| Napsal Redakce, v 08-01-2006 |
 Letošní Cenu Ferdinanda Dobrotivého se redakce Babylonu rozhodla udělit básníku Františkovi Pánkovi, který byl kdysi znám jen v úzkém okruhu pražské alternativní kultury 70. a první poloviny 80. let — do doby, než se František na hřbitově na Malvazinkách rozhodl pro konversi k Bohu: od drog, pití, kouření etc.
Na Malvazinkách František pracoval jako hrobník, poprvé v životě měl pevnou pracovní dobu a ten řád a hřbitovní klid ho — podle jeho vlastních slov — přivedl k pochopení, že křesťanství není magie. Po konversi František změnil název své básnické sbírky U prdele na Dnů římských se bez cíle plavíte. Dnes už pije jenom občas, uklízí v kostele, jinak nikam nevychází a píše nové, jiné verše.
Fando, jak to bylo s těma Malvazinkama?
Na Malvazinkách jsem měl poprvé v životě regulérní pracovní dobu, v osm hodin jsem tam musel bejt, musel jsem poslouchat. Většinou jsem metal listí, protože to byl malej hřbitov a část byla pod vodou, kopali jsme málo, buďto ve dvou, anebo jsme na to měli celej den. Tam se přebrušovaly kameny, starý hroby, který se propadly, dělala se tam černota — to bylo za socialismu —, a oni viděli, že nejsem takovej, abych se jim koukal přes prsty, a že ty dýška, co mně daj, mi stačej. Mysleli si o mně, že jsem blbeček, já jsem měl v kapse takový papírky, měl jsem to s tím Ježíšem a už jsem jenom básnil — Bůh, který vstal z mrtvých, kříž, pokora, Panna Maria. Hřbitov, to je úplně jiný místo, je tam hlubokej klid, pomníčky, lidi tam vzpomínaj a lípy tam jsou a stromy starý, lidi tam nosej kytky a brečej tam a pohřbívá se tam trošku, loučka rozptylová a je tam ticho a klid, a nějak ty duše, márnice, viď, stroj na mletí kostí a takový různý věci. Bohužel jsem to nemohl dělat dlouho, já byl hubenej, a když jsem s tim Zdeňkem tahal ty kameny, vždycky jsem myslel, že mi praskne páteř.
A potom se stalo, že jak jsem pracoval na tom hřbitově, tak to, co jsem dřív halucinoval, jsem najednou prožíval jako realitu. Nesli jsme rakev, tam ležela mrtvola, přibili jsme víko, odkryli jsme hrobku atd. Nebo jsem kopal hrob a normálně jsem vytáh trup a mně to vůbec nevadilo — ani čichově, ani jinak, to byl úplně opak těch halucinací —, já jsem ten trup vyndal a říkal jsem si, že mi to vůbec není protivný, stejně jako hlína, nějak mě to vyrovnalo, ten hřbitovní klid, křesťanství není magie. Bondy sice mluvil o tom oidipáku, ale řeknu ti, že s Pánem Ježíšem se nevyspí nikdo, nikdo, já to zkoušel, ale to nejde, on ti to prostě nedovolí, on ti pomáhá, ví, že seš blbej, ale nepodvede tě. Takže mě zajímá Bůh, s kterým to nejde.
A co básně?
Občas jsem ještě šel dolů. Když například zemřel Lopatka, kterýho jsem měl rád, když se oběsil, tak mně do mozku přišla myšlenka — uprdlý štokrle, což je básnicky možná dobrý, ale mě už to nezajímá. Já jsem tu svoji první sbírku vůbec nechtěl nazvat U prdele, já jsem tam měl Prdel, a Dubský řekl, že Prdel nic není, a U prdele, že něco je. To řekl z cynismu a já z hlouposti ustoupil a změnil to. Ale nakonec, když jsem konvertoval, tak jsem to změnil na Dnů římských se bez cíle plavíte.
Můžeš k tomu říct něco blíž?
Začal jsem si uvědomovat ty tvůrčí věci Boží a ten kříž, Pannu Marii a Josefa a svatý, kteří mnozí z nich předtím vůbec svatý nebyli. Když jsem bral drogy, tak se Pán Ježíš hejbal a zjevoval, ale do kostela mě nemohl dostat, to jsem nechápal. Když jsem viděl monstranci, bral jsem ji spíš jako slunce než jako monstranci, takže kostel byla pro mě uzavřená věc. Chodil jsem si do kostela odpočinout, sednout si a vždycky mně to udělalo dobře, nebo jsem tam viděl tu Terezičku, sochu, a cejtil jsem to, ale nikdy jsem nechápal zpověď, přijímání a mši, spíš mě zajímaly životy svatých. A potom se přestal hejbat, když jsem nebral. Tak sem šel k svatýmu Ignáci a odtud mě poslali k Nejsvětějšímu srdci, kde je moje farnost a kde byl takovej starej páter, a já mu říkám, že věřím v Ježíše, ale neznám nic dalšího, a on mě začal zaučovat. Byl to tajnej kapucín, páter Anastáz Polášek se jmenuje, strašně hodnej člověk, kterej mně to tak lidsky vysvětlil. Začal jsem tedy praktikovat, chodit do kostela, přijímat můžeš dvakrát denně, a od pondělí do pátku chodím ministrovat ke svatému Kříži na Příkopech.
Byl jsi taky u kapucínů.
Rok a půl jsem tam dělal a byli jsme v takovym přátelskym vztahu, viděli, že je člověk schopen žít celibátně. Akorát jim vadilo mý pití, neměl jsem tam nikdy problémy, že bych se opil, ale přece jenom, oni pijou málo, viď, nebo vůbec, a abych je nedráždil, tak jsem pil pivo na záchodě, na ex. Ráno jsem chodil na mši, to jsem neměl v pracovní době, a pak jsem se třeba předmodlíval růženec pro babičky v mikrofónu, dělal jsem osmičky, a tu mši a ty růžence jsem dělal navíc. Můj šéf chtěl, abych se stal terciářem, ale já už na to neměl — kdyby mně bylo dvacet, třicet nebo čtyřicet, tak bych vstoupil do nějakýho řádu, ale asi do kontemplativního, protože já jsem dost ukecanej a měl bych radši prostředí, kde se mlčí. Třeba kartuziáni maj vlastní celu a moc toho nenadělaj, mlčej a modlej se, to by se mně líbilo, nemusel bych se bát, že začnu žvanit. Celej den jsem seděl v kostele a nic jsem nedělal, nějakou kytičku jsem zalil, fakt jsem toho moc nedělal, a bylo to jedno z mejch nejkrásnějších období, kdy jsem se chystal odejít.
Kam, na venkov?
Na věčnost.
Co theologický věci, třeba Nejsvětější Trojice?
Nejsvětější Trojice? To jsou pro mě úplně normální věci. Existuje samozřejmě řada problémů, jestli přijímat na kolenou, do úst nebo na ruku, ale tohle všechno jde více méně mimo mě. Někteří o tom dost přemejšleli, v kostele a některým se to nelíbí, ale já to nepotřebuju řešit — jednou to tak biskupové rozhodli a můj problém to není, je to jejich problém, když o tom rozhodli, a když s nima nesouhlasím, tak se za ně modlím. Tyhle problémy na mě nelezou, v podstatě je to vnější věc.
Co přijímání podobojí?
Hodně lidí by chtělo přijímat podobojí, to jsou ale normální věci, normálně se uznává, že v hostii, nenamočený ve víně, je tělo i krev, ale tohleto pro mě problémy nejsou. Katolický problémy pro mě jsou spíše v tom, že se do toho úplně nevejdu, do toho, jak žijou lidi, který já znám, kteří mě přitáhli třeba k ministrování u Kříže. Taky mi vadilo, že když někdo někoho opustí, v manželství, tak to je kříž, který ho posouvá k Pánu, a vadí mi, že nesmí přijímat, otvírat hubu jako kapr a brát si tu oplatku, ale přijímá se taky duchovně, na to se nesmí zapomínat.
Jak vypadá tvůj den?
Před šestou vstanu, dám si studenou sprchu, jedinej tělocvik, kterej dělám, pak se mi někdy otevřou póry a musim si na půl hodinky lehnout. V půl devátý přijdu ke Kříži, vlezu tam jako brambora, celej upocenej, jsem tlustej, jsem plešatej, zpívat neumím, na nějaký to čtení taky moc nejsem, ze začátku jsem se nemohl naučit číst nahlas, ten, co tam je, mi řikal, ty to vždycky tak odhrkáš, a já už v tom nacházím útěchu. Kněží vypadaj všichni líp než já, teď oni nepijou, jenom maličko, kvůli zdraví, takže zametu chodník, seříznu svíčky, připravím jim oblečení. Můj katolickej život je v tom, že se každej den modlím růženec.
Úryvek z rozhovoru s Františkem Pánkem, který vyšel v knize Kádrový dotazník, Babylon 2001
 Fanda Pánek v dokumentu ČT Alternativní kultura - Poezie v podzemí (Zdroj: You Tube)
Komentáře uživatelů (0) 
|
|
|
