| Napsal Petruška Šustrová, v 05-10-2008 |
 Válka mezi Ruskem a Gruzií, která se odehrála v srpnu letošního roku,
sice už v českých médiích zajímá málokoho, ale geopolitické změny,
které vnesla do oblasti jižního Kavkazu, jsou nepochybně důležitější,
než české spory mezi Václavem Klausem a jeho odpůrci.
Ani ty ovšem nejsou bez zajímavosti, například „obhajoba“ Václava Klause, kterou v Lidových novinách
uveřejnil Petr Hájek, se vyznačuje tak nebývalým hulvátstvím vůči
bývalému senátorovi Jařabovi, že to i v české kotlině přesahuje míru
hulvátství dosud běžnou.
Do Gruzie v minulých dnech přijeli pozorovatelé Evropské unie a ruští
vojáci by se měli do 10. října stáhnout z „nárazníkových zón“, které
Rusko na území suverénního státu svévolně vytvořilo. Zda to udělají či
ne, uvidíme.
Geopolitická důležitost jižního Kavkazu a oblasti Kaspického moře
vyplývá především z ložisek ropy a zejména zemního plynu, jakož i ze
stále budované sítě a zabezpečení komunikačních tras. Rozpad Sovětského
svazu a západní orientace Gruzie a Ázerbájdžánu vedly k významné, byť
spíše zamlčované rivalitě západních států s Ruskem a k přetahování o
nové státy. V době, která od rozpadu SSSR uplynula, se vliv Ruska
projevoval různě – v neposlední řadě podněcováním vnitřních konfliktů v
jihokavkazských zemích, které vyvrcholilo bezprostředně po letošní
válce tím, že Rusko uznalo nezávislost gruzínských autonomních území
Abcházie a Jižní Osetie. Válka se pro Rusko stala příležitostí převzít
iniciativu a změnit dosavadní pravidla hry: po období křehké stability
jsou znovu nastoleny otázky základní bezpečnosti regionu.
Nemá asi mnoho smyslu opakovat, že pokus gruzínského prezidenta
Michaila Saakašviliho zajistit násilím odštěpeneckou Jižní Osetii nebyl
rozvážný ani rozumný: je jasné, že Rusko čekalo na jakoukoli
příležitost vojensky zasáhnout. Saakašviliho chyby však v žádném
případě nemohou zastínit ruskou agresi, a například soustavné
vypalování gruzínských vesnic v Jižní Osetii, k němuž dochází od doby,
kdy tuto oblast obsadily ruské jednotky, svědčí o cílevědomé ruské
snaze Gruzíny z Jižní Osetie vyhnat a nejspíš posléze Jižní Osetii
připojit k Ruské federaci – jako samostatný stát bez surovinových
zdrojů a jakékoli produkce těžko může obstát.
Vpád do Gruzie učinil z Ruska dominantní sílu v politické i
bezpečnostní sféře jihokavkazského regionu. Postavení Západu a zejména
USA je otřeseno: není jasné, zda a jak dokážou nové ruské rozpínavosti
čelit. Když NATO letos na jaře odložila rozhodnutí o přijetí Gruzie a
Ukrajiny, dala tím neúmyslně Rusku zelenou. A nyní by se dal postoj
Západu označit jako vyčkávavě-pozorovatelský, takřka symbolický. Západ
sice na Kavkaze setrvává, ale Rusko do velké míry paralyzovalo jeho
reálné možnosti.
Ruské zničení důležitých bodů gruzínské infrastruktury staví do
obzvlášť těžké situace Ázerbájdžán, jehož obchod s ropou těsně souvisí
s přepravní trasou přes Gruzii. „Neznámí pachatelé“ vyhodili do povětří
část ropovodu Baku-Tbilisi-Džejchán, který je hlavní trasou pro
přepravu azerské ropy, Rusové za války s Gruzií obsadili hlavní azerský
černomořský terminál Kulevi, a v oblasti kontrolované Rusy vyhodili
„neznámí pachatelé“ do povětří hlavní železniční trať z Ázerbajdžánu na
Západ.
Navíc dali Rusové jasně na srozuměnou, že bez jejich souhlasu nepovede
nikdo na jižním Kavkaze ozbrojený boj se separatisty: to se v případě
Ázerbájdžánu týká Náhorního Karabachu. Mohlo-li ázerbájdžánské vedení
dosud tiše doufat, že někdy v budoucnosti násilím získá Karabach
nazpět, je nyní taková možnost vyloučena. Ázerbájdžánský prezident
Alijev navštívil Moskvu a dostalo se mu nejen vřelého přijetí, ale i
pomoci v podobě „havarijního“ plánu na transport azerské ropy přes
Novorossijsk. A rýsuje se i perspektiva další spolupráce: vedou se
rozhovory o velkých dodávek zemního plynu z Ázerbájdžánu do Ruska.
Nakolik to vše změní prozápadní postoj ázerbájdžánského prezidenta (o
jehož setrvání u moci není kvůli nepoctivým volbám pochyb), ještě
uvidíme. A jaký dopad bude změněná situace na jižním Kavkaze mít na
další zainteresované síly – Turecko, Írán, Čínu a státy Střední Asie,
také zjistíme až časem. V každém případě je však zřejmé, že v období po
studené válce se oblast jižního Kavkazu stala podobně citlivým místem,
jakým byla za studené války berlínská zeď a jakým v evropských dějinách
býval často Balkán.
Petruška Šustrová
Babylon 1/XVIII, září – říjen 2008
Komentáře uživatelů (4) 
|
|
|
