Cenu Ferdinanda Dobrotivého za rok 2007 udělila redakce revue Babylon básníku Ivanu Martinu Jirousovi.

Když nemám zrovna náladu a nějaký somrák mě požádá o pár drobáků na pivo, zeptám se ho nejdřív, jestli hodlá pracovat. Když dotyčný na poněkud škodolibou otázku skočí a řekne, že ano, nedostane nic. Když však řekne, že v žádném případě, dostane požadovaný obnos a ještě něco navíc.

S Cenou Ferdinanda Dobrotivého a jejím letošním laureátem Ivanem Martinem Jirousem se to má podobně. Magor žije jako ptactvo nebeské, neseje, nežne, nesklízí do stodol a přece ho Pán Bůh živí - roste jako lilie na poli, které také nepracují ani nepředou. Udělením Ceny Ferdinanda Dobrotivého Magorovi oceňujeme především jeho vytříbený smysl pro zahálku, absenci a nedochvilnost - základní atributy lidské důstojnosti, bez které je svoboda nemyslitelná, atributy, které tak nenávidí všechny druhy koncentračních systémů, atributy, kvůli kterým nás kdysi komunisté naháněli jako zvěř a kvůli kterým se nám dnes opět snaží ztrpčovat život jejich nástupci. Mluví už zase do věcí, po kterých jim vůbec nic není, chtějí, abychom byli odpovědní, výkonní, asertivní, dynamičtí, milí, mladí, hezcí, voňaví, oblečení jako ze žurnálu, tedy budeme povaleči, budeme se otáčet na posteli jako dveře na závěsech, budeme staří, oškliví, leniví, pokleslí na duchu i na těle, budeme nevraživí, budeme vrčet jako psi, smrdět jako kozli a hadry si vezmeme z popelnic.

Rusové mají cit pro metafyzický nihilismus. Když Bunin v předvečer bolševické revoluce zajel do Kamenky ke svému známému, sedláku Petru Semjonovičovi, tak ten mu řekl: „Já půdu nepotřebuju! Že budou rekvírovat obilí? Tak nebudu pracovat. Vem je všechny ďas!“

To byl více než konstruktivní postoj. Marx měl pravdu, když měl práci za zboží, což ovšem byla ještě romantika poloviny 19. století - dnes už je to jenom marketingová značka pro mladé, staré a blbé. Nejpozději v době francouzské revoluce se práce stala definitivně bezduchou otročinou. Cestou k tomu vydláždil vynález knihtisku, který zmechanizoval myšlení, jehož produktem pak byli encyklopedisté. Minimálně od Mumforda platí, že stroj je vědecky hodnotný, zatímco člověk je iracionální hovado, což se lidstvu snažili předvést především takoví nadšení popularizátoři vědy, jakými byli němečtí národní socialisté. Jakmile byl probojován mechanický světový názor, armády odborníků na zdravý život a zdravou výživu se daly do pohybu, vrhly se na umělce, alkoholiky či chovatele zvířat, aby je naučili správně žít, a tedy správně myslet. Profesionální otrapové, kteří nemají nic jiného na práci, než neustále masírovat lidi, aby od rána do večera mysleli na svou existenci, jako Jogín, který dopoledne vstane, pak čtyři hodiny frká, proplachuje trubice, tře kůži, honí tělo a pak si další čtyři hodiny strouhá mrkvičku a když v pět odpoledne skončí, je hotový, totálně vyřízený nikdy nekončící starostí o své čím dál víc chřadnoucí tělo, pod jehož tíhou se čím dál tím víc ohýbá k zemi, zatímco Magor chlastá a žere vepřové, je jako bečka a přesto vypadá líp či lidštěji, než kdejaká miss policie České republiky nebo jen České republiky. Ačkoli se Jogín chce dožít 969 let jako Metuzálem, za pár let z něj bude hlína, s kterou budou hýbat červi, zatímco Magor se živí na vinici Páně, což je dobrý základ proto, aby si člověk mohl dělat z toho kolem dobrý den. Nejde pochopitelně o to závodit, kdo dřív skončí na dlažbě nebo ve vězení, ale o to donutit materialisty, vyznavače srdcí, jater, střev, etc., když mají takovou starost o lidské potřeby a věci vezdejší, aby přijali tu odpovědnost a stali se z nich universální zásobovací čety, zatímco my ostatní budeme psát básně.

Magor kdesi cituje Franka Zappu, kterého se jedna americká revue zeptala: „Vaše desky se nelíbí establishmentu, establishment se nelíbí vám. Jak řešíte tento problém?“ „Myslíte taktiku?“ odpověděl Zappa. „Ve Spojených státech je nejrychlejší a nejjistější cestou infiltrace... Musíte vstoupit do posic starých lidí a dělat jejich práci v našem smyslu.“

Takže co nám zbývá? Masarykova drobná práce.

„... po zralé úvaze a s přesvědčením o nevyhnutelné nutnosti tohoto kroku jsme dospěli k rozhodnutí slavnostně se zříci rakouské císařské koruny... Kéž Vám Všemohoucí opět vrátí vnitřní klid a dovede oklamané k pravému poznání... “ prohlásil při své abdikaci 2. prosince 1848 v Olomouci Ferdinand V. Nebyl právě poslední český korunovaný král, jehož cenu dnes udílíme, náš člověk v posicích?

Na závěr si dovolím připomenout našeho společného učitele Bondyho, který bios nenáviděl metafyzickou záští a zde v tomto lokále často pobýval: „A právě tady na Baráčnické rychtě jsem si znovu ověřil moudrost lidu. Schází se tam malostránská galérka, a to jak její aktivní příslušníci, tak i věkem shrbení její předchůdci, poskytující mladším aspoň rady do života. Jen někdy v druhé místnosti si zasedá nevinná mládež, která tak tak umí ukrást auta a drnkat na kytaru. Paní hostinská je v nejlepších letech a v nejlepších paleolitických proporcích, tvrdá k neplatícím, ale jinak srdce na dlani. Číšníci se tam střídají s rychlostí úměrnou čilosti či ochablosti kriminálky, a protože stejně vědí, že tam dlouho nebudou, posedávají s nejvážnějšími hosty v kuchyni a pivo si člověk musí nosit sám.“

Na Tři krále na Všebaráčnické rychtě léta 2008 od narození Pána našeho a roku 173. od korunovace Ferdinanda V. na českého krále.

Více fotografií ze slavnostního ceremonielu viz zde.

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář