Především však vztahy politických špiček obou států. Z obsahu mnoha silných prohlášení politiků na obou stranách by se totiž mohlo zdát, že vztahy obou společností jsou na bodě mrazu. Nikoliv! S ohledem na reálný dopad událostí na soužití slovenského a maďarského obyvatelstva lze naštěstí konstatovat (avšak jak ještě dlouho?), že na bodě mrazu jsou jen vztahy mezi jednotlivými slovenskými a maďarskými politickými reprezentacemi. A to ani ne tak z důvodu poslední diplomatické kolize, ale zejména proto, že velká část politické reprezentace zastupující v uplynulých 20. letech Slovensko a Maďarsko prokázala a i nadále prokazuje v oblasti vzájemných vztahů nedostatek odborných znalostí teritoria, nedostatek empatie a diplomatických schopností. Na počátku devadesátých let 20. století docházelo k oživování nacionálně přepjatých požadavků (revize hranic, požadavek územní autonomie pro maďarskou menšinu), které region střední Evropy v mnoha ohledech opět vracely do období konce třicátých let 20. století a vytvářely nacionálně exaltovanou atmosféru. V této době se otevřeně hovořilo, zejména mezi představiteli menšinových Maďarů, o definitivní porážce versailleského mírového systému a vyzývali první demokratickou maďarskou vládu Józsefa Antalla k jednáním o úpravě územních vztahů se sousedními státy.

V období let 1990-1993 k této atmosféře přispívaly významné územněpolitické změny ve státech, vzniklých původně na základě tzv. versailleského mírového systému (rozpad Československa, podobný proces na území Jugoslávie). Bylo přitom logické, zejména s ohledem na vývojové tendence maďarské vnitřní a zahraniční politiky v celém průběhu 20. století, že otázka postavení maďarské menšiny v sousedních státech se stane jednou z klíčových otázek regionu. Postoj první demokratické maďarské vlády a premiéra, který hovořil o patnáctimilionovém maďarském společenství, celkem přirozeně dával tušit, jakou váhu Maďarsko přisuzuje postavení maďarské menšiny v sousedních státech. Problematika maďarské menšiny měla v celém průběhu 20. století již tradičně klíčový rozměr vnitropolitický, prostřednictvím kterého se jí dostávalo citlivé pozornosti ve státech s významným podílem maďarské menšiny. V této souvislosti lze hovořit o tom, že v celém období devadesátých let byla s ohledem na status a postavení maďarské menšiny v sousedních státech vedena ze strany zúčastněných států konfrontační politika (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko) postrádající jakýkoliv náznak vzájemného konsensu. V širším regionálním kontextu měla tato podoba vztahů přímo destruktivní účinek na případné prohloubení kooperace mezi státy sdruženými v seskupení V4.

Z hlediska slovensko-maďarského poměru byly v té době vzájemné vztahy negativně zatížené stylem politiky Vladimíra Mečiara (19931998), podobně jako tomu bylo na opačné straně v období vlády Viktora Orbána (1998-2002). Jak slovenští, tak i maďarští politici se v zásadní míře i nadále podíleli na procesu, který prostřednictvím přízemního populismu a primitivního nacionalismu vytvářel ideální podhoubí pro účelové reinterpretace historických kolizí (účelové vytahování strašáků minulosti - hrozba revize, působení iredenty, vytvoření autonomie), které podnítily vznik nových struktur pro rozvoj primitivního nacionalismu. Jeho produktem se mj. stala radikálně pravicová seskupení, jakými jsou na maďarské straně Jobbik a Maďarská garda (toho času postavená mimo zákon) a na slovenské straně nacionalisticko-populistická, v současnosti vládní Slovenská národní strana (SNS).

V zajetí dějinných kolizí

Je smutnou skutečností, že v letech 1989-2009 nedošlo na poli slovensko-maďarských vztahů k žádné výrazné změně oproti letům 1918-1938 a stejně jako tehdy i dnes jakoby vzájemné vztahy obsahově zamrzly na úrovni nacionalismů 19. století. Vztah Slováků a Maďarů zůstává hluboce determinován vzájemnými historickým střety, které se staly do budoucna odrazovými můstky pro jejich přítomnou interpretaci. Ze slovenské strany (ze strany politiků, ale i historiků) se ve vzájemných polemikách stále vrací do aktuální přítomnosti posuzování činnosti maďarské politiky v období po rakouskouherském vyrovnání (1867) a kritické hodnocení její tvrdé maďarizační politiky.
Z maďarské strany je podobným traumatickým uzlem dopad Trianonu (Trianonské mírové smlouvy z roku 1920), který znamenal nejen rozpad historické územní integrity Uher, ale „odsoudil“ i do pozice menšinového obyvatelstva více než 3 miliony Maďarů, kteří se přes noc ocitli ve zcela nových životních podmínkách a státech, odtrženi od svých tradičních kulturních a historických center. Trianonské trauma, které významně ovlivňovalo aktivity maďarské zahraniční politiky v průběhu dvacátých a třicátých let 20. století, kontinuálně přežívalo a dodnes přežívá ve vědomí podstatné části maďarské společnosti. Podepsání mírové smlouvy s Maďarskem představovalo pro maďarské obyvatelstvo nacházející se na územích tzv. nástupnických států definitivní ukončení jejich nadějí pro jejich znovuzačlenění do struktur maďarského státu. Česká a slovenská společnost přistupovala k maďarskému elementu po vzniku Československé republiky velice opatrně, převládala nedůvěra. Mezi českou a slovenskou veřejností se tak prohluboval obecně negativní obraz o maďarské společnosti jako celku - co Maďar, to příslušník iredenty a revizionista. Potvrzením správnosti tohoto postoje byly pro českou a slovenskou společnost důsledky Vídeňské arbitráže z listopadu 1938. Následná porážka Maďarska a pařížská mírová smlouva z roku 1947 sice Československu územní ztráty vynahradila, ale vztahy obou států byly politicky nadlouho zmrazeny. Na historické stereotypy dávné minulosti tak byly navršeny další, které vzájemnou nedůvěru do budoucna zvyšovaly -odsun maďarského obyvatelstva, reslovakizační politika, repatriace slovenského a maďarského obyvatelstva.

Ve jménu národních zájmů

Na začátku devadesátých let bylo zřejmé, že neřešené (česko)-slovensko-maďarské spory budou aktuální agendou bilaterálních vztahů, přičemž pozice Maďarska vůči Slovensku byla posílena rozpadem Československa (Češi se tak maďarského problému navždy zbavili, ačkoliv z hlediska přičlenění maďarských území k ČSR v letech 1918-1920 byli stratégy tohoto postupu právě oni v čele s E. Benešem). Tato nacionální rétorika stála na začátku procesu vyostřování vzájemných vztahů, které způsobovaly problémy zejména menšinovým Maďarům. Mezi slovenskými vládními představiteli převládaly názory (a bohužel přetrvávají dodnes), které považovaly maďarskou menšinu za jakéhosi trojského koně a prodlouženou ruku maďarské zahraniční politiky v sousedních státech. Maďarské pravicové vlády agendu zahraničních Maďarů považovaly za jednu z klíčových oblastí svého vládního programu. Po volbách v roce 2002 formulovaly nové levo-středové maďarské vlády (Medgyessyho, Gyurcsánye) zájem na stabilizaci vztahů se sousedy. Levo-středé vlády se nezřekly obhajoby práv a zájmů příslušníků maďarské menšiny žijících v zahraničí, ale zdůraznily, že v této otázce budou postupovat v souladu se standardními normami platnými v Evropské unii, přičemž budou podporovat zejména ty aktivity maďarské menšiny, které se budou realizovat v konsensu s většinovým obyvatelstvem příslušných států. Lze říci, že odklonem od do té doby jednostranné obhajoby izolovaných národních zájmů Maďarska a zájmů příslušníků maďarské národnostní menšiny žijících na územích sousedních států, se maďarským vládám v období 2002-2006 podařilo nastartovat aktivní proevropskou zahraniční politiku, která se setkávala s pozitivním ohlasem u sousedů.

S ohledem na tehdejší zastoupení Strany maďarské koalice (SMK) v koaličním kabinetu slovenského premiéra Dzurindy se aspoň z vnějšího pohledu zdálo, že maďarská otázka je i na Slovensku pro tento okamžik vyřešena, resp. mezinárodním začleněním Maďarska i Slovenska do evropských struktur postupně zmizí radikálními skupinami nastolovaný požadavek autonomie. Narušení tohoto období relativního zklidnění slovensko-maďarských vztahů (i v důsledku toho, že maďarská vláda a politická reprezentace se musela minimálně od roku 2005 začít soustřeďovat na řešení narůstajícího vnitropolitického napětí a rostoucích hospodářských problémů země) přineslo až vítězství slovenské populistické strany SMER v parlamentních volbách v roce 2006 a uzavření koaliční spolupráce s Mečiarovou Lidovou stranou - Hnutím za demokratické Slovensko (ĽS-HZDS) a zejména nacionalisticko-populistickou Slovenskou národní stranou (SNS). Pikantním faktem je, že ideově tak blízké strany, jakými jsou slovenský SMER a Maďarská socialistická strana (MSZP), jejichž členské jádro tvoří bývalí komunisté napojení od počátku 90. let na obchodní sféru, dostaly politické slovensko-maďarské vztahy až na samý okraj propasti. Míra akcelerace vzájemných sporů od začátku činnosti nového slovenského kabinetu, ve srovnání s předchozími vládními cykly, nemá v dosavadní dvacetileté demokratické historii slovensko-maďarských vztahů obdoby.

Odpovědí na poslední vývoj byla bilaterálních schůzka Bajnai-Fico v maďarské pohraniční obci Szécsény. Z hlediska dlouhodobého a koncepčního řešení vzájemných vztahů se toto setkání stalo jedním z mnoha dalších ad hoc řešení, které, i přes horečnatou diplomatickou aktivitu obou stran, neovlivní budoucí vývoj slovensko-maďarských vztahů. Potvrzením tohoto stavu je obsahově vágní 11 bodové prohlášení slovenského a maďarského premiéra, které je sice oběma stranami prezentováno jako rozhodné nakročení k normalizaci vzájemných vztahů, ale které kopíruje stanoviska společných deklarací z posledních let… Vzhledem k omezenému mandátu současného přechodného maďarského kabinetu G. Bajnaie a předpokládanému vítězství maďarské opozice (FIDESZ-KDNP, v dubnu 2010) v kombinaci s laciným populismem s nacionalistickou příměsí u současných slovenských politických špiček (evokující neslavnou éru mečiarismu z let 1993-1998), lze jen těžko věřit tomu, že by právě nyní mohlo dojít k žádanému uklidnění.

Zdá se proto, že řešení má v rukách jedině slovenský a maďarský volič, který dá přednost těm politickým subjektům, které budou respektovat evropské hodnoty vzájemného soužití, před parciálními národními a stranickými zájmy prosazovanými nacionálně-populistickými stranami na obou březích Dunaje.

O autorovi: Robert Pejša autor je historik-hungarolog-slovakista

Babylon 1/XIX, 7. října 2009

Komentáře uživatelů (1)

Přidej komentář