Rozhovor Babylonu s Milanem Paumerem

Vaši odpůrci se snaží odbojovou činnost skupiny bratří Mašínů snížit tvrzením, že jste byli mladí kluci, kteří hledali dobrodružství.
Mladí jsme byli, ale že bychom nevěděli, co jsme dělali, tak to tedy ne!

Máme snad pořád někomu dokola vysvětlovat, co to bylo za dobu po únoru 1948? Bylo brzo po válce, spadla železná opona a celá Evropa očekávala, že vypukne konflikt mezi Východem a Západem. My jsme byli přesvědčení, že sem přijede Eisenhower a jen jsme se chystali na to, že mu pomůžeme. Když tohle někdo tvrdí, tak mu říkám, drž hubu, nebo si o tom přečti nějakou literaturu a pak se ptej - já ti hrozně rád odpovím.

Z čeho jste vycházeli?
My jsme byli vychovaní v úctě k Masarykovi a k první republice a k hrdosti na protinacistický odboj a najednou se o Masarykovi přestalo mluvit a celej nekomunistickej odboj jakoby neexistoval. Komunisté začali popírat úplně všeho, co jsme měli spojeno s češstvím. To byla propast, zaváděli úplně jiný, cizí, nepřátelský svět. Navíc po roce 1948 jasně ukázali, že půjdou přes mrtvoly. My jsme vlastně ty první dva roky jen čekali, jak se věci vyvinou a šli jsme do toho, až když začali vraždit, když oběsili Píku a Horákovou a když naši chlapi, kteří přišli z války, jak ze Západu, tak z Východu, ti, kteří bojovali za svobodu týhle republiky, začali mizet v komunistických koncentrácích. Tady nebylo co řešit a ať mi nikdo neříká, že jsme byli mladí, blázniví kluci. Naši piloti, kteří odcházeli v 39. roce bojovat proti náckům, to byli taky mladí kluci, devatenáct, dvacet let. My jsme moc dobře věděli, co se děje. Že jsme byli mladí a nezkušení, tak s tím ať na mě nikdo nechodí - to mi opravdu leze na nervy.

Vy jste ročník 1931, jak jste vnímal druhou světovou válku?
V Poděbradech jsme prakticky o válce moc nevěděli, jen to, že Němci si z města udělali lazaret. Všechny školy a pensiony byly zabraný a vozili tam raněný z fronty, převážně z východní. Pak tam byli taky schovaní hitlerjugend, těch tam bylo jako mravenců. Už tehdy, jako malí kluci, jsme věděli, o co jde. Od toho roku 1938/39 až do našeho odchodu v roce 1953 vlastně nenastala situace, kdy bychom se museli pídit po pravdě.

Kdy jste se poznal s bratry Mašíny?
Jejich rodina se přestěhovala koncem 40. roku z Prahy do Poděbrad, to už byl starý Mašín v ilegalitě, a pamatuju si, jak jednou večer přišel táta domů, byl ředitelem hospodářského družstva v Poděbradech a měl pod kontrolou taky zeleninu, přinesl dva papírové pytlíky plné brambor, což byla za války velká vzácnost, a povídá, abych to odnesl k Mašínům. Naštěstí jsem tenkrát zastihl doma celou rodinu, a tak jsme se s klukama seznámili. Pak jsme se vídali ve škole. Radek nosíval na zádech Zdeničku, která se narodila s nějakou vadou a nemohla moc dobře chodit, každý den do školy, což na mě tehdy velmi zapůsobilo - říkal jsem si, hele, tohle je dobrej brácha, když se takhle stará o svoji sestřičku. Většinou jsem byl ale ve spojení s Pepíkem, se kterým jsme měli podobnými názory. Od kluků jsem se dozvídal věci o jejich tátovi, generálovi Mašínovi, a vůbec o situaci na frontách, protože paní Mašínová měla spoustu přítelkyň z řad manželek čs. důstojníků, a tak se o tom hodně mluvilo, pořád se hodnotilo, jak to vypadá. Naše přátelství se tak pomalu utužovalo.

Jak jste se v květnu 1945 dívali na Rudou armádu?
Zprvu jsme ji přivítali. Přes Poděbrady jel jednou konvoj se sovětskými zajatci, to bylo ještě za války, a tam byl jeden mladej kluk, podporučík, který z toho vlaku vyskočil. Naštěstí se k tomu přichomítli kluci, vzali ho domů a skoro rok ho schovávali. Po válce dostala paní Mašínová od velitele ruské posádky v Poděbradech děkovný dopis. Ti vojáčci ruský za ten svůj režim nemohli. Ale nálada se brzo začala měnit. Město bylo plný Rusáků a ženský se bály vycházet. Máma byla pořád nahoře v domě a já musel chodit na nákupy, pustila mne a vždycky za mnou hned zavřela dveře. Byl jsem svědkem toho, jak nějakej Rusák, samozřejmě vožralej, bylo to hned u Labe, kde měli ležení, znásilnil německou ošetřovatelku. Byl tam nějakej major, vytáhl bouchačku, prásknul ho a bylo po všem. Takovýmhle drastickým způsobem udržovali disciplínu. Oni říkali, nas mnogo a jestli o jednoho míň nebo víc, to nehrálo žádnou roli.

Kdy jste zpozorněli, že věci nejdou tak, jak by měly jít?
Nejdřív nám bylo hrozně divný, že se všude mluvilo jen o Rusech, všude byli samí Rusové, ale kde zůstali Američané, kteří seděli u Plzně, zatímco Rusové byli ještě někde u Berlína? Tomu jsme vůbec nerozuměli, týhle vysoký politice. Komunisté byli stále agresivnější a sebevědomější - takové to jejich: kdo nejde s námi, jde proti nám. V roce 1946 jsem šel do učení, do fabriky, jmenovalo se to Wolmann, pak to bylo TOS Čelákovice, a tam už komunisti začali otevřeně řádit. Říkali, že mají schůzi a najednou pochodovali s flintami po nádvoří, vykřikovali hesla, atd.

Kdy jste se dohodli, že vytvoříte skupinu?
To bylo v roce 1951. Já jsem tehdy svěřil tátovi, kterého po únoru samozřejmě vyhodili, seděl pak u váhy a zapisoval řípu, že možná odejdeme s klukama Mašínovejma do Ameriky. Táta na to, hm, hm, a to víš, že tam máš tetu?

Jak jste se dali dohromady?
Znali jsme se jednak ze školy, nebo z různých akcích v Poděbradech, v létě z plovárny, atd. Když jsme ale začali přemýšlet o tom, že bychom mohli něco udělat, tak jsme se bavili jenom mezi námi, v úzkém okruhu. Měli jsme hromadu kamarádů, ale my jsme nekouřili a nepili a dost našich kamarádů kouřilo a pilo a taky se třeba vožrali, a to my jsme nechtěli. Ne že bychom se s nimi nebavili nebo je nezdravili, ale lidi do skupiny to nebyli.

Mohli v opilosti něco prokecnout nebo se někde vychloubat?
Samozřejmě - abychom s nimi sdíleli nějaký informace, to vůbec nepřicházelo v úvahu.

Přepadem policejní stanice jste si opatřili zbraně. Co mělo být dál?
Chtěli jsme především bejt připravení na chvíli, až to vypukne. Bylo krátce po válce a každej si představoval, že už to dlouho nemůže trvat. Jednou jsme dokonce měli takovej falešnej poplach. Kluci mi řekli, hele, zítra se má něco odehrát, takže mi byli připravení, zbraně u sebe, v bytě u Mašínů. Od devíti od rána jsme poslouchali rádio až do deseti do večera a čekali jsme na znamení, že Praha začne volat o pomoc, ale nic se nestalo.

Byli jste připravení na volání rozhlasu vyrazit Praze na pomoc?
Ano, ale rozhodli bychom se až podle situace - buďto bychom jeli do Prahy a nebo bychom zůstali a odzbrojili Poděbrady. Čekali jsme až do pozdního večera a nic se nestalo, tak jsme to zase sbalili.

Ani pak žádné znamení nepřišlo a vy jste se rozhodli překročit hranice. Jaké byly vaše první kroky v tehdejší NDR?
Prodírali jsme ve tmě několik hodin hustým lesem, až jsme uslyšeli nějaký hlasy. Byly to dvě Němky, a tak jsme věděli, že už jsme ve východním Německu. Já měl na sobě ještě vojenský mundúr, protože jsem byl tehdy na vojně, a říkal jsem si, tak teď, když mě čapnou, tak jako vojenskej zběh dostanu provaz. Celé to nezačalo vůbec dobře. Snažili jsme se pochodovat jenom v noci a já se ve tmě najednou propad do jámy plný listí. Kluci na mě volali, vole, dávej pozor, kam šlapeš, a když jsem odtamtud vylezl, bouchačka byla v čoudu. To bylo zlý, protože jsme měli jenom pět pistolí a hned na začátku ztratit dvacet procent palebný síly... Potom jsem ale udělal další chybu. Za jednou vesnicí bylo koupaliště, kde byly dřevěný převlékací budky. Já jsem tam vlezl, svlékl ze sebe ten vojenskej mundur a vzal si civilní šaty. Ty zelený hadry jsem tam nechal a snad to našly nějaký děti nebo co, zkrátka se Volkspolizei záhy dozvěděla, o koho jde. Jednou jsme byli obklíčený, byly tam seřazený nákladní auta na takový planince, asi osm jich bylo, a my jsme vyběhli rovnou proti nim, běželi jsme těsně před těma autama, protože kdyby policisté rozsvítili reflektory a my byli od aut dvacet třicet metrů, tak by nás měli jako na dlani a mohli nás jednoduše odprásknout. Tak jsme běželi těsně před těma čumákama a stříleli jsme do chladičů. Zpočátku jsme měli ještě náladu, jelikož jsme nebyli tak hladový, ale když jsme pak nejedli pět dní, a pak šest dní a voda nikde žádná - když pršelo, tak jsme olizovali listí na stromech -, bylo to čím dál napjatější. Podél polních cest jsme občas narazili na jabloně a hrušky, takže jsme se živili hlavně tím. Taky jsme jedli na polích nějakou řípu a pamatuju se na zelí, který už bylo zmrzlý, ale my jej žrali, ládovali to do sebe jako tu největší pochoutku.

Jakou jste měli zkušenost s obyčejnými Němci?
S těma jsme přišli do styku jenom na začátku. Snažili jsme se jim vyhnout, protože jsme věděli, že v NDR je stejně tvrdej komunismus, jako u nás. Naštěstí jsme narazili na lidi, kteří byli komunismem postižení a chovali se vůči nám přátelsky.

Věděli, že jste Češi?
Ze začátku asi ne, ale pak si to zřejmě domysleli, díky našemu přízvuku. Poprvé to bylo, když jsme se po několika dnech rozhodli, že se půjdeme vyspat do nějakého hospodářského stavení, do stohu, ale ohřát se ve slámě moc nejde, leželi jsme v ní zahrabaný a nemohli jsme zimou usnout.

Neupozornili na vás psi?
Nevím, jestli jsme měli takový štěstí, ale nikdy jsme na žádné psy nenarazili - tam prostě psi nebyli.

V Německu byl po válce strašlivý hlad, třeba je sežrali...
Je to možný. Každopádně psi nikde nebyli, zatímco v Čechách, když nebyli dva, tak aspoň jeden. Taky jsme měli ohromný štěstí na lidi, se kterýma jsme v kontaktu do dneška. Podruhé to byla nějaká paní. Byli jsme dva dny zahrabaní v seně, třetí den tam přišla, začala hráběmi stahovat seno a najednou jsme se na sebe dívali. „Mein Gott!“ odhodila hrábě a začala utíkat, takže my hned vylezli a běželi jsme za ní. Radek mně v běhu povídá, abych hlídal cestu, zatímco oni to s ní vyřídí. Řekli jí, o co jde, to nemělo cenu vůbec lhát, ona se uklidnila a ještě nám namazala chleba se sádlem. Asi před pěti lety šlo několik kluků po našich stopách do Berlína a zastavili se u ní.

Několikrát jste se dostali z téměř bezvýchodné situace a nakonec vás při více méně banálním střetu postřelili...
To se stalo poslední den, večer, asi kolem devátý hodiny. Šli jsme asi už dva dny v bezprostřední blízkosti tratě, o které jsme věděli, že vede do Berlína, a druhý den večer vidíme před sebou viadukt. Přišli jsme k němu a shodli se na tom, že by to mohl být okruh kolem Berlína. Pepek říká, že jde nahoru obhlédnout, jestli tam někde nejsou policajti. Vylezl nahoru, zatímco my jsem s Radkem šli pod viaduktem, bavíme se o tom, jaká tam je ozvěna, a asi jsme probudili toho šťouru, který tam usnul na vartě. Policajt, kterého jsme ve tmě přešli, najednou za náma: „Halt! Wohin gehts du!“ Já jsem se otočil, měl takovou vojenskou perlínu, která neměla rukávy, jen takový díry pro ruce, vstal a šel k nám. Radek za mnou vytáhl pistoli a chtěl ji nabít, ale ono mu to selhalo, tak jsme po něm skočili, on upadl na kolena, kleknul si na tu perlínu, já mu chytil levou ruku, Radek mu chytil pravou ruku, a co s tím teď, a Radek, že mu dá chloroform, což byla chyba. Jak mu ruku pustil, on toho okamžitě využil, z pod tý perlíny vystřelil a já to dostal do boku. Jak vyšla rána, Pepík seběhl dolů a syká na nás, co střílíte, vždyť tam jsou policajti! Radek se mi ještě chtěl podívat, kde mám tu díru v břiše, a v tom už začaly do vzduchu lítat rachejtle, a tak jsme se rozběhli…

Co se stalo s tím policajtem?
To nikdo neví, zmizel.

Zřejmě uslyšel Josefa Mašína, domníval se, že je vás tam víc a utekl.
Asi, prostě najedou tam nebyl, já se navíc zabýval tou ránou. Musel jsem s tím běžet v plným trysku a najednou slyšíme za námi, jak houká vlak - byl to rychlík, který jezdil z Drážďan do Berlína. Viděli jsme před sebou nějaká světýlka, byla to nějaká stanice, a už jsme slyšeli, jak ten vlak brzdí. Akorát jsme tam doběhli, když se vlak začal rozjíždět. My dva s Pepkem jsme si stoupli na nárazníky, zatímco Radek si rychle vlez pod vagon, který měl vedle sebe dvě osy. Vlak se rozjel a my byli celý šťastní, že jsme chytili vlak do Berlína a že jsme z toho venku. To ale nebylo vůbec všechno. Vlak najedou začal zastavovat, Pepek se vyklonil, aby se podíval, co se děje a povídá, ježíšmarjá, vepředu je to plný policajtů a jsou tam taky Rusáci. Byla to poslední stanice před Berlínem, kde byla taky celní kontrola. Tak jsme s Pepkem vyskočili, protože jsme věděli, že tohle bychom nepřežili. Pepek se ještě sehne pod vagon a povídá bráchovi, co tam budeš dělat, pojď s náma! On na to, kdepak, já tady ostanu. Vždyť tě najdou! Ne, nenajdou! Nevím, jak na to přišel, ale skutečně ho nenašli. My jsme zatím s Pepou přeskočili přes příkop a utíkali do polí, kde jsme ještě narazili na ruskou celní rotu, naštěstí tam byli všichni tak ožralí, že si nás nikdo nevšim, a tak jsme prošli do Berlína. Jenomže já toho už začal mít plný kecky, měl jsem břicho jako těhotná ženská, plný krve, Berlín už jsme viděli před sebou, a tak jsem Pepkovi navrhl - hele, já už dál nemůžu, já si tady na chvíli sednu a odpočinu si. On na mě, co blbneš, sedneš si, zavřeš oči, usneš a je po tobě. Ráno tě najdou. Já na to, ne, ne, jenom na chvíli, a on vytáh bouchačku, namířil ji na mě a povídá, hele, chceš, abych ti to tady dal hned, nebo počkáš, až tě najdou. A já povídám počkej, tak já to ještě zkusím. Pomohl mi na nohy a nakonec jsme to spolu dokázali.

Jakmile jste byli na druhé straně, přihlásili jste se do armády.
Se CIA jsme podepsali kontrakt na službu v americký armádě - podmínka byla na pět let, což byla jejich podmínka - my jsme si ji nekladli. Když nám to říkali, že budeme sloužit pět let, tak jsme tomu nevěřili. Byli jsme přesvědčení o tom, že do dvou let bude válka a budeme zase doma. Chtěli jsme nejdřív do rangers, což bylo něco jako special forces, ale bylo to víc orientovaný a cvičený na východní Evropu . Ti síajjáci tam verbovali hodně přeběhlíků - mladý kluky z Rumunska, Bulharska, Polska, Maďarska, Východního Německa...

Bavili jste se mezi sebou?
Akorát s Polákama, s Maďarama se nedomluvíš.

O čem jste se bavili?
Jaký to bylo doma za komunistů. Všichni se chtěli vrátit a udělat si doma pořádek - to měli Američani kliku, že sehnali tolik spolehlivejch lidí. Strčili nás do takovýho sběrnýho tábora, to už jsme byli v uniformě, byla to taková škola. Dopoledne se cvičilo a odpoledne jsme chodili do jazykový školy. Byl jsem pak v Koreji, přišel jsem tam, když už bylo příměří. Byl jsem tam jen v hlídkových orgánech a celkem to tam šlo, až na to, že v zimě tam bylo i třicet pod nulou, zatímco v létě zase strašný vedro. Po devatenácti měsících jsem přijel do Států a pak jsem ještě dosluhoval do těch pěti let v Kansasu.

Kdy jste si uvědomili, že z osvobozování Východu nic nebude?
Doufali jsme pořád až asi do Maďarska v 56. roce. Když jsme se dozvěděli, že Budapešť padla a nikdo přitom nehnul prstem, tak to byl asi konec. Z armády jsme vypadli s Pepíkem ve stejný den - Radek musel něco nasluhovat. Setkali jsme se v Pennsylvánii, já tam měl nějaký známý, nechali tam jedno auto a jeli odtamtud do Miami. To byl rok 1959.

Stýkali jste se i nadále?
Já zůstal v Miami, zatímco Pepek byl pak v Německu, a Radek v New Yorku. Sem tam jsme si zavolali, ale to víte, když se člověk musí ohánět, aby si zajistil živobytí, tak na to povídání po telefonu není moc času. Pepu se ze Západního Německa pokoušeli komunisté unést, CIA ho varovala, ať si sbalí kufry a jede do Států, ale on na to kdepak, že tam má manželku a kšeft, a že se o sebe postará.

Co jste dělal?
Taxíky, což byla dobrá zkušenost a já jsem si nemohl naříkat. V Miami je tropické počasí, takže jsem se nemusel starat o zimní pneumatiky. Teplota v zimě tam neklesne pod dvacet stupňů a to už lidé na sebe dávaj svetry a říkaj, jaká je zima, a v létě to pak stoupá až ke čtyřiceti. Začínal jsem s jedním autem, chtěl jsem vědět, jak to vypadá. Vydělával jsem si dobrý peníze, pracoval jsem pět a půl dne, to mi stačilo. Byl jsem průmyslovák, byl jsem taky na vojně a dost věcí jsem si dělal sám. Dostal jsem se až na pět taxíků a dvanáct šoférů, co bylo dost na to, že jsem to dělal sám. A samozřejmě jsem jezdil taky, protože jsem chtěl vědět, jak ty auta běhaj.

Jak jste vycházel se šoféry?
Když to byli americký kluci, tak to šlo. Nejlepší byli veteráni, což hned poznáte, protože ty lidi mají v sobě řád, a dbali i o svůj zevnějšek, nejezdili v tričkách atd., zatímco problém byl třeba s Kubánci - ti jsou zásadně nejchytřejší, vědí všechno, každému chtějí říkat, jak to má dělat, hlavně, aby se sami moc nenadřeli. Ostatní Latinoameričani jim říkali karibští Židi.

Sledoval jste rok 1968 v Československu?
Sledoval. Myslel jsem si, že rok 68 bude mezník, že už přijde demokracie, ale bohužel to nebyla pravda.

Kde jste byl 17. listopadu 1989?
V Miami u televize. Američani to všechno pouštěli a já z toho byl celej šťastnej. Hned na to jsem si řekl, že musím zavolat bráchovi do Čech, ale nevěděl jsem, jak zjistit, kde žije. Nakonec jsem narazil na někoho, jehož syn učil v Praze angličtinu. On zavolal do Poděbrad na nějaký úřad, a tenkrát se mi potvrdilo, že komunisti vědí všechno o každém. Řekli mu tam, že brácha je rozvedenej a bydlí v Český Lípě, dali mu na něj adresu i telefon.

Bratra komunisté nezavřeli?
Ne, on byl mladistvej. Když jsme odešli, bylo mu čtrnáct let, takže tomu unikl. Táta tomu taky unikl, umřel v roce 1955, mámu pak vystěhovali.

Nesnažili se bratra kvůli vám získat pro spolupráci?
Ne, ptal jsem se ho taky na to. Akorát pak nemohl jako Paumer sehnat práci. Pak se setkal s jedním kamarádem, který mu zařídil něco v Praze. Řekl mu, neboj, v Praze se ztratíš, tam se nikdo nebude na nic ptát.

Kdy jste se rozhodl vrátit?
Začal jsem o tom přemýšlet okamžitě. Nejdřív jsem se sešel s bráchou, který mě zasvětil do tohohle postkomunistickýho systému. Pak jsem se rozhodl, že jako svobodný chlap bych tady mohl žít a v roce 1991 jsem sem přijel. Když se v roce 1996 odhaloval památník letcům v Dejvicích, po stranách tam jsou jména všech pilotů, kteří se nevrátili - je jich tam čtyři sta šedesát osm - tak jsem řekl bráchovi, hele, nechám udělat věnce, jeden položím tady, u těch pilotů, a potom půjdeme k Morávkovi na Prašný most. Tenkrát mi zrovna volal Motl z televize, že by tam přišel s Novou. Tak to nafilmovali a večer to bylo ve zprávách. Za dva dny mně pak volaj známý, jestli jsem četl Haló noviny. Já, co to je? To jsou prý komunistický noviny. Já na to, ty vole, proč bych to čet. Že tam je prý o mně. Tak mi to poslal a tam stálo: »Vrazi se vždy vracejí na místo činu!« Tak jsem si řek, aha, mám tady nějakou pozornost. Ve druhém článku pak bylo, že se právě zjistilo, že jeden z Mašínovců, vrah Paumer, se tady volně pohybuje, byl viděn v Dejvicích, jak je tohle možný a jestli prý policie o tom ví! Takovýhle kecy měli. To bylo v roce 1996.

Co s komunisty?
Zbavit se jich, radikálně, bez výjimky. Sbalte si kufry a jděte si na Sibiř, kam jste kdysi posílali lidi, a dělejte si tam, co chcete, ale ne tady.

Babylon čtou hodně studenti. Co byste jim vzkázal?
Ti už jsou blízko nějaký kariéry a já bych jenom chtěl, aby se o tohle zajímali, protože jestli se to, co tady komunisté napáchali, neudrží v živé paměti, tak nemáme právo na vlastní stát. A o to se musejí zasadit tihle mladí, protože my už jsme si své odbojovali. Teď už je to jenom na nich. Nechci nikoho strašit, ale každej mi říká, polovina národa vám fandí a polovina je proti. Možná že dojde ještě na to, že budeme muset sáhnout po bouchačkách, protože jak jinak byste chtěl ochránit svou svobodu? A vyvěšujte československé prapory! Já vlajku na baráku vystrkuju 5. května a potom 28. října a když pak v Poděbradech jedu na kole, tak bych spočítal na prstech jedné ruky, kolik lidí to dělá. Jako kdyby nebyli hrdí na to, že jsou svobodní lidé ve svobodné zemi.


Babylon 7/XVII, 31. března 2008

Komentáře uživatelů (1)

Přidej komentář