Anketa: Cesty ke strukturalismu. Host č. 1, roč. 2000, s. 55 – 56.

Když někdy roku 1949 v ústřední městské knihovně zavedli volný výběr knih, byla vedle regálu současné poezie, který byl tehdy středem mé pozornosti, ještě jedna úzká police s literárněvědnou literaturou. „Kapitoly z české poetiky? To bude asi něco o poézii!“ Rozuměl jsem asi každé třetí větě, ale byl jsem fascinován. Myslím, že mě zaujal zvlášť rozbor Máje z roku 1928: formalisticky konstruovaná struktura s paralelním uspořádáním rovin byla přehledná a srozumitelná. Moc se mi líbila taky Souvislost fonické linie se slovosledem, ve které jsem tušil cestu k básnické individualitě přímo smysly hmatatelné, či vlastně slyšitelné. Dospělý jsem se dlouho zabýval jinými stránkami verše a někde vzadu v hlavě jsem měl pocit, že se s tím musím vyrovnat; troufl jsem si až po třetině století a doma to vyšlo za dalších deset let při Mukařovského výročí.

Po gymnáziu začalo pro mne krátké období dogmatického marxismu, za které se nikdy nepřestanu stydět. Vím o všech argumentech, které moji tehdejší spoluhlupáci uvádějí jako vysvětlení nebo dokonce omluvu, ale pro sebe neakceptuji ani jediný. Nemůžu přece odmítat světový názor, vysvětlující osobnost sociálněhistorickými determinacemi, a zároveň uvádět dobové determinanty pro své vlastní ospravedlnění. V těch letech jsem určitě otvíral i Kapitoly, ale musela mi na nich vadit sémiotika fungující tam, kde podle ideologické normy se patřilo aplikovat teorii odrazu. Mukařovského vytlačil Timofejev a – sám Mukařovský, tehdejší a všeho kouzla zbavený.

Hledal jsem cestu k básnickým stylům a někdy roku 1955 po četbě několika místních a hlavně sovětských stylistických prací jsem na semináři Jiřího Hájka k nevelké radosti vedoucího řekl, že strukturalismus je touto cestou, respektive, že o žádné jiné nevím. Na semináři samého Mukařovského jsem měl referát o stylu Torza naděje a na rozbor básnického přívlastku apod. jsem žákovsky aplikoval postupy z té estetické studie o Máji; její autor mě doslova přimrazil, prohlásiv své rané veledílo za nezralou práci. „Co by tomu řekli dělníci?“ řekl doslova mému pokusu. Správně použil kondicionálu: žádní dělníci tam široko daleko nebyli. Je docela možné, že to myslel výchovně a upřímně. V každém případě jsem se stal po roce v ústavu akademie nejmladším z jeho žáků.

Ale to už je jiná píseň, tam už začal v nejkrásnější partě spřízněných vrstevníků kontinuální vývoj, který trvá dodnes. Někde v jeho začátcích je i fakt, že Květen při svém zákazu byl kritizován mimo jiné za strukturalismus. Kdo si dnes přečte Holubovy a Bruknerovy prvotiny s nesmělými pokusy o uplatnění kategorie dominanty , bude se asi dlouho smát, ale tehdy, při energickém revivalu českých žurnalistických a sekretariálních marxistů, stačilo málo…

…Bez popudu v nových faktech, jen procesem vlastního zrání se v mém postoji ke strukturalismu objevil ještě jeden nový moment, ale to nesvedu datovat. Byla to chvíle, kdy jsem si řekl, že nejsem strážcem strukturalistické ortodoxie (takovou trapnou figurku ostatně tento vědecký názor nežádá a nepotřebuje). Snažím se kriticky přezkoumávat kteroukoli tezi a kterékoli zjištění klasiků, kdykoli s nimi mám pracovat. U mne se to týká samozřejmě poetiky, estetik nejsem a už nebudu.

Literární noviny č. 2, 11.ledna 1996, s. 3

Autoreflexivita literatury

„V anketě o nejzajímavější příspěvek v anketě o nejzajímavější příspěvek roku 1995 tipuji příspěvky těch pánů a dam, kteří za nejzajímavější knihu roku 1995 označili své vlastní knihy, resp. cizí knihy, které připravili k vydání.

Příspěvky majitelů a redaktorů nakladatelství, označujících za nejzajímavější výlučně produkty svých vlastních domů, naopak tipuji za nejbanálnější, neboť takto postupují všichni příslušníci uvedených profesí, a většina jejich externích spolupracovníků navíc.

Pokud bude vypsána anketa o nejzajímavější příspěvek v anketě o nejzajímavější příspěvek v anketě o nejzajímavější knihu roku 1995, tipuji už předem tento svůj příspěvek.“

Rozhovor Orientace č.1, r. 4 (1969), s. 30-34.

Beseda okolo kulatého stolu na téma Pohyb hodnot a naše přítomnost. Účastníci: I.Klíma, A.Kliment, F.Vodička, J.Brabec, K.Chvatík a M.Č.

s.31

Vycházíte z toho, že umělecké dílo má hodnotu. když plní nějakou funkci. Hodnotu lze skutečně pojímat jako schopnost předmětu plnit nějakou funkci, tj. uspokojovat určitou lidskou potřebu. To se ovšem netýká jenom uměleckého díla. Jestliže nějaký předmět uspokojuje potřebu prožívat nervové napětí nebo krátit dlouhou chvíli (a skutečně existují lidé, kteří v uspokojení této potřeby nalézají samy sebe), plní jistou funkci a má v tomto smyslu i hodnotu. Neřekl bych, že je to fakt estetického prožívání nebo že jde o hodnotu estetickou. Není tu ovšem ostrá hranice, estetická funkce a hodnota zřejmě mnohých těchto funkčních vztahů a schopností využívá: proměňuje je ve svůj materiál, aniž by se na ně redukovala. Zřejmě se od nich podstatně odlišuje schopností uměleckého díla ožívat v nových podmínkách, navazovat kontakty s vnímateli, kteří jsou duševně ustrojeni zcela jinak a kteří tedy mají i zcela jiné potřeby mimoestetického prožívání než původní adresáti, k nimž se ve své době obracel sám autor.

s.32

…Tak vzniká to, o čem Kliment mluví jako o programových hodnotách: umělecká díla, jež jsou zároveň novou sebedefinicí samotného umění, ale jež se tím nevyčerpávají, neboť zásah do systému znaků, má svou novou motivaci v zásahu do ustálených postojů životních. Tak se „programová“ hodnota stává hodnotou estetickou. Klasický příklad: Picasso. V soudobém umění dospělo sebeuvědomění o této cestě k hodnotám /o cestě přes restituci znakových systémů) ke svému vrcholu: zároveň jsme tu svědky pádu jakýchkoli ustálených nebo předem daných životních postojů, člověk se chce bez prostřednictví konfrontovat s univerzem. Tak nesmírně vzrostlo tempo, s nímž vznikají nové znakové systémy, zrychlila se spotřeba „objevů“. Mizí snaha vyčerpat možnosti navě vytvořeného znakového systému až do dna, rozvinout ho uplatněním v rozlehlejším souboru funkcí a životních poloh, a tím ověřit jeho plodnost. Umění vytváří jen Fragment systému znaků, a přechází netrpělivě mezi zásahem do systému znaků a jeho motivací v zásahu do systému životních postojů se oslabuje.

Výsledek je ten, že vedle sebe existuje řada systémů nevyžitých a neověřených, snad tedy ještě schopných být základnou pro realizace dosud plodné, a tedy z hlediska možných individuálních hodnot, vzniklých na jejich základně, zdánlivě nebo skutečně rovnocenných. V tomto ovzduší potenciálně, jako materiál, nebo dokonce velmi snadno ožívají i staré nebo kompromitované systémy, s pragmatikou, přesahující pragmatiku umění, periférní poloumělecká tvorba, mýtus atp. Znakový systém si lze vybrat jako arbitrérní abecedu, mizí jeho osudové sepětí s nějakým typem životního postoje: „programová“ hodnota se stává irelevantní pro hodnotu estetickou.

Tím se ovšem komplikuje beztak složitá otázka poznání hodnot a jejich hierarchizace. je mimo diskuzi, že hodnotit lze jen dílo jako celek, když se vezmou v úvahu všechny jeho složky zároveň. A spolu s tím: každá úvaha o hodnotě individuálního díla znamená i nutnost abstrahovat od spousty jeho nápadných rysů, například od žánru („vysoká“ tragédie není hodnotnější než „nízká“ komedie), od obecně dosažené úrovně umělecké techniky, a vůbec – od všeho, co je dáno intersubjektivně už „před“ dílem, co není výsledkem individuálního umělcova úsilí (tedy, mimochodem, také od „ideologické úrovně“, máme-li tím na mysli vsazení díla do ideologických systémů už hotových). Pokud jde o současnost, týká se zřejmě tato abstrakce – je-li správné to, o čem jsem mluvil před chvilkou – i individuálního zásahu do znakových systémů, tedy těch hodnot „programových“.

Co zbývá? Čistě individuální přístup ke každému dílu zvlášť, bez jeho začleňování do nadřízených uměleckých kontextů, i do kontextu vývoje umění? (Pominu tu další obtíže, které vyvstávají v případě kladné odpovědi.)

A otázky mohou pokračovat, jistě nejsou vyslovovány poprvé. Byla v moderním umění nahromaděna obrovská zásoba možností jen proto, aby oblast nadindividuálních znakových systémů zůstala odtržena od oblasti individuální tvořivosti? Stojí umělec tváří v tvář nutnosti orientovat sebe (a nejen sebe) v univerzu bez nadosobních opor? Není právě tento krizový bod zároveň vrcholným bodem, v němž se reflektuje, v němž se v nebývalé čistotě vyjevuje podstata umění? A nemáme právě proto všechny důvody, aby nám v takové chvíli bylo trochu úzko?

Bezpředmětnost, paměť a mýtus. Rozhovor J.Janů, V. Krafíka, J. Putíka a M.Č. nad Šiktancovou básní Adam a Eva. Orientace 1969/1, s. 29-36.

Orientace r. 1969, č.1

s.34

Ano, jedna z možností nebo snad z úkolů tohoto básníka: najít hodnoty, spjaté s „pamětí“ a hodnoty, spjaté s bezprostředním prožívání, nikoli jako alternativy, ale v jednotě, a najít je ve světě (nebo snad v bytí), nikoli v pouhém subjektu.

s.35

Velcí kumštýři směřují i dnes z krize nad krizi a z rozporu nad rozpor, a když se to nedá udělat na jedné rovině chápání skutečnosti, volí rovinu o stupeň vyšší. Logické antinomie se řeší na vyšší rovině abstrakce a vnitřní rozpory básnického subjektu se integrují a sjednocují na vyšší rovině mýtu. Šiktanc naštěstí patří k těm básníkům, kteří se proto nikdy nestanou lacinými harmonizátory a kteří i na té vyšší rovině dávají tušit dramatická střetnutí, která otřásají mýtem a která ho ruší stejně jako ho zplodila.

s.36

A tak se držíme historického pohledu, tedy paměti, vědouce, že v jejím silovém poli bezprostřední požitek hořkne, že hořkne lidem milování a kritikům poezie. Mezi kritikem a básníkem, zdá se mi, se nám to teď jeví přesně stejně, jak se nám to před chvílí jevilo mezi básníkem a skutečností. je to obdobná situace jako ta, v níž Šiktanc zastihl své hrdiny. Vypadá to tak, že racionalistické prvky v kritikově historickém přístupu brání prožitku poezie. Ale můžeme my pokračovat v této paralele i dál, a tam, kde básník právem se obrací k mýtu, také reagovat vytvářením mýtu – o básníkovi?

Zátiší s nenávratnem

Za řekou

(1985 – 1994)

(Český spisovatel, Praha 1996)

451° Fahrenheita

Básníku děravých stínů, vání v pláni a obludek,

po čtvrtstoletí zas jak komár mi pištíš v uchu.

Z romantiky se mi zdvihával žaludek,

věřil jsem na elektrony sloužící duchu,

a teď se ohlížím s úžasem

na klesající cestu za sebou, výsměšnou, odvěkou:

nechtěl jsem být, nechtěl jsem být, a jsem

v odrobinách města starcem za řekou.

Za řekou, za řekou hudba skrz kaštany plyne jak dým,

drápky zbloudilých zvířat škrábou tmou,

stříbrná očka mrkají ořeším,

pilníky vzduchu květy před pylem drou

a já blábolím nesrozumitelná, zlehčená

slova z konfesí, pastorál, chórů, kdysi kdosi jim věřil,

jsou jako zbloudilá legie, barbary po krky pohřbená,

blábolím a hledám paměť, kam bych je svěřil.

1985

Večerní zprávy

Z duší čpí výmluvná bahniska.

Vymkni se, touho má,

ze srdce vylom se křehce.

Země si po bohu nestýská.

Buď ho má,

či ne, a pak už ho nechce.

1994

Toto jsou…

Toto jsou zas už napůl zanesené,

zarostlé základy

domu, co se měl bělat za řekou:

obezděného cosi, teplé v prázdném.

Rýsovali, najímali kopáče,

pumpovali trysklou spodní vodu,

nechali toho brzy.

Vlaštovičník

žlutě tečkuje a překrývá

zelení bludné pahrbky.

Čtoucí! Kam se to díváš?

Za řeku? Na obrázky sesutých výkopů,

přes které kdosi kdysi vratce kráčel?

Nech toho, je to směšné. Napsal jsem

„Toto jsou…“, a myslel jsem to vážně.

To co čteš zarůstá, propadá se,

zatvrdle pahrbkuje na jazyku,

in spe se bělá, in re nebělá,

nemáš proč zvedat oči od papíru:

ten nedodům. průhledné ukrývátko,

kam fičí o to víc, že mělo bránit větru,

je báseň,

co máš před sebou.

1986

Brno, 28. 5. 1944

Zkusím to, zahrát zoufalství!

Zkusím to, zahrát zoufalství!

A stvořit hudbu, samet svírající hrdlo!

A stvořit hudbu, samet svírající hrdlo!

Jak Langston Hughes

Ivan Blatný ve sbírce Tento večer

Nejlíp se zpívá negerskou tlamou

co má široký skus

Nejlíp se zpívá negerskó tlamó

ta má široké skus

mám bílou a tak si ji tento večer mažu

šuvíkem zvaným blues

Pak možná zpívám možná jsem zpíván

Kdopak by o to dbal

Možná že zpívám možná že jsem zpíván

blázen by o to dbal

Ve svatém triu Jirka Pepík Ivan

já jsem ten černé král

Blázen by dbal naštěstí ještě nedbá

bůhví co bude pak

Blázen už dbá já ještě pořád nedbám

ale co bude pak

až blázen budu já

a vzklíčí černá setba

na šedé Brno padne černé mrak

1987

Hřbitov

1.

Kopečky hrobů

šlápoty vytlačené naopak

Pod zahradou zelenou kdosi chodí

a šlape na kořínky trav

zespoda

hlavou dolů

Jeho tíže

propast nebe

železo země

jeho vzlet

Strach nám kočkám

nahrbuje hřbet

2.

a tak aby se nehněval

a zůstal pryč a krotký

do každé šlápoty dáváme tělísko

jako do perlorodky

Stárnutí

čučím a mé maso nacucává

kdejakou tmu co je v mase věcí

tak kdys houba žluč a ocet

pila rata než ji zvedli

rata rata Krista Pána

Kyselý a hořký

tvým rtům budu rata

1992

Strojopisná trilogie

(2. vyd., Československý spisovatel, Praha 1992, tam též ediční poznámka; 1. vyd. v edici Poezie mimo domov, Mnichov 1986; samizdatové 1. vydání tohoto kompletu opsala Drahoslava Janderová)

Blues

Šel jsem lesem

na šišatou horu

viselo tam smutný paraple

Snad tu kráčel

pan profesor z fóru

na větvi zapomněl paraple

Těžce člověk

do kopečku stoupá

lehce zapomíná co si nes

za každým z nás

někde se tak houpá

bejvalej (co vršek nepřelez)

I mne jednou

zapomene kdosi

jak paraple budu z větve vlát

Z hadrů hnízdo

postavěj si kosi

srnka drnkne vo rezavej drát

1 9 6 2

Její příchod ve čtyřech ročních obdobích

Sípot sýkor srst sněhu slastný spánek surovin

zmámené mumlání májových pramenů v mátách

rudý prám horka jenž od hor odrazil do rovin

tápavá otočka listu když stopkou po větvích hmatá

Sípst sýkos srst sněsu slsstný spánsk surovis

zmámmné mumlmní májovýmh mramenm  mátámh

rudr prár rorka jerž or hor odrrzrl do rorir

ttpavt otočkt tistu kdyt stoptot po věttíth tmatá

Sísst sskos srss snssu slsstss spásss surssis

zmámmmm mummmní mámomýmm mmamenm m mátámm

rurr prrr rorkr rerr rr ror orrrzrr ro rrrir

ttptvt ottčtt ttstt ttyt sttptot tt těttítt tmttá

Sssss sssss ssss sssss sssssss ssssss sssssss

mmmmmmm mmmmmmm mmmmmmmm mmmmmmm m mmmmmm

rrrr rrrr rrrrr rrrr rr rrr rrrrrrr rr rrrrr

tttttt tttttt ttttt tttt ttttttt tt ttttttt ttttt

1968 ? (Orientace, 1969/1, s.11)

Pohlednice s Žebrákem a Točníkem

Thou hast come here with me and ponds and clouds

and these well-hearted kitchen-ruins too

were changed to symbols See the landscape is

so crowded by intensive death of hay

that skylarks cry for hepl! I do not listen

1 9 7 3

Veršíky z koláže

Generál má na kalhotech

dva páry lampasů

táhnou se mu k botám od pasu

To já zas mám rudé proužky

přímo na stehnech v kůži

jak pálivou protaženou růži

Udělala mi je tam

moje milá

že už byla z toho milování

celá divá

1 9 6 8

00.30

Zčernalá tuhá lepkavá zeleň kdesi jest

teplými ptáky naditá

na nebi svalnatá černoška

rachotí nádobím

Celý den jsem odvažoval slova

jak v křivuli při pokusu

dým

Mě lampa už odlétla tvá ještě bdí

nebytí včera v nebytí zítra se sklání

Jenom co proužek světla pod dveřmi

jsi přítomná v mém usínání

1 9 7 2 - 3

Konec léta

Prosakuje podzim Do listí

padá hlava zpitého jezdce

v souhvězdích plení Ruka

Miláčku

nesuď mě podle posledních dvou nocí

už jsem byl unavený Chladnoucí voda

líže Nábřeží Bedřicha Engelse

nevinná sama sobě bezejmenná

Pokud je ještě třeba symbolů

pak takto:

Sbohem Isis

1 9 6 4

Beran

„Ani proti šílenství bych nic neměl, Pane,

ale ať je to jako na konci krásné divadelní hry:

on má ji, ona jeho, všichni sedí mezi plnými talíři

jako v ráji mezi anděly.“

- A co by v tom bylo za šílenství, ty boulo,

jenž si představuješ ráj jak lokál nějaké hospody? –

„no já bych… já bych.. já bych přece byl ten nádherný strakatý beran,

ten beran, co ho žerou, Gospodi.“

1 9 7 9

Nápis na povalení boží muka

Jaroslavu Seifertovi

Sloupečku Boží! Sotva v úhlu cest

tě svrhli s podezdívky, místo tebe

neviditelný anděl určen jest,

aby tu stál a podepíral nebe.

Nebe? Či zem? Když duše reznou, když

bezčasé věčnému se pošklebuje,

sloupečku Boží! co má k pádu blíž?

Co, Bože, víc tvá muka potřebuje?

1 9 7 5

Strahov 1980

Pod starým klášterem

sesouvá se hlína

jako matka jíž křižují syna

Bože nenechávej to tak

pošli anděly

by tvůj hrádek ještě pár let drželi

Pár let se přec pro anděla rovná

krátké době

a já bych chtěl až ten klášter spadne

být už v hrobě

1 9 8 0

Hra na hvězdy

(1959 – 1961)

Herec u magnetofonu

Hlas

Úzká stuha s duhovými lesky

v soukolí plexiskla

Hlas

v něžných jiskrách vypínačů jiskry vět

z cívky na cívku

z ticha do ticha se začal odvíjet

Hlas

kolem upřeného oka zeleného přešuměl

a přece

a přece tu byl a směl

a zněl

Hlas

úzký pás soukolím vlečený

napjatý

k nepřetržení

Zámečník

Na prstech na rukávě železné jíní

piluje klíče

odmyká obrazárnu

vcházejí jiní

Kov skřípá kovem zraňován

jednou bude všechno

dokořán

a tehdy on

1. sochy smeknou

zaduní hudby

u dveří antických chrámů se ukloní bělostné sloupy –

a tehdy také on

konečně vstoupí

Prošla mnou návštěvník prázdnou výstavou

odchází pod kabátem ukradenou malbu modravou

mé lásky obraz

s proraženým plátnem

a tam kde ho vzala přísná teď

rýsuje se obnažená zeď

prázdný obdélník

zátiší s nenávratnem

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář