Pater František Lízna dostává cenu Ferdinanda Dobrotivého a toto má být zdůvodnění, představení laureáta. Původně to vypadalo jako lehký úkol, ale nenechme se mýlit:

Když má někdo za sebou takový život jako otec Lízna, dělá to druhému při podobných příležitostech spíš těžší – protože vyprávět se o něm dá donekonečna (a pořád máte strach, že na něco podstatného zapomenete) – a protože navíc víte, že budete-li se pouštět do nějakých vlastních úvah a interpretací, bude to ve srovnání s Líznovým životem dost velká nuda.

Otec Lízna je svobodný člověk, jezuita, katolický kněz, kriminálník, poutník, pastýř – a taky dobrodruh. To poslední slovo má dnes v běžné řeči trochu hanlivý nádech: dobrodruh je buď nevěrohodný člověk nebo kdejaký trouba, který vyleze na vysoký kopec, případně si koupí balón a obletí zeměkouli, což dělá zcela bezúčelně, jen proto, aby sám sobě a svému okolí dokázal, že tzv. cosi dokáže, že bude lepší než druzí. Lízna je ovšem dobrodruh ve zcela jiném smyslu – totiž jeho život je dobrodružstvím krajní nutnosti. A schopnost překonávat překážky, kterou během něj prokazuje, to není odhodlání nějakého extrémního posilujícího fyzkulturisty, ale ze všeho nejvíc snaha najít sílu pro tzv. obyčejný život a najít přízeň Boží. Lízna si nepotřebuje dokazovat, že je lepší, než druzí – spíš hledá sílu pro to, aby si vždy znovu a znovu uvědomil, že lepší není: aby dokázal milovat bližního a dát mu naději i tehdy, kdy to vůbec není jednoduché, když je ten člověk ničema a vrah.

František Lízna se narodil 11. července 1941 v Jevíčku, vyrůstal v Moravské Třebové. Po Únoru 1948, když mu bylo sedm let, nepodepsal jeho otec, někdejší armádní důstojník, přihlášku do KSČ. Rodina byla persekvovaná a vyhnaná z domova. Kvůli nedostatku žáků se Františkovi, který o sobě říká, že byl už tehdy antikomunista a „militantní katolík“, náhodou povedlo vystudovat jedenáctiletku, roku 1959 prolezl k maturitě, k níž jako jediný nedorazil ve svazácké košili. Dál už studovat nesměl. A roku 1961 šel jako „politický“ poprvé do vězení, poté, co na protest proti zatčení otce své dívky strhnul z jakéhosi úřadu sovětskou vlajku, pochodoval s ní po vsi jako smrtka s kosou a pak ji roztrhal na kusy. Odseděl si za to rok v Ostrově nad Ohří.

Roku 1962 ho poslali k trestné vojenské jednotce do slovenských Michalovců. V papírech měl prý napsáno, že je „náboženský fanatik“ – „politicky obzvlášť nebezpečný“. Život u jednotky pro nespolehlivé živly byl horší buzerace než kriminál – a Lízna vypráví: „Kdybych neznal Desatero, prostřílel bych se na Západ… Víra mne ale vždycky uchránila od toho, abych jednal unáhleně.“

Na vojně dostal do ruky zbraň jen párkrát, nakonec mu byla „upřena“ úplně, protože odmítl na 1. máje pochodovat s komunistickou zástavou. Od té doby se staral o prasata a pásl ovce. Říká: „Ty ovce se mi okamžitě rozutekly a jen tak tak se vyhnuly sousední cikánské vesnici, kde by jistě skončily na talíři. Věděl jsem, že by to byla příležitost přišít mi sabotáž a horečně jsem je hledal. Nakonec jsem je našel, jak se tlačí v houfu a ony mne následovaly k ovčinci. Tehdy mne napadlo, že bych se mohl stát dobrým pastýřem“. K tomu ale ještě vedla dlouhá cesta.

Ve čtyřiašedesátém, těsně po návratu z vojny, se František Lízna nechal zaměstnat na nákladovém nádraží v Uherském Hradišti – byla to těžká práce, tahání stokilových pytlů, které den co den směřovaly v zapečetěných vagónech do Rakouska. Do jednoho vagónu se schoval, ale ještě před hranicemi ho chytili, zřejmě proto, že usnul a chrápal. Následoval další roční kriminál. Při tomto druhém věznění se Lízna rozhodl, že se stane knězem. Když vyšel na svobodu, zjistil, že to je takřka nemožné: navštívil příslušný církevní úřad v Olomouci, chtěl se poradit, jak nastoupit kněžskou dráhu – a místo rady byl poslán k jakémusi církevnímu tajemníkovi, který se z něj pokusil udělat agenta StB.

František Lízna se pak živil jako dělník a teprve v roce 1968 ho z naprosté osamělosti vysvobodil tajně vysvěcený kněz Jan Rybář – první jezuita, s nímž se otec Lízna setkal. Mimochodem: k jezuitskému řádu prý cítil sympatie od dětství, tak jako skoro ke všemu, co komunisté démonizovali a snažili se školákům zhnusit. Rybář Líznovi zprostředkoval práci ošetřovatele ve Vincentinu na Velehradě, záhy byl přijat do Tovaryšstva Ježíšova, v atmosféře politického uvolnění se mu podařilo nastoupit do semináře.

A teď musíme udělat skok: až do roku 1974, do doby, kdy je Františku Líznovi třiatřicet let a kdy má primiční mši svatou, skok k příhodě, která je fantastická a příznačná zároveň. Lízna je pod dohledem StB, stejně jako jiní mladí kněží, a v kostele bezpečně rozezná fízly. Přistupuje k nim a každému žehná: „Na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce, ať se z Tebe stane bojovník pro Krista, ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.“

Cestu do disentu tedy otec Lízna nastoupil ještě dřív, než vůbec dostal šanci věnovat se oficiálně svému poslání. Tzv. státní souhlas s kněžskou činností od komunistického státu nikdy nedostal, ani o něj neusiloval. Zapojil se naopak do vydávání samizdatové literatury a podepsal Chartu 77, pracoval jako dělník nebo jako ošetřovatel pomáhal potřebným.

Za normalizace byl František Lízna znovu vězněn. Odsoudili ho nadvakrát – v procesu se samizdatovou skupinou 28. září 1981 na dvacet měsíců za rozkrádání socialistického majetku a nedovolené podnikání, a podruhé v lednu 1982 za poškozování státních zájmů v cizině (dalších sedm měsíců). Uprostřed sprostých nadávek a vězeňské buzerace uzrál v Líznovi plán vykonat pěší děkovnou pouť. Nejdřív spojil republiku pěší chůzí od západu na východ a později, po pádu komunismu, navázal na starou tradici. V roce 2004 podnikl dvou a půl měsíční cestu ze Svaté Hory ke svatému Jakubu do Santiaga de Compostella. Pak došel pěšky na Cherson.

Listopadový převrat v roce 1989 František Lízna přivítal jako konec zločinného dusivého režimu, ale osobně se nezměnil, nezačal dělat kariéru, taktizovat, chovat se opatrnicky, zajišťovat si „teploučko“. Naopak, obětavě vyhledával místa, kde bylo kněze třeba, na protest proti persekuci Romů přijal romskou národnost, staral a stará se o vězně i bezdomovce, ačkoli ho před pár lety vyhodili z místa kaplana na Mírově. Když předseda křesťanských demokratů Jiří Čunek vystěhoval vsetínské Romy, tak to pater Lízna jako jeden z mála pravdivě a otevřeně označil za zločin – lidé si toho dávno nevšímají a donekonečna v souvislosti s Čunkem omílají jen nějaké nablblé korupční zápletky, tedy mnohem méně podstatné záležitosti.

Je nám ctí Františku Líznovi předat cenu Ferdinanda Dobrotivého. A může-li být na konci mého vystoupení malá osobní poznámka: chápu to tak, že cenu spolu s ním dostává i jeho hospodyně Josefka, která otci Líznovi stojí věrně po boku dlouhá léta a která trpělivě snáší všechny nešťastníky, nacházející azyl na faře ve Vyšehorkách.

Adam Drda

Na Všebaráčnické rychtě, 4. ledna 2009

Portrét Františka Lízny otištený v Babylonu 6/XVII (29. 2. 2008) viz zde.

Komentáře uživatelů (1)

Přidej komentář