nevyjímaje.


Rzeczpospolita, 21. března 2008
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek st., redakčně kráceno.


Babylon 8/XVII, 5. května 2008

Komentáře uživatelů (1)

Přidej komentář