| Napsal Jan Placák, v 02-07-2008 |
Jak Nikolaj Stankovič zachránil před jistou hroznou smrtí několik opilců a o jeho úloze při vzniku Ztichlé kliky.
V červenci roku 1988 jsem se domluvil se svými košickými přáteli, že v
srpnu přijedu s Nikolajem do Košic a dáme tam konečně dohromady již
delší čas chystaný košicko-prešovsko-pražský undergroundový časopis.
Protože účel návštěvy měl zůstat policejním orgánům utajen, maskovali
jsme zájezd jako turistickou výpravu do Rudohoří, ostatně jsme se po
vyřízení technických věcí okolo časopisu skutečně chtěli do hor
podívat. Oslovili jsme ještě pár kamarádů a Vláďu Merhauta, který se
svou přítelkyní Libuškou směřoval do Tater.
Na nádraží jsme se však sešli pouze já, Nikolaj a Vláďa s Libuškou.
Každý z nás třímal v ruce láhev tvrdého alkoholu a Nikolaj měl navíc
tři teplá lahvová piva. Nalodili jsme se do vlaku, obsadili prázdné
kupé a Nikolaj pravil, že je zapotřebí pivo vychladit, že už to zná, že
v České Třebové bude mít pivo správnou teplotu, pokud dokážeme udržet
láhev vystrčenou z okna. Nejenom, že jsme to dokázali, ale pivo jsme
dokonce podchladili, protože jsme si na ně vzpomněli až v Čadci. Do té
doby jsme si předávali láhve s kořalkou. Nikolaj se těšil na návštěvu
svého rodného Prešova, měl pouze obavu, že se v tomto městě dosud
neopil (stran této věci jsem ho však lehce uklidnil). V Košicích na
nádraží nás očekávala část přátel. Básnířka Zazi se svým přítelem,
naším kamarádem hudebníkem a básníkem Sašou. Po noci strávené v
chodbičce rychlíku a po zdolání tří lahví alkoholického moku a tří
podchlazených piv nám nebylo zrovna do skoku, pouze Libuška hopsala,
protože neseděla s námi, ale v prázdném kupé, naší pitky se
nezúčastnila a krásně se vyspala.
Přátelé se slitovali a odvedli nás do hospody U Dvanáctich apoštolov.
Toho roku panovalo neobyčejně horké léto a přežít bylo možné pouze v
prostorách této svatyně. Pochopitelně, když už jsme přežili jízdu
vlakem, začali jsme za chvíli také poskakovat, možná to bylo podpořeno
také tím, že košické pivo v té době bylo obohacováno lihem velmi
pochybné kvality a nedalo se pít jinak než s borovičkou. Následek se
brzy projevil tím, že jsme nejméně o dva roky předstihli různá jiná
mnohem více internacionálně a šovinisticky zaměřená seskupení. Naše
východoslovenskopražská aliance by byla z hlediska internacionálního
šovinismu zjevným nonsensem, a proto jsme se zpočátku věnovali pouze
konzumaci alkoholu, s tím že vše ostatní vyřešíme později, až bude
vymyšlen název časopisu.
Našemu odnárodnělému seskupení však nebylo dopřáno klidu. Jarem,
básníkem života, jsme byli uneseni do Prešova, do restaurace Pod vežou,
kde jsme též něco málo upili a pak se vypravili s Nikolajem do Jarkovej
ulice, těsně za hranicí bývalého židovského ghetta. S dojetím jsme si
prohlédli otlučený, rozpadající se dům, jehož zdmi už prorůstala bujná
vegetace a který už byl zřejmě odsouzen k zániku. Dům, v němž se
narodil boží a krásný muž s nakažlivým smíchem, Andrej Stankovič.
Druhý den se Vláďa s Libuškou od nás odpojili a my vyrazili na Sigort,
což je jakési rekreační letovisko u Prešova. Jaro pravil, že musíme, že
jsme očekáváni. Stálo to za to! Přijeli jsme k chatě, kde byly všechny
okenice pozavírány, aby denní světlo neproniklo dovnitř. Hned za dveřmi
byla plechová vana naplněná studenou vodou a v ní bylo natěsnáno
nepřeberné množství alkoholu, láhve stály těsně jedna vedle druhé jako
vojáci na přehlídce. Když jsme vešli do pokoje a rozsvítili, spatřili
jsme další množství lahví, zčásti již vypitých, a několik lidských těl
poházených různě po místnosti a zřejmě zakletých do delirického spánku.
Jedno z těl po hodině ožilo a vykřiklo „Honza Placák je tuna“, aby však
opět upadlo do spánku. Tento výtečník z Prešova, lidový bard Peter, se
však opět vzpamatoval, aby nám zarecitoval svoji báseň.
Prvá slnečnica
druhá slnečnica
tretia slnečnica
štvrtá slnečnica
piata slnečnica
šiesta slnečnica
siedma slnečnica
ôsma slnečnica
deviata slnečnica
desiata slnečnica
to je vangogovica!
A bylo to, leč ne všechno, protože v tu chvíli vrazil dovnitř poslední
z chatové party a přinesl dva koše plné hub, aby kamarádům připravil
oběd. Nikolaj, velký znalec těchto lesních plodů, zajásal. Košíky
příchozímu přes jeho protesty odebral a začal jejich obsah zkoumat. S
čím dál větším zaujetím, vydávaje občas nadšené výkřiky
vědce-objevitele, počal to, co mělo být obědem, třídit na tři části.
Prudce jedovaté, nepoživatelné a k jídlu vhodné. Největší část úlovku
byla v kategorii nepoživatelné, následována jedovatými houbami a
nejmenší část Nikolaj uznal za vhodnou k jídlu. Zřejmě tak zachránil
životy nejméně osmi opilců.
To bylo i na nás příliš, a tak jsme se rozhodli pro návrat do Prešova.
Na Šariši však mají zvyk, který se musí dodržovat, aby se hostitelé
neurazili. Říká se tomu „kapurková“. Kapurka je branka a kapurková
panák na odchodnou. Ovšem lehce jsme nevyvázli - kapurkových bylo
nejméně deset a nebohá básnířka z Košic, osoba velmi citlivá a nerada
odmítající, jich měla alespoň patnáct. Celou cestu zpět pak značkovala
s hlavou vystrčenou z okna auta. Za námi už nebyla silnice, ale jedna
souvislá do dáli mizící kapurková čára.
V Prešově jsme přistáli opět před „Vežou“. Zazi mezitím usnula a nebyla
k probuzení, žaludek však měla zcela vypumpovaný, a tak jsme ji uložili
za hřbitovní zeď s tím, že ji budeme chodit kontrolovat. V restauraci
jsme Nikolaj, Saša, Jaro a já konečně začali vymýšlet název časopisu.
Padaly všemožné návrhy. Zadumaný Nikolaj dokonce na chvíli usnul a
napotil panáka plného potu, který pak z roztržitosti skoro celý vypil,
a v tu chvíli jako by se rozsvítilo - Ztichlá klika byla na světě.
Práce toho dne byla skončena, mohli jsme Zazi vyzvednout ze hřbitova,
oživit ji a vrátit se do Košic. Jaro, milý kamarád Jaro, nás tam zavezl
autem (byl s námi po celý den a alkohol nepil). Vrátil nás tam, odkud
nás den předtím unesl.
S Nikolajem jsme přespali v domečku u Zazi. Druhý den její maminka,
zvědavá na návštěvu z Prahy, tedy na případné dceřiny nápadníky,
přinesla oběd. Trochu se jí podlomily kolena, když nás spatřila, ale
statečně svou chvilkovou slabost překonala. Zasedli jsme k tabuli a
Nikolaj se jal vyprávět. Se soustem nabodnutým na vidličce nás dokázal
půl hodiny rozesmávat, poté kousek jídla snědl a další půlhodinu s
jiným soustem na vidličce vymýšlel slovní hříčky, a tak pořád dokola.
Náramně se bavil a my s ním. Asi za tři hodiny si maminka přišla pro
nádobí a spráskla ruce. „Vám nechutná!“ Nikolaj ještě s jídlem nebyl
ani v půlce. „Ale chutná, a moc.“ Maminka raději odešla bez nádobí a my
ji už nikdy potom neviděli.
Jan Placák
Babylon 10/XVII, 16. června 2008
Komentáře uživatelů (3) 
|
|
|
