Gorbaněvská se účastnila premiéry filmu v Moskvě, nicméně šlo o výjimečné předvedení Wajdova díla – do běžné ruské distribuce se snímek nedostal.

Těžko čekat, že by se Rusové nyní hodlali zabývat vyrovnáním s vlastní – mnohdy až děsivě krutou a krvavou – minulostí. Naopak, stávají se opět velmocí a putinská (putinsko-medveděvovská) moc vědomě křísí propagandistické mýty o Stalinovi jako sice problematickém státníku, leč velkém vojevůdci, o vítězství Ruska nad nacismem, jež mu má dodnes poskytovat legitimitu zásadním způsobem promlouvat do evropských i světových záležitostí. Pakt Ribbentrop – Molotov, společná okupace Polska, natož sám katyňský masakr se opět Kremlu výrazně „nehodí“. A nehodí se ani prostým Rusům, kteří si nyní mohou „užívat“ nejen opojný pocit příslušníka velmocenského národa, ale, na rozdíl od sovětských časů, i hmotného blahobytu, o nějž se stará „černé zlato“ neboli ropa.

Ale Wajdova Katyň by mohla přispět i k českému vyrovnávání se s dějinami. Nedávno se připomínalo sedmdesáté výročí Mnichova – a opět při něm zazněly letité spekulace, co by se stalo, kdyby nám pomohl Sovětský svaz. Běžte do kina na Katyň a uvidíte. Byli bychom na tom podobně jako Poláci v roce 1939, které drtily mlýnské kameny dvou totalitních mašinerií. Nás tehdy drtila jenom jedna. I tak pochopitelně nebylo o co stát, ale jak může ještě dnes někdo vážně spekulovat o sovětské „pomoci“ Československu v září 1938, nad tím zůstává stát zdravý rozum.

V květnu zas budeme slavit osvobození od nacismu. Jaképak ale „osvobození“? S Rudou armádou přišla jen nová poroba, jíž jsme ještě, za výrazného přispění prezidenta Beneše, sami napomohli do sedla. I díky českému slavjanofilství, které Poláci nikdy nepěstovali, neboť měli s nadvládou „matičky Rusi“ hořké zkušenosti už od konce 18. století. Čímž nechci v žádném případě klást rovnítko mezi „ruský“ a „sovětský“, to ani náhodou. Ale komunismus dodal letité ruské snaze ovládat Poláky podobu i povahu příšery z Apokalypsy. Kdo ji chce spatřit v akci, ať se jde podívat do kina na Katyň.

Přestože je Katyň filmem o masakru, je hlavně filmem o životě. Konfrontace Andrzeje, který nese svůj úděl s hrdostí a odvahou důstojníka, věrného své přísaze, a Jerzyho, jehož drtivost rudo-hnědého triumfu i strach ze smrti doženou ke spolupráci se Sověty, odhaluje něco, co dnešní doba bude jen obtížně přijímat. Podstata života nespočívá v jeho délce, v tom, jak dlouho dokázal ten či onen „žít“ fit, v kondici, v dostatku a – jak praví jeden z nejodpornějších novodobých českých výrazů – „v pohodě“. Nikoliv, spočívá ve věrnosti určitým hodnotám a závazkům. Jen ten, kdo jim dostojí, vlastně přežije, byť by svou vezdejší pouť skončil mlád na dně katyňské jámy. Kdo se chce zachránit a „přežít“ za cenu zrady, podvolení se, ten svůj život ztrácí, neboť se z něj stane jen jakýsi živočich (často i krysa nebo svině), jehož okolí odmítá (alespoň velmi nezřetelným, o to však citelnějším chladem) a kterého uvnitř rozežírají výčitky, vědomí vlastního selhání. Ne náhodou Jerzy nakonec páchá sebevraždu.

A právě tento existenciální rozměr, či spíše spodní proudění, které sledujeme vlastně především nepřímo, v osudech a postojích žen (matek, manželek, sester vojáků), je na filmu nejcennější a činí z Wajdovy Katyně velké dílo. Právě kvůli němu se rozhodně vyplatí vydat se do kina, neboť divák pak může lépe porozumět nejen polské historické zkušenosti a jejímu vlivu na „polskou duši“, ale lidskému údělu vůbec.

Josef Mlejnek jr.

Babylon 1/XVIII, 6. října 2008

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář