Nedávno, aniž jsem věděl, že budu o Nikolajovi záhy psát, jsme s mým synovcem vzpomínali na společné cesty ke Stankovičům do nedalekého Kalhova u Jihlavy.

Ten je od Lípy vzdušnou čarou vzdálen pouhých deset kilometrů, ale pro špatnou „dopravní obslužnost regionu“, v němž se coby membra disjecta spojily součásti hned tří bývalých krajů, bylo těžké, ne-li nemožné, dostat se tam pomocí veřejných dopravních prostředků. A pokud by se člověk do Kalhova dostal, nebylo vůbec jisté, že by se dostal i odtamtud. Synovec Jirka mne coby neřidiče do Kalhova (rád) vozil vlastním autem. Po nějakých deseti letech si dokázal vybavit situace nebo Nikolajovy výroky, které jsem já přehlédl nebo přeslechl, jsa jednak nepoměrně více uvyklý Nikolajovu humoru, jednak vybaven nepoměrně horší pamětí.

Jednou jsme přijeli do Kalhova zcela neohlášeně, přesněji bez předchozí domluvy, protože Nikolaj s Olinkou také nemuseli být doma, neboť mohli zůstat doma v Praze. Byli naštěstí doma v Kalhově, Nikolaj seděl na dvoře u stolu, něco četl a dělal si poznámky. Nebo čistil houby? (Ale ty čistil skoro pořád.) Při našem vpádu viditelně ožil, protože v něm oprávněně viděl vysvobození od nějakého nepříjemného úkolu. „Takže odvezení těch pár koleček (už nevím čeho) se, Nikolaji, opět odkládá, že,“ prohodila po chvíli poněkud nakvašeně Olga, která nás nicméně také ráda viděla. „Ale Olinko, ty přece dobře víš, že jediná technická dovednost, již jsem si osvojil, je umění jíst příborem,“ uvedl na svou chabou obranu Nikolaj. Jirka si tento výrok zapamatoval jako skvělý bonmot, což jistě byl.

Ale Nikolaj uměl „jíst příborem“ i v oblastech, kde to není vůbec samozřejmé a kde mnozí neumějí dost dobře jíst ani holýma rukama. Krátce po jeho předčasném odchodu před sedmi lety jsem ve vzpomínce pro pořadatele jihlavské přehlídky dokumentárních filmů uvedl, jak se často přistihnu při tom, že po Nikolajovi bezděčně „sáhnu“ jako po opoře v některé ze svých pří a až dodatečně mi dochází, že jeho účast v nich doznala podstatnou kvalitativní proměnu. S údivem zjišťuji, že se právě v TOMTO OHLEDU u mne nic nezměnilo a že naše „přátelství nablízko“, nadále trvá. Nikolaj pro mne není a nikdy nebude „archiválie“, skladiště, do kterého lze kdykoli zajít pro vhodné citáty. Spojoval nás – a spojuje - obdiv k Josefu Florianovi, jednomu z geniálních outsiderů, jimž zastánci „rozumných kompromisů“ dávají za pravdu, až když je beznadějně pozdě. Sedm let po smrti vychází v nakladatelství Triáda Nikolajovo stěžejní dílo, Josef Florian a Stará Říše. Jeho velkou studii doplňuje analytický soupis produkce staroříšského vydavatelství. Mohu potvrdit z četných konzultací, že Nikolaj byl mimořádný znalec, jenž dovedl zpaměti citovat celé pasáže i z netištěných staroříšských pramenů, které dokázal obsáhnout a zpracovat.

Zakrátko mají ve stejném nakladatelství vyjít, soustředěny v jednom svazku, také Nikolajovy filmové kritiky – Co dělat, když Kolja vítězí. Četl jsem v jednom překladu slovní spojení pstruží pravdy, pstruží, pstruhovité myšlení, a vydedukoval jsem si, že v anglickém originále muselo jít o „nepřeložitelnou slovní hříčku“, neboť pstruh je anglicky the Trout, pravda the Truth, myšlení the Thought. Co oním pstruhovitým myšlením autor, polský filozof Stefan Swieżawski, mínil? Obdivoval pstruhy, jak dokáží dokonale plout proti proudu a překonávat i zdánlivě nepřekonatelné překážky. Nikolajovy filmové kritiky psané vesměs proti proudu i trendům různých dob a dobovostí jsou tohoto pstruhovitého myšlení přímo školou.

A Nikolaj jako básník? Básník byl v jeho případě i ve vědci a v kritikovi. Bezprostředně po jeho skonu jsem v prvním ohlédnutí napsal: „Jsou-li Stankovičovy verše často výsměchem prostřednosti a zbabělosti, on sám coby kritik byl z téhož nesmlouvavého kusu a dost si také za své postoje vytrpěl. Na všechna příkoří však dokázal reagovat s věcnou střízlivostí a noblesou - a především svým nenapodobitelným humorem.“

Co dodat? Smutno je po Nikolajovi, a to i po sedmi letech.


Josef MLEJNEK st.


Babylon 10/XVII, 16. června 2008

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář