V květnovém francouzském okénku bych se asi měla věnovat velké aféře Clearstream, která nyní otřásá francouzskou politickou scénou, zejména pozicí premiéra Dominiqua de Villepina, a nepřímo též i presidenta. Již se jí přezdívá Watergate á la francaise. Ale neudělám to, neboť neustálé poukazování na nedostatky, ba přímo prohnilost současné francouzské politiky a politiků u moci mne nesmírně unavuje!

Člověk, který si prolistuje francouzský tisk, propadne snadno beznaději, ale v deníku Libération jsem se přesto dočetla o jednom velice povzbudivém projektu. Rozhlasová novinářka Daniéle Ohayon ve spolupráci s režisérem Philippem Spinauem založili v roce 2000 sdružení Dům novinářů (La maison des journalistes) a v roce 2002 otevřeli první skutečný dům na pařížském předměstí; dnes je dům větší a přestěhoval se přímo do francouzské metropole. Nejde o nějaký obyčejný objekt, kde by se novináři pouze občas setkali a jen tak si popovídali – je to zařízení s účelem poskytnout útulek novinářům v exilu, kteří se kvůli různým hrozbám, jimž čelili ve své vlasti, nakonec rozhodli pro emigraci. Má jim pomoci překlenout ono obtížné přechodné období, než se budou moci o sebe postarat sami, usnadnit integraci těchto lidí v jejich nové zemi, lidí, kteří nechtěli svou vlast opustit a museli v ní většinou ponechat i své nejbližší. Nyní už i známé sdružení Reportéři bez hranic (Reporters sans frontiéres, RSF) odkazuje ohrožené novináře právě k tomuto domu, který jim po dobu půl roku poskytne přístřeší, než dostanou vzácný statut uprchlíka. A obdrží zde také každý den jednu stravenku v hodnotě 8,50 eur, tramvajenku a kartu na telefon. Mohou bydlet v jednom z patnácti zařízených pokojů v objektu, který býval jednou z továren v XV. pařížském obvodu. Dům tak může poskytnout útočiště celkem třiceti novinářům ročně. Prostřednictvím vycházek do kina či do divadla, návštěv výstav a kurzů francouzštiny pro nefrankofonní se Dům novinářů snaží o to, aby si jeho obyvatelé co nejrychleji a pokud možno v maximální míře osvojili francouzské zvyklosti a kulturu. Dům novinářů je tedy místem, kde kromě střechy nad hlavou a soukromí najdou i pochopení, vřelost, pracovní atmosféru, cenné rady a také příležitosti nejen k seznámení s kolegy v podobné situaci, ale i k navázání kontaktů s francouzskými novináři nebo s potenciálními pomocníky-zprostředkovateli, nezbytných k dalšímu pokračování – či spíše k obnově - života. Sami zakladatelé zdůrazňují, že kromě ztráty jejich rodiny, starostí, jak umožnit její případný příjezd do Francie, či odloučení od své země novináře-uprchlíky sužuje pocit naprosté neužitečnosti. Protože svůj život věnovali boji za svobodu slova, za právo informovat a svědčit o nedostatcích režimu, tíhu osamělosti a nicnedělaní prožívají obzvlášť krutě. Proto jak přítomnost ostatních nešťastníků, s nimiž mohou hovořit o svých pocitech, tak publikování ve speciálně založeném periodiku Oko exulanta (L’oeil de l’exilé) či přístup do knihovny, do mediatéky a k vysokorychlostnímu internetu představují příležitosti, jak neztrácet úplně půdu pod nohama a zůstat aktivní. Ovšem podle jednoho pracovníka RSF jsou šance pokračovat v kariéře ve francouzských médiích velmi nízké, jednak kvůli vysoké nezaměstnanosti v této branži, jednak kvůli jazykové bariéře. Novináři jsou proto odkazování například k UNESCO, kde platí národností kvóty, a tudíž tu je i větší šance k získání místa. Jiní se stávají kurýry, pracovníky hromadné dopravy atd. Zakladatelka Daniéle Ohayon však doufá, že celý projekt bude nakonec sloužit především jakožto místo, z něhož se postižení novináři, pokud to situace v jejich zemích dovolí, budou moci vracet zpět, a být tak užitečnými svým krajanům v původní vlasti. Od otevření Domu novinářů již služeb tohoto přechodného domova využily desítky mužů a žen. Lidé z Barmy, Kuby, Alžírska, Číny, Haiti a i z jiných zemí trpících nesvobodou a cenzurou. Nyní je jedním z cílů Domu novinářů rozšíření činnosti a - v rámci možností - založení dalších podobných útulků v jiných evropských zemích...

***

Ještě k novinářům: 19. května byla předána Cena Alberta Londrese, která je udělována již od roku 1933 jako pocta nejlepším novinářům roku. Obdržela jí mj. Delphine Minoui, která už sedm let působí v Teheránu jako zpravodajka různých francouzských listů a rozhlasových stanic a referuje o proměnách současné íránské mládeže. Další laureátkou je francouzsko-britská novinářka Manon Loizeau, jež natočila mnoho reportáží o Čečensku (například „Narodit se v Grozném“ a „Groznyj, kronika zmizení“). Albert Londres (1884-1932) je považován za archetyp statečného reportéra, který pátral na všech frontách: osudovou se mu stala hned jeho první reportáž, když v roce 1914 napsal o požáru remešské katedrály způsobeném německým bombardováním na začátku první světové války. Pokračoval líčením bojů v Srbsku, v Řecku a v Albánii. V roce 1920 se mu podařilo proniknout do Sovětského svazu, kde jako jeden z prvních a vlastně i jako jeden mála popsal utrpení tamních lidí. Jeho pozdější reportáže o francouzských galejích v zámoří neskrývají znechucení z hrůz vyvolaných nelidskými podmínkami v káznicích. Vědomí novinářského poslání - podat pravdivé svědectví a informovat tak veřejnost – ho vedlo i při psaní o psychiatrických léčebnách ve Francii, které sloužily jako pohodlné místo k odstraňování „vadných“ chorých lidí, o zacházení doktorů s pacienty či o způsobu používání léků. Seznam jeho článků a knih je velmi dlouhý a již sám o sobě výmluvě vypovídá o osobnosti Alberta Londrese. A je také dostatečným důvodem, proč byla významná novinářská cena pojmenována právě po něm.

***

A teď něco z lehčího soudku. S přicházejícím létem a koncem zkouškového období je čas začít myslet na balení prázdninových kufrů: pokud bude Francie místem pobytu alespoň pro pár čtenářů Babylonu, je třeba - kromě návštěvy památek – určitě dopředu doporučit několik zajímavých hudebních událostí. 21. června se bude slavit Féte de la musique čili Svátek hudby. Od svého založení francouzským ministerstvem kultury před pětadvaceti lety se tento den věnovaný hudbě stal jakýmsi středobodem festivalové sezóny, a je nepopiratelné, že zaplněné ulice většiny měst, znění změti tónů pozdě do noci a hemžení milovníků hudby, ať v neformální uvolněné podobě s pivem u pouličních jevišť nebo v konvenčnější formě v koncertních sálech, jsou důkazem úspěchu tohoto každoročního rendez-vous. Letošní ročník je ve znamení prolínání a křížení různých kultur francouzského jazyka v rámci celoročního festivalu Francofffonies! Jedním z nejzajímavějších pařížských projektů je Seine Harmonique (Harmonická Seina): slavná řeka i pařížské kanály se stanou místem pro pětadvacet koncertů nejrůznějších hudebních žánrů. Další koncerty proběhnou i ve slavných francouzských památkových objektech jako Hotel Sully v Paříži, Salsesova pevnost v Perpignanu či hrad Haut-Koenigsbourg v Alsasku, za účasti umělců jako Susheela Raman, Groundation, Rona Hartner, Mamani Keita, Qayna a jiných. Poblíž města Belfortu na severovýchodě Francie bude zase prostranství okolo rybníka Malsaucy zaplaveno stany a lidmi, kteří již po osmnácté přijedou na největší rockovou letní událost Les Eurockéennes (letos od 30. května do 2. července). Však tam obvykle míří i fanoušci ze sousedních zemí, hlavně z Německa a ze Švýcarska. Festival je pojat jako příležitost shlédnout vystoupení nejen již uznávaných a známých skupin a hudebníků (Archive, The Strokes, Daft Punk, Deftones, Muse, Depeche Mode…), ale zároveň i mediálně méně proslulých umělců. Ostatně slouží též právě jako „odrazový můstek“, neboť v předchozích letech se díky němu proslavila pěkná řádka kapel.

Babylon č. 9, 29. 5. 2006

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář