„Je-li bílému muži přes třicet, musí něco dělat špatně. A ironií osudu jsou teď Židé definováni jako bílá většina.“ Takhle ilustruje většinový pohled obyvatel Západu na Israel tamní historička Anita Šapirová a má pravdu.

Čert vzal všechny kausality, naši vlastní minulost, respektive naši kliku, že jsme z vlastního ohrožení tak snadno vyvázli, teď jsme si sepsali pravidla slušnosti, sepsali jsme je tak, jak jsme se to naučili koncem 60. let, a kdo se chce mezi nás počítat, musí se jimi řídit. Takhle to vnímá saturovaná západní společnost. Je to vlastně dost povznášející pocit – žít celou lidskou generaci v klidu a přitom udílet morální lekce někomu, kdo může jako pospolitost přežívat jen díky tomu, že na zvenčí vnucovaná pravidla kašle. Někomu, kdo dělá chyby, dělá jich stále víc a stává se tím snadnějším terčem pro morální nadřazenost. Někomu, v jehož zrcadle si sami připadáme lichotivě jako ti, kteří si už všechny problémy vyřešili. Kdyby Israele nebylo, museli bychom ho vymyslet, řečeno podle Palackého.

Israel dělá chyby i hrozné věci. Zabíjí Palestince. Zabíjí jejich civilisty včetně dětí. Viděli jsme to v polovině listopadu, když granát z houfnice dopadl mezi ně. Viděli jsme to v televizi a ta přece nikdy nelže. Dělá snad tohle pospolitost, jejíž víra dala do pokladnice lidstva úctu k individuu? Ano, není-li zbytí, protože jen ten, kdo na svou obranu nic nedělá, nic nezkazí. Kdokoliv by úplně resignoval na tento cynický přístup, resignuje na sebezáchovu. Zní to možná neuvěřitelně, ale počátkem léta, po únosu celkem tří izraelských vojáků, kteří měli být vyměněni za již vězněné teroristy, se i na arabských internetových debatách objevil zhruba tento úžas: Vystoupily by i naše vlády takhle rázně na obranu jedince? A když už jsme u judaismu, po ruce je i jeho postoj ke studiu. Jaký žák je nejhorší? Vzpurný? Ne, ten, který se neumí zeptat. Bez správně položené otázky se totiž podstaty problému nedobereme, což platí úplně obecně. Takže se ptejme.

Kam mířil onen israelský granát nesoucí zkázu? Na odpaliště raket typu Kásám v pásmu Gazy. Odkud se tam ty rakety berou, když jich jen za polovinu listopadu odpálili přes sto? Skrze tunely pod hranicí s Egyptem, kterou už rok a čtvrt hlídají Egypťané pod dohledem Evropanů, aniž by za tu dobu přistihli byť jediného pašeráka. A kam míří ty kásámy, když se dostanou do Gazy? Různě. Jednou na továrnu, jednou na dětské hřiště, jednou na dům ministra obrany, jednou na fotbalový stadion. Tedy – nemíří, nejsou totiž naváděné. Jisté je, že dosud nezasáhly žádný vojenský cíl, zato na jaře usmrtily dva beduíny a teď jednu Israelku. Ale ten poměr. Jedna mrtvá civilistka v israelském Sderot, devatenáct mrtvých civilistů v palestinském Bejt Chanún. Je ta proporce souměřitelná, stojí za to? Těžká otázka, jasná odpověď schází. Řekneme-li, že stojí, jsme západními pravidly pasováni v lepším případě na ony bílé samce, kteří musí něco dělat špatně, v horším případě přímo na vrahy. Řekneme-li, že nestojí, pak resignujeme na kausalitu, na obranu - ve prospěch dialektického materialismu a jeho „přeměny kvantity v kvalitu“. Kolik lidí lze zabít v rámci obrany, než se proměníme v útočníka, zločince, vraha? V principu stejná otázka pro Israel, bratry Mašíny či Pavla Opočenského.

Lidský štít v Gaze zabránil náletu, čteme v novinách. Co to znamená v praxi? Toto: israelská armáda chtěla potrestat jednoho z islamistických militantů stojících za kásámy, Vaíla Baruda. Takže ho podle svých pravidel telefonicky upozornila, aby opustil svůj dům před chystanou leteckou destrukcí. Jenže po tomto upozornění se kolem domu shromáždilo na dvě stě Palestinců, načež byl nálet zrušen. Chová se takto armáda pospolitosti, která opovrhuje individuem? Chovali by se takto Britové v únoru 1945 při náletu na Drážďany? Ale i kdybychom nad všemi těmito „detaily“ mávli rukou, zůstává jeden argument, který je – pro leckoho možná překvapivě – společný Israeli a Česku. Zní takto: Jak by to vyznělo, kdyby vyhráli ti druzí? Israelci zabíjejí palestinské civilisty, ale co kdyby prohráli jedinou existenční válku s Araby? Žádní Israelci už by nebyli.

Zbyněk Petráček
autor je redaktorem Respektu

Babylon 3/XVI, 27. listopadu 2006

Komentáře uživatelů (0)

Přidej komentář