Maslowska, jež si ještě nedávno troufale a bez piety pohrávala s jazykovými i společenskými konvencemi, nedávno překvapila dvěma dramatickými texty, v nichž bychom pro ni kdysi typickou jazykovou tsunami hledali jen s obtížemi.
I texty, které představuje toto číslo Babylonu, výmluvně dokumentují nenápadné proměny, jimiž dnes polská literatura prochází. Jakkoli je složité, ba nemožné jednoznačně je pojmenovat bez náležitého odstupu, pokusme se alespoň o jeden úhel pohledu. Nejen že mytickou Olgu Tokarczuk z dob jejích prvotin či schulzovsky laděné a hravé projekty metafikce Magdaleny Tulli pomalu nahrazují autoři mocněji zakořenění v hmatatelné realitě současného světa (Slawomir Shuty nemilosrdně, a právě proto snad až příliš překotně tepe konzumní společnost, Dawid Bieńkowski v románu Nic načrtává kapitalismus konzumu zbavený všeho vznešeného, a naopak plný individuálně tělesného a materiálního) - ale viditelné jsou i přesuny na ose (původně) marginálního a „centrálního“. Už Silnej, ústřední postava prvotiny Doroty Maslowské Červená a bílá, není jen pouhou exotickou figurkou reprezentující okraj společnosti či jakousi vyloučenou sociální skupinu, mikrosvět určité subkultury. Čím větší máme odstup od doby vzniku tohoto románu, tím jasněji vysvítá, jak silně je Silnej zakořeněn ve „většinové polskosti“ - je mimo jiné ne zcela neobvyklým produktem poctivého polského vzdělávacího systému, jenž je přímo předurčen k intertextuálním hrátkám s útržky z pokladnice národní kultury, dobře naučenými, ale pohříchu prázdnými. Ostatně i „vykroucení homosexuálové“ z dob Polské lidové republiky v románu Chlípnice Michala Witkowského plynně operují s citáty z Mickiewicze... Už první román Maslowské otázku marginálního problematizuje.

Polská literatura, už od 80. let pozvolna se osvobozující od stereotypů socialistického umění, dlouho hledala cestu k tomu, co byla nucena zapomenout, nebo co neměla šanci vůbec objevit. Signifikantní je v tomto směru neobvyklá popularita motivů z židovské minulosti Polska či tzv. ženská literatura (vzpomeňme na oblíbenost autorek typu Izabely Filipiak či Manuely Gretkowské). Podobně tomu bylo i „gayovským motivem“, který sice proslavil právě Witkowski, ale u něhož se zároveň neobjevuje zdaleka poprvé (za všechny připomeňme kupříkladu neprávem polozapomenutého exilového autora Mariana Pankowského a jeho román Rudolf, v souvislosti s konjunkturou tzv. gay literatury v posledních letech jakoby znovu objevený).
Zejména mladá polská literatura 90. let začala objevovat celou řadu nejrůznějších minoritních diskursů, od světa stále emancipovanějších polských žen či etnických nebo náboženských menšin po vše, co už se jednoduše nevešlo do tradiční představy Poláka - muže, vlastence, heterosexuála. Polskost se tradičně vymezovala vůči cizímu, jinému. Už samo hledání hranic polské identity a vytyčování prostoru, který k ní už nepatří, vede zákonitě k formování určité hierarchie na rovině vlastní - cizí. A právě zde jako by docházelo k proměnám. Zdánlivé včlenění všeho marginálního a opomíjeného do „normálního světa většiny“ záhy demaskovala i sama literatura, jež si podobné cíle kladla. Dříve minoritní témata jsou tak dnes akceptována (ba dokonce stávají se pomalu tématy většinovými, jako by už nebylo módní nepsat o gayích, antiglobalistech, ghettech nejrůznějšího druhu) za cenu rozboření představy jakékoli tzv. normálnosti, jež se ukazuje být pouhým společenským konstruktem. Že se podobné ideje začínaly rodit již v době komunismu, o tom příkladně svědčí Gustaw, hlavní hrdina Seznamu cizoložnic Jerzyho Pilcha, jehož v češtině známe až z mnohem mladší prózy U strážnýho anděla. V řadě smyšlených příběhů o svém vlastním životě je postupně Židem, homosexuálem, synem vysoce postaveného příslušníka Státní bezpečnosti... - ale vším jen jaksi napůl, protože vše minoritní je lákavé, ale mnohdy jen tehdy, udržíme-li si své bezpečné postavení člověka, který vše pozoruje z pozice většiny. Queer či poetika campu vnesly do nejnovější polské literatury šanci vzdát se jednoduchého binárního rozlišení. Zatímco Julian Stryjkowski, známý svými romány z prostředí židovské Haliče, se ze své homosexuální orientace vyznával v roce 1993 (ve svých osmdesáti osmi letech) v románu Mlčení za pomoci nejasných obrazů -a titulní mlčení se vztahovalo nejen k mnohaletému životu v předstírání, ale i k vědomí, že jako spisovatel-gay už sám nic nenapíše -, Michal Witkowski už nemá potíže s hledáním jazyka pro „svůj“ veřejný coming out a na čtenáře chrlí jazykové eskapády z nejnižších pater společenského žebříčku, s nimiž svou literární dráhu nekončí, ale naopak zahajuje.

Nová vlna ženských autorek, podobně jako Boźena Keff nebo Sylwia Chutnik angažovaných v ženských organizacích, upozorňujících na témata mateřství a propagujících genderová studia, jde místy ještě dále a problematiku genderu, sexuality a společenského pohledu na ni posouvá do obecnější roviny: ať píšeme o gayích nebo buznách (vypůjčme si Witkowského terminologii), věc se stále zdá být jasná. Když Sylwia Chutnik načrtává ve svém debutu Kapesní atlas žen, za nějž získala cenu Paszport Polityki za rok 2008, postavu Mariana, „pannopána“, jedno ze čtyř různých vtělení hypotetické ženy Marie, situace se komplikuje. Zvnějšku vnucovaná homosexuální orientace je mu cizí, přesto svým chováním tu z mužského, tu ze ženského světa nabourává tradiční představy okolí. Pravda, originalitu je zde třeba přiznat autorčině předchůdci Mariuszi Sieniewiczovi, který již před několika lety v povídkovém souboru Židovky neobsluhujeme vystavil svého (mužského!) hrdinu nařčení, že je „Židovkou“, které v obchodě zkrátka neobslouží... Tentýž princip však dobře ukazuje, že přijmout Jiné nestačí. I postavy z textů Sieniewicze a Sylwie Chutnik jsou definovány skrze (mimo jiné) svoji domnělou genderovou či etnickou příslušnost, případně sexuální orientaci. Do hry tu však významně vstupují společenské stereotypy a konstrukty, prozrazující, jak snadno může být člověku vnucena cizí identita. Podobné operace pak naznačují, že mnohé z Jinakosti již polská literatura vstřebala; o to výrazněji se však vtírá otázka, zda si ji - řekněme to otevřeně - celá polská společnost nepřivlastnila v konvenčních škatulkách čehosi, vůči čemu je třeba se nakonec jasně vymezit (nebo vůči čemu je třeba se dokonce bránit). A nebezpečí této podoby akceptace Jiného se pak zdá spočívat v možnosti libovolně s těmito škatulkami operovat a nezatěžovat se zbytečně úvahami nad tím, co je podstatou takto svérázně kategorizovaného světa. Ostatně, různých podob „Židovek“ načrtává Sieniewicz celou řadu...

Vraťme se však k Maslowské. Její hra Mezi náma dobrý je pokusem utéci od témat všeho vyloučeného, opovrhovaného, všeho „na okraji“, o čem se raději nemluví (a paradoxně o tom všichni píší), k tématu centrálnímu, ba přímo klíčovému. Co je to vlastně ona polskost? Když stále píšeme o okrajovém, kam se nám podělo centrum - pevný bod? Tři generace žen se ve hře Doroty Maslowské pokoušejí najít společnou platformu vzájemné komunikace. Babička vzpomíná na druhou světovou válku, dcera žije reklamními letáky a levnými časopisy, vnučka pro změnu metalem a křičí, že není Polkou, ale Evropankou, „normálním člověkem“. Ukazuje se však, že ani témata, ani jazyk jako takový nejsou s to vymezit společný prostor. Vyprázdněnost jazyka, u Maslowské projevující se tentokrát absencí vulgarismů i bezhlavých hrátek a neschopností vzájemně se dorozumět, je obrazem světa bez identity. Světa, v němž se po období usilovného hledání místa pro Jiné ukazuje, že se sice z dříve tabuizovaných témat pomalu stává přijatelný „politicky korektní“ diskurz (ani u Maslowské nechybí lesbička), ale který stále tápe, má-li popsat sám sebe.
Přesto je však hra Doroty Maslowské příběhem o okrajovém - tři různé světy tří různých žen totiž spojuje jedno: nejsou součástí světa „tam venku“, mimo pokoj, který společně obývají. Takovýto pohled však nevylučuje možnost, že ani svět mimo dosah tří zmíněných hrdinek se od toho jejich zase tak příliš neliší. Definování vlastního skrze cizí nás, zdá se, zavedlo do slepé uličky. A k poznání, že prázdné a okrajové nemusí být v tomto případě zase tolik vzdálené od „polského“.

Dobrým příkladem výše zmíněného může být i Jaroslaw Marek Rymkiewicz: svojí vzpomínkově esejistickou knihou věnující se době varšavského povstání Kinderszenen vyvolal před rokem ostrou diskusi. Rymkiewicz se tématem druhé světové války zabýval už ve svém starším románu Umschlagplatz o likvidaci varšavského ghetta. Podobně jako další prozaici na čele s Henrykem Grynbergem a Piotrem Szewcem se pokoušel navrátit polské kultuře část jejího ztraceného židovského dědictví. Kinderszenen se však svou provokací (či intelektuální odvahou, jak dodávají někteří) vydává zcela jinou cestou než novější texty, které se zaměřují na „židovské téma“. Zatímco Tomasz Gross svou knihou o Jedwabnem (Sousedé) prolomil ledy rozšířeného pohledu na Poláky jako oběti (zde však doplňme, že již Jan Bloński na sklonku 80. let ve své knize Ubozí Poláci se dívají na ghetto upozorňoval na jednostrannost polského pohledu na holocaust), Rymkiewicz rekonstruuje smýšlení doby, kterou popisuje. Doby, kterou zná dobře z autopsie a v níž stály věci jednoznačně: Poláci proti Němcům. Rymkiewicz jednoznačně brání Varšavské povstání jako do značné míry symbolický výraz polské touhy po nezávislosti a zároveň jako jedinou možnou obranu vůči německé agresi. Negativní hodnocení německého národa možná nastiňuje dobovou atmosféru, ale viditelná snaha příliš jej nerevidovat naznačuje, že i tato podoba Jiného sice přestává být tabu, ale stává se problematickou, jakmile začne narušovat tradiční představu o Našem.

Nedovedla snaha po maximální akceptaci všeho jiného a cizího polskou literaturu k paradoxnímu poznání, že namísto jejich vysvobození jsme se jim ještě více vzdálili? Postmoderní feministky 90. let dnes zodpovědně vychovávají své děti a píší o polskosti a mateřství (Gretkowska), gayové se nezdají mít chuť vměstnat se do představy o uhlazených a uvědomělých představitelích akceptované minority (Witkowski) a historie odkrývající své temné stránky vzbuzuje spíše rozporuplné dojmy než úlevný pocit navrácení odcizené součásti národních dějin (Gross).

Babylon 2/XIX, 26. října 2009

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář