| |||||
|
| |||||
RUBRIKYMédiaSouvisející |
|
||||
Když šedá přechází v čerň
Napsal Petr Mach
11. října 2010
A stejně tak i doplnění, že její laureát Philippe Claudel za jiné počiny získal např. Cenu Marcela Pagnola, cenu francouzské veřejnoprávní televize, Goncourtovu cenu a další. Nedůvěřivý český čtenář se možná raději spolehne na znění literárních kritik nebo údaje o prodaných nákladech. Nutno říci, že ani ty nezní špatně, natož ty ze země původu, Francie.
Román Šedé duše (Les Âmes grises) je prvním Claudelovým překladem do češtiny, a to velmi dobrým. To samé pak platí i o zbytku, tedy samotné knize. Děj románu se odehrává za první světové války v nevelkém francouzském městečku nedaleko fronty, pro fanoušky vojenské historie blízko pověstného města V. Téměř s náturou bulvárního novináře nás autor provází místními středobody života, kterými jsou radnice, nemocnice, příbytky prokurátora nebo obchodnice s králičími kožkami, škola a samozřejmě několik málo náleven s jejich pravidly a stálými hosty.
Claudel mistrně popisuje všední dny bezvýznamných i „významných“ obyvatel městečka, jejich zaneprázdněnost či vyprázdněnost, jak je komu libo, a žabomyší spory, kterých je v každém městečku dostatek.
Vypravěč přitom místní společnost rozděluje do vrstev téměř tak neprostupných, jako je kastovní systém v Indii. Na vrcholu stojí „nedotknutelní“, soudce, prokurátor a částečně starosta. Pod nimi střední vrstva, lékař, učitel, hostinský a snad i sám vypravěč, bývalý policista. A úplně vespod bývalí rolníci přeškolení na dělníky v jediné továrně ve městě a ti, kterým život naložil více, než je společnost ochotná akceptovat.
Jak už bylo naznačeno, nejedná se o válečný román v tradičním smyslu slova, jako spíše o psychologickou studii s kriminální zápletkou. Ta spočívá v mimořádné situaci, která by zaběhnuté koleje všedního života převrátila kdekoli. Jednoho rána je v polozamrzlém kanálu protínajícím místní zámecký park nalezeno všemi oblíbené desetileté zavražděné děvčátko.
Osobou vypravěče, vysloužilého zahořklého četníka, prostě obyčejného člověka, „člověka z davu“, autor zároveň poskytuje částečně alibi i jediným slabším stránkám knihy, totiž chvilkovému sklouzávání k patosu a přepjatým emocím. Síla knihy tkví totiž v něčem jiném. Je jí mistrné vykreslení pocitů samoty, beznaděje, zahořknutí a smrti, které nikoli překvapivě vedou jen k další samotě, beznaději, zahořknutí a …smrti. Mezitím se děj knihy pomalu posouvá, jako voda v onom polozamrzlém kanálu, čeřená scénami s mimořádnou vypovídací a symbolickou silou.
Román žije z brutality, s kterou se na sebe časově nesousledně vrší různé činy, události a náhody nenávratně měnící lidské osudy. Jejich hnacím motorem přitom není válka, třebaže kulisa války je pro autora důležitá. Z fronty tak skrze městečko proudí karavany raněných a zmrzačených, kteří v netečných obyvatelích probouzí přece jen jisté hnutí, tedy špatné svědomí z toho, že to špatné se děje jiným, zatímco oni zůstávají zdraví a v dostatku. Svou zlobu ovšem obrátí právě proti obětem, jak svědčí i tragický osud dvou dezertérů.
Na rozdíl od jiných autorů „válečné“ literatury tu Claudel příčinu a následek obrací naruby. Univerzální poselství zní, že ne válka v nás budí k životu skryté démony a povoluje stavidla morálce a uznávaným dogmatům, nýbrž že život každého z nás, ať v jakékoli době, se odehrává vlastně na pozadí války, ať je jakkoli blízko či daleko. Špatné svědomí z toho, že se máme dobře v okamžiku, kdy někdo jiný jinde trpí a nesmyslně se zabíjí je věčné a vlastně neměnné. A kdyby už náhodou nikdy žádné války nikde nebylo, tak se okolnosti mění jen ve zvýšeném vnímání skutečnosti, že právě my se máme ať oprávněně či neoprávněně lépe, než lidé lhostejno kde, třebas v Africe nebo Chánově.
Je to kniha černých myšlenek a tragických událostí. Těch je přitom na sílu intenzity prožitku až překvapivě málo. Intenzivním pocitem při četbě je totiž nutkání knihu přejmenovat. A to z duší šedých na duše černé. Jediným vysvětlením není někdy s oblibou citovaný výrok Jospehiny: „Darebáci nebo svatí, já nikdy neviděla ani jedny, ani druhé. Nic není úplně černý ani úplně bílý, převládá šeď. A to platí i pro lidi a jejich duše… Ty jsi šedá, mile šedá duše, tak jako my všichni…,“ nýbrž jednoduchý fakt, že někteří zemřou tak mladí a nevinní, že jejich symbolická „běloba“ stačí čerň těch, jimž je své dny dopřáno dožít dokonce, přebarvit na výslednou „šeď“.
Máme-li se pokusit Claudela s někým srovnávat, poměrně příhodným se jeví Sándor Márai. Ten dokázal podobné drama rozehrát na mnohem menším formátu, a to dialogu dvou bývalých přátel během jednoho večera v románu Svíce dohořívají. Oba spojuje schopnost odměřené stylistické elegance se stejně odměřeným a chladným popisem osobních zkušeností, které lze stejně tak dobře nazvat životním moudrem. A podobným je i motiv pisatele, totiž na sklonku života právě psaním trochu ulevit bolestivým vzpomínkám a aktuální prázdnotě. Také Louis-Ferdinand Céline se svým realismem a tendencí ke vnímání toho horšího v nás může být srovnáním, ovšem jen velmi limitovaným. Claudel k témuž nepotřebuje žádné vulgarismy a i „klasický“ realismus je mu více než vzdálený. Kompozice Šedých duší je všechno jiné než příběh držící pohromadě lineární časovou přímkou, je spíše propletencem několika květin kvetoucích v různých částech sezóny.
Taková kompozice nakonec nabízí i možnost velmi netradičního shrnutí, totiž redukce obsahu knihy na tři vybrané citáty: „Řekli byste, že člověk je kamínek na cestě, který celé dny leží na stejném místě, dokud do něho nekopne nějaký vandrák a bezdůvodně ho nevystřelí do vzduchu. A co zmůže kamínek?“
Philippe Claudel – Šedé duše 194 str.
Babylon 12/XIX 11. října 2010 |
Z Galerie
| ||||
Na „Šedých duších“ je zajímavé, že se obejdou bez jediné vtipné či veselé scény, jevu českému autorovi naprosto cizím. Obejdou se i bez jediné pozitivní postavy, s kterou by se čtenář mohl identifikovat. Nejblíže k ní má osoba vypravěče, vypravěče jakoby proti své vůli, jehož motivem k vyprávění má být snaha oživit mrtvé, oživit je vzpomínkami na společně prožité chvíle, postupně se jim vyprávěním blížit a přibližovat, až se mu to také s poslední stránkou podaří. Jakoby mimochodem však tato snaha zároveň vede k odhalení dalšího zločinu. Třebaže jsou jeho motivy sebepochopitelnější, ani vypravěč není tím, kým se zdál být…