Ferdinand - král a císař skutečně Dobrotivý

Ferdinand Dobrotivý byl často označován za slabomyslného. Jedno je však jisté: Ferdinand mnoho svých souputníků převyšoval nejen v mnoha oborech lidské činnosti, ale jako veřejně působící osobnost si uchoval svou mravní integritu: za všech okolností se choval a reagoval jako slušně vychovaný člověk, zcela přirozeně, což na minulé i soudobé machiavelisty, kteří se vždy snaží —kvůli svému chlebíčku — udělat z normálnosti vyšinutost, působí jako hadr na býka.

Ferdinand Dobrotivý, jako rakouský císař I., jako český král V., byl často označován za slabomyslného. Ať už to bylo z pouhé neznalosti Ferdinandovy osobnosti (jeho lékař — Ferdinand trpěl od mala epilepsií — a jeho dlouholetý komorník o něm mluvili jinak), či ze zlé vůle a posměváčství, a nebo v tom hrály úlohu předsudky a odsudky měšťanských, často jen měšťáckých, či maloměšťáckých publicistů a historiků a jejich povinná zášť vůči všemu, co zavánělo starou dobou, církví či šlechtickým titulem — jedno je jisté: Ferdinand mnoho svých souputníků převyšoval nejen v mnoha oborech lidské činnosti, ale jako veřejně působící osobnost si uchoval svou mravní integritu: za všech okolností se choval a reagoval jako slušně vychovaný člověk, zcela přirozeně, což na minulé i soudobé machiavelisty, kteří se vždy snaží — kvůli svému chlebíčku — udělat z normálnosti vyšinutost, působí jako hadr na býka.

 

Když se s Ferdinandem v korutanské Goritzi při uvítací ceremonii splašili koně a divoká jízda skončila v hlubokém příkopu, kam se kočár převrhl, všem se zdálo, že ve voze nemohl nikdo přežít, ale korunní princ v naprostém klidu vystoupil z vraku, zavelel ‚k noze zbraň‘, pokračoval v přehlídce pěšky a bavil se s důstojníky. Ač k jeho povinnostem patřilo i vojenské řemeslo včetně velení, válku nemiloval a na vojáky si nehrál, narozdíl od mnoha jiných veřejných činitelů, kteří byli skutečně vyšinutí, ačkoli je veřejnost považovala za normální. Když jeho otec, císař František uzavřel mír s Napoleonem, korunní princ napsal otci do hlavního stanu: „Nejmilejší tatínku! Mír je uzavřen. Sdělili mi tu radostnou zprávu třetího tohoto měsíce v devět hodin ráno. Byl jsem téměř bez sebe radostí... Děkuji Vám, milý tatínku, za toto dobrodiní, které jste věnoval mně, celé naší rodině a všem Vašim národům.“

 

Když ovšem v únoru roku 1830 došlo na Dunaji k velkému nakupení ledových ker a ledová voda zaplavila do výšky několika metrů severní vídeňská předměstí, Ferdinand neváhal, vydal se v nebezpečí a osobně na svém člunu pomáhal zachraňovat obyvatele města uvězněné vodním živlem, stejně jako pomáhal lidem za svého pobytu v Košicích, když Napoleon ohrožoval Vídeň — zásoboval potravinami vojenský lazaret a mírnil bídu ve městě, platil pomoc nejchudším Košičanům, kde a jak mohl, takže do Vídně se vrátil prakticky bez peněz.

 

V létě roku 1832 na Ferdinanda spáchal neúspěšný atentát vysloužilý důstojník Franz Reindl, který byl pro chronický alkoholismus poslán do pense, byl neustále zadlužen a žádal korunního prince o 900 zlatých. Ferdinand, známý svou pomocí lidem v nouzi, však žádost vyrovnat Reindlovy propité peníze oslyšel, což veterána tak rozlítilo, že se rozhodl Ferdinanda zavraždit. To je ovšem přesně chování všech zelených, rudých a hnědých hlav, manažerů, svazáků a straníků, lidí ostrých loktů, kteří mají za to, že slušnost a dobrota znamenají slabost, ne-li rovnou demenci, kterou je nejen možno bezostyšně vydírat, ale že to je dokonce i jakási povinnost tak jednat. Když se ovšem ukáže, že tomu tak není, přivádí to všechny tyto kategorie do stavu zuřivosti. Reindl byl odsouzen k trestu smrti, ovšem korunní princ Ferdinand otce zapřísahal, aby mu udělil milost. Toho sice nedocílil, ale Reindlovi byl absolutní trest změněn na doživotí.

 

Prvním činem Ferdinanda po jeho nástupu na trůn byla amnestie pro lombardské revolucionáře, odsouzené k těžkým trestům za politické delikty a císařský pár, pod jehož patronací byl ve Vídni založen nový špitál, pravidelně navštěvoval vídeňské dětské nemocnice.

 

Ferdinand hovořil německy, francouzsky, italsky, maďarsky, česky a obzvláště měl rád latinu, hrál na klavír a trubku, udržoval rozsáhlou korespondenci psanou pěkným, pravidelným a výrazným písmem, projevoval velký zájem o technický pokrok své doby, podporoval moderní poznatky v zemědělství, sám se vyučil zahradníkem, byl odborníkem v heraldice a numismatice, zakládal nejrůznější sbírky, včetně na svou dobu unikátního technického kabinetu. Největší zájem však věnoval botanice. Vlastnil několik tisíc přírodně historických vyobrazení a mikroskopických preparátů, které z největší části sám zhotovil a ve Vídni byl jedním z mála učených laiků, kteří uměli zacházet s mikroskopem.

 

Když vypukla v roce 1848 ve Vídni revoluce, dav lynčoval státní úředníky a zavraždil Ferdinandova stařičkého ministra války Latoura, napsal 7. října 1848 Ferdinand ze svého asylu v Schönbrunnu: „Vyčerpal jsem vše, co může panovník svým národům poskytnout na dobrotě a důvěře. Vyhovujíc požadavkům doby a všeobecnému přání zřekl jsem se s radostí neomezené moci, kterou Mi odkázali předkové, a učinil jsem ochotně každý ústupek, potřebný pro svobodu a pořádek... Svolal jsem na nejširším základě volebního práva shromáždění, které mělo společně se Mnou působit při vytváření účelné ústavy, co nejuspokojivěji hájící všechny zájmy... Nyní však početně slabá, ale svou troufalostí silná strana ohrožuje jakoukoliv naději a naplňuje přítele vlasti zoufalstvím. Anarchie zašla až do krajnosti, naplnila Vídeň vraždou a požárem; Můj ministr války, jehož mělo chránit již jeho stáří, skončil život rukou vražedné sběře. V této rozhodující chvíli důvěřuji Bohu a svému právu...“

 

Vídeňské noviny, které dosud o Ferdinandovy psaly kladně, najednou obrátily. „Žádný tyran, co svět světem stojí, se nikdy na svých vlastních lidech, kteří ho zbožňovali a měli trpělivost s jeho slabostmi, nedopustil takové zrady!“ napsal vídeňský Der Radikale 24. října 1848. Ferdinand, tento údajný slaboch mdlého rozumu se ovšem nenechal znásilnit, postrkovat se davem ani armádní klikou — zachoval si svou důstojnost, zůstal sám sebou. „... po zralé úvaze a s přesvědčením o nevyhnutelné nutnosti tohoto kroku (velké a rozsáhlé proměny naší státní formy) jsme dospěli k rozhodnutí slavnostně se zříci rakouské císařské koruny... Kéž Vám Všemohoucí opět vrátí vnitřní klid, dovede pomýlené k povinnostem a oklamané k pravému poznání...“ prohlásil při své abdikaci 2. prosince 1848 v Olomouci. Ti, kteří — k obrazu svému — v dobrý úmysl druhých nikdy nevěří, vždy spekulovali o tom, kdo přesvědčil císaře, aby se vzdal koruny — zda to byl Windischgraetz, Felix kníže Schwarzenberg, Jelačiæ, arcivévodkyně Žofie nebo sama císařovna Marie Anna. V deníku o své cestě do Olomouce ale Ferdinand napsal, že na něj nikdo nátlak nevyvíjel a o svém odstoupení rozhodl zcela sám. K resignaci ho přiměly události roku 1848 — za všestranné ústupky revoluci se dočkal nevyprovokovaného násilí a urážek. Měl „všeho dost“, jak poznamenal ve svém deníku. Po Ferdinandově abdikaci ovšem vídeňské noviny opět obrátily, litovaly jeho odchodu (měly proč, za chvíli budou zakázány) a pěly na odstoupivšího císaře jen chválu. „... Příčiny (odstoupení) tkvěly v duševním rozpoložení Jeho Veličenstva. Císař odložil korunu dobrovolně, bez cizího vlivu. Vyhověl jen pohnutkám svého vznešeného srdce... “ hlásala Die Presse 7. prosince 1848. I pražská Bohemia o dva dny dřív tvrdila, že „císař Ferdinand sestoupil s trůnu se zaslouženým jménem ‚Dobrotivý‘...“

 

Jenže tzv. jaro národů nemířilo k nové humanitě, ale naopak od humanity k nacionální a sociální agresi, která měla pro lidi typu Ferdinanda opovržení. Victor Lucien Tapié, ne příliš inteligentní francouzský dějepisec, což ovšem není žádnou výjimkou, označil Ferdinanda za „duševně téměř debilního“. Zřejmě proto, že odmítl prolévat krev svých i cizích poddaných, ani po kapkách, neřku-li po hektolitrech, jak to s vlastními občany činili Francouzi, z jejichž hysteriósní a vulgární revoluce se Evropa dodnes nevzpamatovala. Podobně i tuzemský historik Jan Křen má Ferdinanda za „duševně omezeného“ — pro autory, jejichž hodnotový žebříček se utvářel v prostředí levicového či pravicového fašismu, je politik, který neužívá, respektive nezneužívá mocenské prostředky, které má k disposici, něco mimo dosah jejich vidění a chápání světa.

 

Po své abdikaci si Ferdinand zapsal do deníku: „Na to jsme se já i moje žena zúčastnili mše svaté v kapli arcibiskupské residence. Pak jsme si s mou milou ženou sbalili naše věci...“ Ferdinand odjel do Prahy a ubytoval se na Hradčanech. 12. prosince 1848 se v civilu a bez řádů poprvé objevil na veřejnosti, když navštívil pražskou operu. Pořádal společenské kroužky, do nichž zval umělce a vědce a od roku 1852 každoročně dvorní ples. Začal se opět zabývat botanikou. Nechal na Hradčanech zřídit velký skleník a své poznatky pravidelně konsultoval s pražskými přírodovědci. Několik hodin denně cvičil na klavír a ve volných chvílích hrál taroky, přičemž mu pravidelnými partnery byli jeho pobočníci a důstojník hradní stráže (Ferdinandovu čestnou stráž tvořil jeden důstojník a osm vojáků). Nechal si narůst plnovous a dopoledne i odpoledne, za každého počasí, chodil v civilu na procházku. Zůstal úplně mimo politické dění. K žádným výhradám či chvále vůči sobě a době své vlády se nevyjadřoval a zdržoval se i komentářů ohledně aktuální politické situace. Jen jednou — po prohrané bitvě u Hradce Králové — lakonicky poznamenal: „To bych taky ještě dokázal!“

 

 

Ovšem Ferdinand byl i dobrý hospodář. Po smrti své matky obdržel v Čechách panství Zákupy, které bylo v době Ferdinandova příchodu do Prahy značně zpustošené a nic nevynášelo. Ferdinand osobně převzal správu statků, založil zde moderní pěstitelský ústav a nechal z Holandska dovézt nové stromy a keře. Během krátké doby se mu podařilo výnos statků zvýšit tak, že ročně obnášel dva miliony zlatých. Za svého pobytu v Praze, kterou od roku 1850 už neopouštěl a jen v létě se zdržoval v Zákupech, věnoval Ferdinand městu celkem 450 000 zlatých.

 

Zemřel při poslechu Haydnovy symfonie, kterou mu přehrával na klavír profesor Smita z pražské konservatoře. V závěti, kterou sepsal již roku 1858, v 65. roce svého života, pamatoval i na služebnictvo. Personál jeho pražského dvora měl po jeho smrti dostávat pensi ve výši platu v době aktivní služby. Nepočítaje sv. Václava, Ferdinand byl bezesporu nejslušnější hlava státu, jakou jsme kdy měli.

 

V roce 2004 se redakce Babylonu rozhodla zavést Cenu Ferdinanda Dobrotivého jako cenu „obyčejné slušnosti“, to znamená, že Cena je určena osobnostem, jejichž veřejné působení nemusí být nutně spojeno s intelektuálními, sportovními, uměleckými či jinými obecně oceňovanými výkony, politickými či podnikatelskými úspěchy, ale hodnotí především slušnost, která se neopírá o ostré lokty, ale vychází sama ze sebe, z vlastního přesvědčení.

 

redakce Babylonu