Napsal Petr Mach
12. června 2006
Máme po volbách, a i když dopadly jak dopadly, zaplať pánbůh, že je po nich. Byť tlak na politiky musel být nepoměrně vyšší, myslím, že i my občané jsme dostali co proto.
Zvláště uvědomíme-li si, že jsme si chtěli pouze vybrat nám nejbližší politickou stranu, čehož bychom byli jistě schopni i bez každodenních nervydrásajících zpráv, výroků a vyjádření, kvůli kterým často nebylo možné ani usnout. Přeborníkem v tomto „umění“ byl úřadující premiér Jiří Paroubek. Ten se natolik pohroužil do vlastního vnímání času a prostoru, že nejšílenější z šílených proslovů jsme slyšeli až po volbách. Srovnáním voleb s únorem 1948 a deklarovaným úmyslem napadnout jejich regulérnost se zdiskreditoval způsobem, kterého by jakákoli opozice či informace ztěží kdy dosáhla. Nicméně okruh přívrženců Paroubka se zdá již natolik tvrdý a oddaný, že svému guru omluví cokoli, resp. si to vysvětlí tak, aby nebylo třeba co omlouvat. Tento okruh již trochu připomíná okruh přívrženců slovenského expremiéra Mečiara, který ho byl schopen udržet u moci osm let, třebaže Slovensko zavlekl do mezinárodní izolace a společenské i ekonomické krize. Toto nebezpečí se týká i českého stále ještě premiéra. Třebaže kope v barvách ČSSD, mnoho oddaných je mu ochotno posvětit jakoukoli politiku, pokud ji zaštiťuje jeho tvář. Jakoby to sám dobře věděl, byla jeho politika důsledně populistická a indiferentní. Nicméně minimálně české země prokázaly jistou formu politické vyspělosti, když hlasovaly pro opozici třeba už jen z protestu.
Paroubkovým největším úspěchem tak zůstává odebrání hlasů komunistům, což jen dokazuje, že i přes velké úsilí jeho předchůdců a hlavně jeho samotného se mu nepodařilo zkorumpovat celou společnost. Nemyslím četné kauzy a aféry, ale příjemce sociální podpory spokojeně uvelebené v šedé ekonomice, rostoucí počet státních zaměstnanců, kterým např. na ministerstvech zrovna od dubna začali spolufinancovat penzijní připojištění, miliardu na národní stadión, nejrůznější porodné, pastelkovné a jiné dotace částečně včetně investičních pobídek. Společné mají to, že dobrý úmysl je zároveň vždy podmíněn selektivním zvýhodněním voličsky zajímavých skupin krytý průzkumem veřejného mínění. V něm ale příznačně vždy schází otázka, kdo nebo z čeho by se to mělo zaplatit. A na to byl Paroubek asi největší mistr. Za vlády sociální demokracie a za něj zvláště bylo jaksi samozřejmé, že státní dluh roste, byť ekonomika též. On byl však první, kdo přišel s tím, že to nevadí, protože vlastní dluh beztak splácí jen málokdo. Odtud také vypůjčený titulek. Toto uvažování nás nesměřuje ani na Slovensko ani do Singapuru, ale do zadlužených zemí Afriky, které si to kdysi myslely také. Dluhy se prostě splácet nemusí a chudí jsme proto, že tiskárnu na peníze mají ti bohatí. Jestli je pan Paroubek ekonom, tak ať své vzdělání jde laskavě uplatňovat do Zimbabwe. Možná by si všiml, že nejenom tato země je na konstantním pokraji ekonomického krachu, protože místo na investice jdou všechny příjmy na splácení pouhých úroků z dluhů. Kde se pro svůj výrok inspiroval suď pánbůh.
Nicméně proč tolik slov k volebnímu poraženému? Protože byť je to nepravděpodobné, stále se ještě může stát opět premiérem. Nyní sází a dělá vše pro to, aby se Topolánkovi vládu sestavit nepodařilo. Doufá, že druhým pokusem bude pověřen on, coby představitel druhé nejsilnější strany. Jaksi pozapomněl na to, že jeho kooperací s komunisty se i jeho vlastní koaliční potenciál výrazně snížil. Ten nezvyšuje ani tím, že si po volbách komunistické hlasy beztak hned přivlastnil, jakoby koalice KSČSSD byla hotová, třebaže si ji sociální demokracie již dvakrát zakázala. Představa menšinové vlády ČSSD s tichou podporou KSČM a snad některých zelených je sice Paroubkovým snem, ale pokud se partneři nechtějí zcela zdiskreditovat a znemožnit v příštích volbách (jako se nyní stalo KSČM), tak na ní nemají žádný zájem. Nemluvě o tom, že tato varianta je i podle dřívějších vyjádření pro prezidenta nepřijatelná.
Pokud bude Paroubek trvat na své vizi vlády odborníků, je to stejné, jako by požadoval předčasné volby. Taková vláda by totiž byla stejnou jako úřednickou, tedy bez politického mandátu a tím i bez programu. Proto se úřednické vlády zpravidla jmenují jen na přechodnou dobu do konání předčasných voleb. Čtyřletá představa vlády odborníků je nechutná a nestravitelná, s jistotou dalšího znechucení občanů politikou. Není totiž daleko od pravdy, že by tu bylo deset miliónů rukojmích jednoho narcise neschopného přijmout porážku. Že taková vláda vznikne je vyloučeno, protože na ní opět nikdo jiný nemá zájem. Snad jen kdyby nás skutečně čekaly předčasné volby.
Zbývá probrat možnost Velké koalice. Je to možnost, kterou zatím každý vylučuje. Nicméně možnost to je, ale je předem podmíněna jednou podmínkou. A tou je neúčast Paroubka na tomto projektu. Dokud zůstane v čele ČSSD, je to možnost opět pouze imaginární. Hned po volbách vypadala jeho pozice ve straně díky otřesnému chování otřesena, dnes je již opět jistá. Mohl by se tedy inspirovat příkladem svého velkého přítele Gerharda, který byl ve stejné situaci a dnes rozhodně netratí. Personálnímu šéfovi Vladimírovi by myslím padl do oka a byla by ruka v rukávě. Co mu hned zavolat?
A zbývají dvě možnosti. Sice poslední, ale nejpravděpodobnější. Buď Paroubek ustoupí a nechá si to zaplatit anebo předčasné volby. Co preferujete vy?
Hlasujte na iBabylon.cz. Vždyť víte, že bez průzkumu nedá ani ránu.
Babylon 10/XV, 12. 06. 2006
