Psal jsem o tom v souvislosti se zemi poškozujícími obstrukcemi kvůli schvalování účasti ČR v zahraničních misích NATO a EU na letošní rok, které nesmyslně spojoval s výměnou za zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. Pak se mu povedlo shodit vládu, aniž by měl zájem (a popravdě řečeno i schopnost) sestavit svou vlastní, pak pospíchal co nejrychleji k volebním urnám, aby je hodinu před hlasováním o rozpuštění sněmovny schoval zpět do skříně a nakonec přislíbil, pak zase odmítl aby nakonec odsouhlasil návrh úsporného balíčku umožňující srazit schodek státního rozpočtu vládě, jejíž polovinu ČSSD nominovala a jako celku jí vyjádřila důvěru. Na jeden půlrok skutečně obdivuhodný výkon. Echo brouka pytlíka či Járy Cimrmana české politiky již pomalu ale jistě proniká i do zahraničí, přičemž svorně slovenské, rakouské i německé deníky podotýkají, že takového politika si nezaslouží nikdo, tedy ani Češi. Podle volebních preferencí je nicméně česká společnost zatím jiného názoru, ČSSD střídavě okupuje příčku jedné ze dvou nejsilnějších politických stran a podle ní samé bez problému vyhraje jakékoli volby v jakémkoli termínu. Ty jediné do Evropského parlamentu ovšem prohrála a ty druhé do Poslanecké sněmovny zase odpískala. Kdo se v tom pak má věru orientovat?

Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Díky Ústavnímu soudu si už možná někteří poslanci (nebo jejich asistenti) přečetli ústavu a zjistili, že v případě vyslovení nedůvěry vládě ústava předpokládá postup naprosto odlišný od toho zvoleného. Ti, kteří si stěžovali, že postup dle litery je těžkopádný a zdlouhavý mají pravdu. Česká ústava skutečně neumožňuje snadné a rychlé rozpuštění Poslanecké sněmovny a koncipována byla tak, aby síly v ní zastoupené byly nucené ke kompromisům a spolupráci. A když k tomu chybí vůle a ochota, vzniká nebezpečí dlouhého bezvládí a zablokovaného politického procesu. Tvůrci ústavy jaksi pozapomněli na pojistku běžnou u nás za první republiky nebo dosud v jiných zemích po celém světě, že sněmovnu či její obdobu může rozpustit nejvyšší ústavní činitel, tedy prezident, král, královna apod. V době jejího vzniku považovali takové poskytnutí moci Václavu Havlovi za neadekvátní. Jejich obavy byly zřejmě přehnané, v žádné demokratické zemi s takovým právem nerozpouští monarcha či prezident sněmovnu z jakéhosi rozmaru, ale vždy po dohodě s politickými stranami, ostatně jako již u nás za zmiňované první republiky.

V české ústavě je tedy výrazně nevyvážena snadnost vyjádření nedůvěry vládě oproti těžkosti řešit tuto situaci předčasnými volbami. Například v Německu je možné jen tzv. „konstruktivní“ vyslovení nedůvěry, tedy vyslovení nedůvěry v okamžiku, v kterém ve sněmovně vzniklo nové rozložení politických sil a je známý příští kandidát na kancléře s reálnou možností vládu sestavit. Obdoba březnového hlasování v Poslanecké sněmovně by tedy v Německu ani nebyla možná. Zde ústavodárce inteligenci a zodpovědnost našich zastupitelů poněkud přecenil. Však také na otázku místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové, jakou vlastně měli další představu postupu po vyslovení nedůvěry vládě taktéž místopředseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek jen něco nesrozumitelně zakoktal. V oprašování jednou použitého ústavního zmetku (paradoxně ho tehdy vymyslel současný předseda ÚS Pavel Rychetský) o zkrácení volebního období bohužel zdatně sekundovala ODS, které přišlo jednodušší i prospěšnější komunikovat čestný souboj v předčasných volbách, nežli zdlouhavost a úpornost postupu předepsaného ústavou. Tady se netrpělivost jistě nevyplatila. Rozšíření ústavních možností odblokovat nefunkční sněmovnu je ovšem zcela legitimní a schválený ústavní zákon o třípětinovém samorozpuštění sněmovny může být doplňkem, který české ústavě citelně chyběl.

Svým zásahem a rozhodnutím se na tenkém ledě ale ocitl také Ústavní soud. Otázka o legitimitě zásahů do ústavních zákonů zůstane asi věčná, třebaže se jednalo o zákon svým obsahem neústavní. Zajímavým momentem je podepření argumentace Ústavního soudu, tedy zkoumání povahy zákona. Dovolím si tvrdit, že v našem čistě pozitivistickém právním systému by u soudu jiné instance argumentace skutkové podstaty jdoucí „proti duchu“ zákona byla naprosto irelevantní.

Proč ČSSD těsně před hlasováním nakonec rozpuštění sněmovny odpískala je zatím nejasné. Výmluva o možnosti nového napadení u ÚS může někomu stačit, nicméně je to zákon universální a ničemu neodporující, tudíž těžko napadnutelný, třebaže napadnout lze samozřejmě cokoli. Jestli by pak politici raději neměli zůstat doma…
Šikovným zastíracím manévrem bylo chystané spiknutí snad marťanů z hlavy Jiřího Paroubka: „Obdrželi jsme signály o tom, že v hlavách některých amerických poradců, nebo snad někoho jiného, se zrodil plán ještě zrůdnější, který počítal s možností rozhodnutí Ústavního soudu po proběhnutých volbách" (LN, MFD ad. 17.9.2009). Jestli toto myslel vážně, tak si dovolím zaspekulovat, že motivem pro odpískání voleb mohla být klidně i skutečnost, že v listopadu bude miminko paní Petry již pár týdnů světě, zatímco v říjnu dle volebních stratégů asi šťastná fota z porodnice měla okupovat tisk právě ve volební dny.

Při projednávání úsporného balíčku a již tradičních obstrukcích ČSSD tak ve sněmovně bylo možné zaslechnout i poměrně zoufalé výkřiky od řečnického pultu, „co tedy vlastně chcete“? A to je ta kardinální otázka, na kterou zatím není odpověď. ČSSD se totiž naprosto nepochopitelně vmanévrovala do role nekonstruktivní nestátotvorné opozice, role, která byla dosud vyhrazena jen KSČM. S tím rozdílem, že KSČM byla do této role svým přihlášením se k předlistopadové KSČ vystrnaděna a ČSSD se v ní ocitla pouze vlastním a vědomým přičiněním. Fischerovu vládu tak věru nečeká nic snadného, a to ani kdyby ekonomika vzkvétala a rostla. Spíše si můžeme být jistí, že budeme zase svědky počtů, komu chcíplo kolik koz. Tedy hry, která naše politické spektrum napříč zabarvením baví nejvíce.

Babylon 1/XIX, 7. října 2009

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář