Fidel Castro, i když tuto informaci dosud kubánské politbyro nepotvrdilo, podle všeho umírá na rakovinu. Nikdo neví, co záhadným mlčením kubánští komunisté sledují.

 Světová média sice v souvislosti s prvními zprávami o Castrově nemoci a poté, co předal „dočasně“ moc svému bratrovi, věnovala situaci na Kubě značný prostor, ale je příznačné, že se po letní sezóně Kuba zase pomalu ze stránek novin vytratila. Přitom je právě v těchto chvílích mnohem akutnější ptát se, co Kubu v příštích měsících a letech čeká.

V řídce se vyskytujících komentářích evropských nemarxistických intelektuálů i kubánských exulantů žijících na našem kontinentě převládá jakýsi „realistický přístup“. Nikdo sice nechce být špatným prorokem, ale trocha pesimismu v nejasné otázce budoucnosti Kuby vypadá přeci jen seriózněji.

Nejčastěji se tedy mluví o tzv. „čínské cestě“ jako nejlepší variantě vývoje, kdy reformnější část politbyra podrží neomezenou moc, ale trochu povolí otěže v ekonomické sféře. Katastrofickými vizemi pak jsou představy o občanské válce, tzv. haitizaci země nebo o tom, že Raúl Castro bude beze změn pokračovat v kurzu. U kubánských exulantů se dá tento postoj pochopit, u Evropanů jde o alibismus, který může mít pro Kubu vážné následky. Intelektuálové a politici, kteří v jádru Kubě demokracii přejí a tvrdí, že naslouchají tamní opozici, posunují tímto svým „realistickým postojem“ diskusi o budoucnosti Kuby přesně tam, kde ji chce Fidel Castro mít. Jeho duch bude ještě dlouho hýbat mezinárodní politikou, aniž by si to Západ uvědomil.

Červi, opilci a anexionisti

Klasickou ukázkou takového alibismu, ale možná ještě něčeho horšího, je rozhovor, který poskytl při příležitosti Fidelova onemocnění časopisu MF Plus (Kubě hrozí ztráta výjimečnosti, MF Plus, 34/2006) ředitel Střediska iberoamerických studií FF UK profesor Josef Opatrný. Nepodezřívám Josefa Opatrného, že by Kubě svobodu a demokracii nepřál. Ve zmíněném velmi seriózně a zasvěceně se tvářícím rozhovoru se mu ale podařilo s velkou důsledností odpapouškovat všechny Fidelovy oblíbené propagandistické výmysly, kterými případné nespokojence doma i v cizině systematicky zásobuje.

Fidel Castro předně tvrdí, že na Kubě neexistuje žádná politická opozice. S hysterickým křikem, že ostrovní disent je parta zaprodanců, batistovců, červů, opilců, anexionistů a agentů CIA si už nevystačí, tak s velkým úspěchem rozšiřuje pomocí státní bezpečnosti a vládních listů informace o tom, že disent je rozhádaný, politicky neschopný a málo početný. Když chce státní bezpečnost některého disidenta zvlášť zdiskreditovat, rozšíří informaci, že je jejím spolupracovníkem. Tak postupovali v případech známých opozičních aktivistů Vladimira Roky a Elizarda Sáncheze a mnohých jiných, za spolupracovnici kubánské policie ale označili i Martu Beatriz Roque Cabellovou, a to ve stejné době, kdy na ní organizovali štvanice a byla obětí neustálého napadání zmanipulovaným davem v rámci takzvaných aktů zapuzení.

Josef Opatrný ale redaktorovi MF Plus na otázku, jak by se mohla podílet domácí opozice na budoucím vývoji, s notnou dávkou cynismu říká: „O tom vypovídá její postoj k posledním zprávám o Castrově nemoci. V podstatě se omezuje na výzvy ke klidu a vyčkávání. To svědčí buď o její extrémní racionalitě, slabosti nebo prostě o tom, že disent, jak tvrdí někteří experti, tvoří v každé zemi možná z poloviny spolupracovníci tajné policie.“ (sic!) Profesor Opatrný má buď nějaké speciální informace od „expertů“ nebo to Fidelovi zbaštil i s navijákem na barakudu.

A to i přesto, že informace o tom, že některý kubánský disident spolupracuje s tajnou policií, nemá jinou zřejmou logiku, než opozici rozeštvat a diskreditovat. Tyto informace se vždycky objeví okamžitě poté, kdy k dohodě o domnělé spolupráci mělo dojít, což vlastně jakoukoliv spolupráci znemožňuje. Kubánský disent má až na výjimky sám zájem, aby se o jejich aktivitách dozvědělo co nejvíc lidí a hlavní představitelé podnikají a musí podnikat veškeré kroky s co největší transparentností. Cíleně šířeným informacím o tom, že některý představitel kubánského disentu je spolupracovníkům tajné policie, nevěří na Kubě ani ti největší paranoici, nicméně v mezinárodním měřítku je tato taktika, jak se zdá, velmi účinná.

Vždy připraven!

Jestliže připustíme, a tvrdí to i kubánská exulantka Zoé Valdésová, opoziční novinářka v Havaně Tania Díazová Castrová a mnozí další, že ostrovní disent je do jisté míry nejednotný ve srovnání například s disentem v osmdesátých letech ve Střední Evropě, je to opět výsledek poctivé práce kubánských estébáků. O jeho domnělé politické naivitě a nepřipravenosti bych ale velmi pochyboval. I když si, pravda, většina opozičních aktivistů jen mlhavě dokáže představit, že by se měla v dohlednu ujmout moci ve státě, mají alespoň někteří celkem kompaktní politické představy. Zatímco Marta Beatriz Roque Cabellová například prosazuje jakýsi konzervativně liberální program ve spolupráci s USA, Oswaldo Payá Sardiňas má představy o politice křesťansko sociální, ekonom Oscar Espinosa Chepe sociálně demokratické a skupina okolo Dagoberta Valdése se už nyní snaží vytvářet jakési základy občanské společnosti, což vypadá trochu naivně, ale oni to myslí vážně.

Na otázku redaktora MF Plus, kolik lidí (kubánský) disent tvoří. Odpovídá Josef Opatrný, že „lidí, kteří aktivně vystupují proti režimu, jsou desítky, sympatizantů ochotných veřejně vystoupit stovky.“ Jen pro upřesnění: na Kubě jsou v současné době ve vězení přes tři stovky opozičních aktivistů a novinářů. „Podpisů pod Varelovské petice (petice sepsaná Oswaldem Payá Sardiňasem, jejíž organizátoři byli s výjimkou jeho samotného na jaře roku 2003 odsouzeni k dvacetiletým trestům, poznámka SŠ) bylo asi dvacet tisíc, i to bylo považováno za velký úspěch,“ připouští hned v další větě Josef Opatrný, kterému se ale zdá, že je to při víc než deseti miliónech obyvatel Kuby velmi slabé. Připomeňme jen, že čs. oposici se něco podobného podařilo až těsně před pádem režimu s peticí Několik vět.

Krvelační exulanti

Dalším Fidelovým tahákem jsou výhružky, že kdyby se změnila politická situace na Kubě, přitáhnou na ostrov nenávistné davy floridských exulantů a uzurpují si veškerý majetek, který na ostrově zůstal. V USA žije v současné době asi tři milióny osob kubánského původu. Velká část z nich se ale do USA dostala až v osmdesátých a devadesátých letech, takže ani hypoteticky žádný majetek požadovat nemůžou. Naopak rodiny, které žijí v USA od konce padesátých let, mnohdy o návratu vůbec neuvažují. „Extremismus“ některých skupin emigrantů je otázkou sedmdesátých a začátku osmdesátých let, mnoho amerických Kubánců už by své supermarkety a lepenkové baráky na Floridě za nic nevyměnili. Významný hlas mají mezi kubánskou diasporou v USA i skvělí spisovatelé a intelektuálové jako Carlos Victoria, bratři Abreuové, Armando de Armas, Luis de la Paz, Nancy Pérez Crespová, Enrique María Santí a mnoho dalších. I když… „Pak je tu teorie některých extremistických skupin z Miami (samozřejmě miamští emigranti nejsou všichni extremisté, jak říká propaganda), která hlásá, že na Kubě dojde k občanské válce, krveprolití a násilí…, a oni v tom okamžiku přijdou a nastolí pořádek včetně prezidenta, kterého už mají vybraného, takového tropického dalajlamu, který bude schopen navrátit ostrovu klid a vyrovnanost, které tolik potřebuje,“ říká kubánský exilový spisovatel Carlos Aguilera z nedalekých Drážďan.

Profesor Opatrný však ve věci floridských exulantů přichází s mnohem ostřejším kalibrem: „I běžní Kubánci si uvědomují, že řada z nich bydlí ve vilách, které patřily floridským exulantům. (…) Jestliže by se vrátili původní majitelé, noví obyvatelé by se ocitli bez střechy nad hlavou. (…) Pokud by jim ovšem zůstala po splnění výhružek těch nejradikálnějších mluvčích floridského exilu vůbec na krku.“ (sic) Socialismo o muerte! Venceremos!

Woodoo a císaři na Haiti

Jako epidemie se ale mezi Evropany a Latinoameričany rozšířilo především přesvědčení, že po pádu Castrovy diktatury se sociální výdobytky jako bezplatné zdravotnictví, vzdělání a zabezpečení nejchudších obyvatel propadnou na úroveň nedostatečnosti a nedostupnosti jako v nejchudších zemí kontinentu — Nikaragui, San Salvadoru, Bolívii nebo Hondurasu. Princip této teze je jednoduchý: na Kubě si lidé nežijí nejlíp, ale některé skupiny obyvatel v těchto chudých zemích regionu jsou na tom ještě hůře. Málokdo je ochoten připustit, že sociální a geografické podmínky na Kubě byly a stále jsou od těchto zemí naprosto odlišné. Negramotnost se před příchodem Castrovy revoluce na Kubě pohybovala okolo 20 %, zatímco například v Mexiku přesahovala 60 % a ve vyjmenovaných zemích dosahovala ještě mnohem vyšších čísel. Kuba byla jedna z prvních zemí západní polokoule, která vybudovala železnici. I když železnice na Kubě sloužila na začátku spíše k přepravě cukrové třtiny, na úplně první trati z Havany do Bajucalu zahájili provoz v roce 1837, což bylo dříve než ve Španělsku.

Fidel se ale se srovnáváním vlastní země s Bolívií, San Salvadorem a Nicaraguou nespokojil a vymyslel politologický termín „haitizace země“, čímž myslí, že v případě konce vlády jeho pevné ruky by se z největšího antilského ostrova mohlo stát „druhé Haiti“, tj. země nekonečných občanských válek, krvelačných černošských císařů, vojenských pučů a woodoo jako státního náboženství. Na Haiti je sice z Kuby blízko, ale tím veškerá podobnost končí. Srovnávat sociální skladbu obyvatelstva Kuby a historické podmínky na tomto ostrově se situací na Haiti je stejně demagogické, jako srovnávat v rámci sovětského bloku Maďarsko a Turkmenistán. Totéž platí o náčrtech možných perspektiv vývoje s odůvodněním, že ekonomická situace na Kubě není dobrá. Nicméně ani tomu se uznávaný český amerikanista Josef Opatrný nevyhnul. Tvrdí, že s pádem komunismu opadne i zájem turistů a „celkově by pak hrozilo, že se Kuba propadne na úroveň například Haiti.“ Z úst člověka, který je specialistou na všechno, co se týká západní polokoule, to zní opravdu výhružně.

Čechoslováci a Kuba

Dále profesor Opatrný tvrdí, že Kuba namísto cukru v současné době nabízí světu své učitele, lékaře a biotechnologie, na druhou stranu ale prý neví, „do jaké míry většinová společnost sdílí odpor proti omezování osobní svobody, která je samozřejmě realitou.“ Že nejen učitelé, lékaři a biotechnologové, které Kuba „vyváží“, ale i kuchaři, farmáři, řidiči, rybáři, otroci na třtinových plantážích a prodejci všeho možného nemají nic proti omezování vlastní osobní svobody, přesahuje snad i pochybnosti samotného Fidela Castra.

Takto bych mohl ve výčtu prazvláštních výroků profesora Opatrného, na kterých se snažím jen ilustrovat některé myšlenkové stereotypy evropských intelektuálů, pokračovat. Snad jen na závěr bych vzpomenul v Čechách zvlášť silně zažraný přízrak tzv. „silné pozice, kterou měli Čechoslováci na Kubě v sedmdesátých a osmdesátých letech.“

I velký Che Guevara, který — ač vzhledem k romantické povaze neměl k ekonomii velké vlohy — řekl v rozhovoru pro vládní list Granma tehdejšímu šéfredaktorovi Carlosi Franquimu: „Jako kubánský ministr průmyslu jsem tolik věřil jisté ‚socialistické‘ vládě, české — a nejen jí — a prodali mi to, co bylo k ničemu. Staré fabriky. Všechny ty sračky, co už nepotřebovali.“

Československý vliv a pozice na komunistické Kubě sedmdesátých a osmdesátých let je naprostou chimérou. Proces industrializace i zemědělské reformy diktované Rusy zkrachovaly ještě v oněch bohatýrských osmdesátých letech. České státní podniky tam sice smontovaly několik fabrik a vyvážely na Kubu nejrůznější průmyslové komponenty, ale Kubánská vláda za ně neplatila. Na oplátku vyvážela do Československa jen některé potravinářské produkty nevalné kvality a na virtuální dluh museli vydělávat kubánští dělníci v československých fabrikách. Většina z nich sice vzpomíná v bezútěšnosti dnešních dnů na svůj pobyt v českých textilkách a strojírnách s nostalgií, zřejmě dopadli lépe než jejich soukmenovci, kteří jeli kácet stromy na Sibiř, pro jiné se stal noční můrou. Kontrakty na jejich zaměstnávání s českými podniky uzavírala kubánská vláda a oni si mohli z kapesného za několik let otrocké práce ušetřit maximálně na babettu, jawu nebo ledničku calex, ale zaplať Pánbůh za ně. Staré jawy a ledničky jsou také jediné produkty oněch skvělých pozic, které je na Kubě nyní možné vidět. Působení československých poradců v čele s Waltrem Komárkem se jeví, zvlášť po přečtení jeho románové autobiografie, jako naprostá fraška a výměny „odborníků“ nikdy nepřesáhly rámec kongresové turistiky. „Čestnou“ výjimkou byly samozřejmě dodávky zbraní českých zbrojovek v letech šedesátých, které rozhodujícím způsobem pomohly Fidelu Castrovi porazit na hlavu výsadek kubánských emigrantů v Zátoce Sviní.

Ani kulturní výměna v žádném solidním rámci mezi Kubou a Československem neproběhla. Na otázku, jestli se oficiálně delegovaný skvělý kubánský spisovatel Antón Arrufat setkal během několikaměsíčního pobytu v šedesátých letech v Praze s některými literáty nebo překladateli, odpovídá: „Pro mě to bylo velice nesnadné, protože mě jednak hlídali, jednak tam byla velká jazyková bariéra. Na Karlově universitě, kde jsem se účastnil nějaké konference, jsem se seznámil s hispanistou Oldřichem Běličem, slyšel jsem, že se snad zabývá lingvistikou. Pokud jde o literaturu, tak jsme si příliš nerozuměli, protože on byl marxista.“

Na druhou stranu je pravdou, že česká kultura na Kubu jistým způsobem pronikla. Spisovatel Reinaldo Arenas ve své autobiografii například vzpomíná, jak v šedesátých létech s obrovským nadšením chodili do čs. kulturního střediska na české filmy z té doby. Po okupaci Československa však bylo po projekcích rázem veta. Později vešly na Kubě ve známost Karel Gott, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a několik dalších hvězd, které například na nedaleké Jamajce vůbec nikdo nezná. 

K „pozicím“ ČR na největším z karibských ostrovů realista Josef Opatrný již zcela ve šlépějích novinářů z Haló novin říká, že „ať to dopadne jakkoli, Česká republika nebude mít na Kubě nikdy takovou pozici, jako měla v 70. a 80. létech.(…) Představy české diplomacie, pokud takové jsou, že podporou disentu získá ČR na pocastrovské Kubě nějaké mimořádné postavení, bych považoval za iluzorní.“

O představách české diplomacie a její podpoře kubánskému disentu má pan Opatrný zřejmě opět nějaké speciální informace. Na druhou stranu je pravda, že za některé kroky české diplomacie během funkčního období Cyrila Svobody si ČR vysloužila mezi kubánskými komunisty přezdívky jako „slouha Ameriky“ atp. Mezi kubánskými disidenty a intelektuály je také velmi populární Václav Havel, jeho kniha Moc bezmocných je mezi nimi oblíbenou četbou a Havlovy podpory si tito lidé velmi váží. O cílené a systematické podpoře kubánského disentu ze strany českých úřadů ale mám vážné pochyby. Naopak jsou známé případy, kdy se čeští politici (např. Miroslav Svoboda z ČSSD) snažili nějaké budoucí výhody dojednat se současnými kubánskými vládci.

„Je také otázkou, do jaké míry míří zahraniční politika Prahy vůči Kubě na českou politickou scénu,“ uzavírá Josef Opatrný a k tomu už není opravdu co dodat.

CO BUDE DÁL?

Samozřejmě netvrdím, že vyhlídky Kuby, co se týká demokratických změn, jsou jakkoliv růžové. Raúl Castro velí početné armádě a mocenské pozice dobrovolně nevyklidí. „Čínská cesta“ nebo státní kapitalismus pod taktovkou současných generálů a nomenklaturních kádrů, které Evropané Kubě prorokují, by ale byla pro Kubu pravděpodobně ještě větší katastrofou — posledním hřebíčkem do rakve.

Hlasy evropských demokratů, které možná nevědomky dokonale papouškují Castrovy propagandistické výmysly o neschopnosti a zkorumpovanosti opozice a krvelačnosti amerického exilu, k těmto scénářům s katastrofálními důsledky nemalou měrou přispívají a jsou mnohem nebezpečnější než pokřik Castrových marxistických obdivovatelů.

Stanislav Škoda

Babylon 2/XVI, 30. října 2006

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář