Po této přípravě následuje druhá část večera - mimická dramata (mimodramata), kde již nevystupuje Bip, ale Marceau a skupina mimů, v tomto případě jeho pařížských žáků. A zde je třeba smeknout před věčně hledajícím umělcem. Nespokojí se s neustále dokola uváděnými sólovými etudami, vybroušenými do dokonalosti a stoprocentně zaručujícími úspěch kdykoliv a kdekoliv, dokonce se nespokojí ani s již prověřenými mimickými dramaty. Neustále nacvičuje nové a nové kusy a posouvá hranice chápání pantomimy, přičemž tématická hranice je v nedohlednu. Tak jsme mohli vidět dva orientální příběhy a parafrázi romantizujícího plesu masek. Mistr je sice mezi svými žáky na první pohled patrný svým dotekem s dokonalostí, ale i oni, technicky dokonale vybavení, s ním občas splynou v jeden celek. V první hře Toulavý mnich parafrázovali starý japonský příběh o lidech, kterým démon bral obličej až do doby, než ho přemohl zenový mnich. V Maškarním plese byli všichni mladí tančící lidé zahaleni pod zvířecími maskami, jen ošklivka s ohyzdným šklebem místo tváře si dala masku obličeje krásné dívky. Následovalo párování a odmaskování. A tu mladíkova láska nakonec způsobila, že se i z ní stala krasavice. Třetí byl příběh o Tygrovi (klasika od Indie po Mandžusko) a demonstroval snad nejlépe, že tím, že pantomima vypráví beze slov, se zároveň divákům otevírá možnost dosazovat si k viděnému slova vlastní. Takže příběh odehraje mim, ale co se přesně děje a co se říká, se může lišit divák od diváka, např. podle toho z jaké země a jakého prostředí ten který divák pochází. Platí zde ono známé, že fantazie, pokud není omezována (jako není u Marceaua), nemá hranic. V našem případě můžeme příběh převyprávět orientálně, biblicky i politicko-aktuálně. Panovník (reprezentant státní moci) rozhoduje, jestli dítě připadne jedné či druhé straně a rozhodne správně. Tyto strany ale vzápětí vidí, že mocenský aparát je udržován v chodu jen díky svým represívním složkám, nad nimiž nemá faktickou kontrolu ani panovník. Otec ani matka s nimi nechtějí mít nic společného, ale poté, co dojde ke konfrontaci jednoho z nich se systémem, pro ně není jiná možnost než dát se dohromady, protože jen tak jsou silní, jeden druhému oporou. To je příběh lidský, obecně platný a proto také dokonale srozumitelný, ať už se hraje v Praze, dětem v pařížském sirotčinci nebo vězňům na chodbě jihoamerického žaláře. A pranic nezáleží, jestli v příběhu, kde soudce matce pohrozí, že dítě rozsekne na poloviny, vidíme moudrý soud krále Šalamouna a nebo legendu o křídovém kruhu.