Napsal Petr Mach
1. ledna 2007
Výsledky listopadových voleb do kongresu i senátu v USA přinášejí první hmatatelné důsledky. Zvláštní komise amerického senátu složená napůl z republikánů a napůl z demokratů (ISG — Iraq Study Group) přišla se 79 doporučeními, jak by se měl modifikovat přístup USA v otázce stabilizace Iráku i okolního regionu.
Mezi nejvýznamnější patří požadavek na rychlé stažení bojových jednotek z Iráku (do března 2008) a zahájení přímých rozhovorů s mocnými sousedy, Íránem a Sýrií. Prezident Bush se nechal diplomaticky slyšet, že „pravděpodobně nebude souhlasit s každým z návrhů“. Nicméně i jemu je zřejmé, že k „nějakým“ změnám dojít musí, protože současný stav rozhodně neodpovídá tomu, co by si všichni přáli. Tedy vládu mírného a odpovědného režimu, který by mohl být Arabům příkladem a alternativou ke stávající stagnaci a despociím.
Jisté zadostiučinění lze nyní číst v příspěvcích autorů, kteří před napadením Iráku varovali a nesouhlasili s ním. Nebyly-li psány z pozic iracionálního pacifismu a antiamerikanismu, lze se v nich nejčastěji dočíst, že se potvrdilo to, co bylo již dříve zřejmé. V lepším případě se tvůrcům tažení přiznává jistý dobrý úmysl, jako že např. neokonzervativní ideologové jako Paul Wolfowitz nebo Richard Perle měli být posedlí myšlenkou možnosti exportu demokracie, např. do arabského světa. Osvícenský idealismus pak tvrdě narazil na politickou realitu, sen o osvobození světa se nekoná. V horším případě pak byly motivy čistě zištné: Měla to být válka o ropu a prosazení se americké hegemonie ve světě, a ta jim aspoň po zásluze přišla dostatečně draho.
Odhlédnuto od toho, že většinu ropy získávají USA ze západní polokoule (Mexiko, Venezuela, Ekvádor) otázkou zůstává, proč si ji materialisticky založení Američané jednoduše nekoupili a naopak ještě v OSN prosadili embargo dovolující Iráku vyvážet ropu jen za léky a potraviny. Významné kontrakty se Saddámovým režimem měly podepsané naopak francouzské a ruské firmy.
Na co ovšem málokdo z těchto autorů pomyslel, je fakt, že kromě jistého idealistického étosu byla americká invaze podpořena především vyhodnocením nebezpečí Saddáma pro Irák, region Blízkého východu i celý svět a racionální geostrategickou úvahou o tom, jak změnit konstantně výbušnou situaci na Blízkém východě. Málokdo se například dokáže vcítit do faktu, že pro USA je irácké tažení skutečně součástí širšího boje proti terorismu. 11. září naplno prokázalo, že svět se hemží lidmi, jejichž jednání není možné racionálně předpovědět. Hrozba následné odplaty je pro ně zcela irelevantní od okamžiku, kdy jsou připraveni s potěšením zemřít. Ať z radosti přítomnosti panen, nebo jen z potěšení, že s nimi zemře dalších sto, tisíc nebo milion dalších. Proto je také jisté, že kdyby teroristé 11. září měli k dispozici chemické nebo biologické zbraně, s radostí by je použili místo konvenčních letadel. Již krátce po 11. září bylo zřejmé, že kromě teroristických sítí samotných se boj bude týkat i režimů, které terorismus sponzorují. V případě Iráku se to týkalo minimálně štědré finanční podpory rodinám palestinských sebevražedných atentátníků.
Absence nálezu chemických a biologických zbraní v Iráku byla sice pro americkou administrativu nemilá, na premisách tažení ale příliš nezměnila. Ty stály na odstranění vládce, který byl brutálním tyranem, napadl dvě země, odpaloval rakety na další dvě (Saudskou Arábii a Izrael), použil chemické zbraně vůči vlastním obyvatelům a snažil se získat nukleární zbraně. I přes úsilí OSN Saddám nikdy nebyl připraven prokázat, že ve zbrojních programech nepokračuje. Právě kombinace jeho brutality, nevypočitatelnosti a snaha o získání jaderných zbraní ho činila krajně nebezpečným. USA došly k závěru, že cena za nynější konvenční válku bude nepoměrně menší, než riziko nukleární války v budoucnu.
Problémem je, že americká administrativa jakoby sama pozapomněla na to, co sama prezentovala. Že boj proti teroristům nelze snadno vyhrát a pak ho ukončit. Může být jen více či méně úspěšný, ovšem nikdy vybojovaný s definitivní platností. Vzbuzená očekávání této tezi vůbec neodpovídala. Došlo naopak k silně odstředivým tendencím, které byly způsobeny i nedostatečnou přípravou na postsaddámovskou správu země. Názor, že s armádou o 130 000 mužích lze v rovinatém Iráku svrhnout baasistický režim, poskytnout obyvatelům bezpečnostní záruky a potlačit teroristické skupiny byl už v roce 2003 dost naivní. Ke srovnání: v květnu 1945 bylo Německo obsazeno několika milióny vojáků různých armád. K masivnímu nasazení vojenské síly nebyla ale vláda G.W. Bushe nikdy připravená. Raději se spoléhala na přesnost leteckých úderů a na motto Donalda Rumsfelda: „Keep it cheap!“
Manévrovací prostor současné vládě nezužují jen ztráta většiny v kongresu i senátu, ale i vyhlídky na prezidentskou volbu v roce 2008. Někteří demokraté tajně doufají v další negativní vývoj, aby volba jejich kandidáta do Bílého domu byla už pouhou formalitou.
Jaké se však nabízejí alternativy k řešení prohlubujících se etnických a sektářských konfliktů není jasné. Nejvýznamnějším příspěvkem demokratů je „irákizace“ konfliktu a stažení koaličních vojsk ze země. Vzhledem k faktu, že právě přítomnost Američanů nejviditelněji brání rozpadu země a ještě krvavějším bratrovražedným bojům, mělo by okamžité stažení za následek místo stabilizace naopak další destabilizaci regionu. Proto se G.W. Bush také důsledně vyhýbá termínům stažení vojsk. Otázka je, zda je možné nastartovat pozitivní proces hospodářské i společenské obnovy země do roku 2008, kdy s ohledem na výsledky prezidentských voleb nejpozději Američané skutečně odejdou (i když třeba postupně). Jedinou útěchou může být, že je to též datum, kdy nejpozději i okolní země zjistí, že stabilní a prosperující Irák je i v jejich životním zájmu. Jediná svoboda poskytovaná jejich obyvatelům, tedy kritika Izraele, Ameriky a Západu, jim pak k vlastnímu přežití již nemusí stačit.
Petr Mach
Babylon 4/XVI, 18. prosince 2006
