Konflikt Ruska a Gruzie

Bezprostřední roznětkou konfliktu mezi Ruskem a Gruzií, který se táhne už celý měsíc, bylo zatčení čtyř ruských důstojníků, které gruzínské úřady obvinily ze špionáže. Důstojníci byli zatčeni ve středu 27. září, a tbiliský soud rozhodl o jejich umístění do vazby, kde měli zůstat dva měsíce.

 

Moskva reagovala rychle a masivně. Přerušila veškeré spojení s Gruzií — letecké, silniční, vlakové, námořní i poštovní — a zároveň předseda Státní dumy Boris Gryzlov prohlásil, že Duma hodlá na nejbližším zasedání poskytnout vládě pravomoc zakázat převod finančních prostředků z Ruské federace do dalších států. Ruské ministerstvo zahraničí povolalo velvyslance z Tbilisi na konzultace, evakuovalo z Gruzie téměř celý diplomatický personál a doporučila ruským občanům, aby do Gruzie nejezdili. Zavřela také ruské školy na svých základnách v Gruzii.

V neděli 1. října se do protigruzínské kampaně vložil i ruský prezident Vladimír Putin. Prohlásil, že nepřátelské kroky režimu M. Saakašviliho pokládá za „akt státního terorismu spojený s braním rukojmí“, a přirovnal současnou gruzínskou politiku k politice někdejšího velitele stalinské tajné policie NKVD Lavrentije Beriji, který z Gruzie pocházel.

Gruzínské úřady se rozhodly předat zatčené důstojníky Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nakonec pak byli všichni čtyři propuštěni a vrátili se do Moskvy. Ekonomická blokáda však nepolevila, naopak se ukázalo, že zatčení důstojníků podezřelých ze špionáže bylo pouhou záminkou. Ruský ministr zahraničí Segrej Lavrov uvedl, že ruské kroky „směřovaly k zamezení přelévání nelegálních financí z Ruska do Gruzie“.

Není vyloučeno, že z Ruska skutečně do Gruzie plynou nějaké nelegální finance, dokonce je to dost pravděpodobné — na území bývalého Sovětského svazu působí řada nejrůznějších mafií, a dá se odhadnout, že mezi nimi jsou i gruzínské. Hlavní úder však nemohl nezasáhnout Gruzíny, kteří v Ruské federaci pracují. Je jich mnoho stovek tisíc, mluví se až o milionu, a příjmy, které posílají do Gruzie, významně posilují gruzínské finance — a především vydržují jejich rodiny. Gruzie trpí obrovskou nezaměstnaností, neboť sovětské podniky vzaly za své po rozpadu Sovětského svazu, a průmysl země se z tohoto krachu ještě zdaleka nevzpamatoval.

Na gruzínské obchodníky, firmy i dělníky v Ruské federaci dopadly i další rány. V gruzínských restauracích, kasinech a všemožných jiných podnicích proběhly kontroly, firmy byly zavřeny, z Ruska byla vypovězena řada gruzínských dělníků, kteří v Moskvě pracovali na černo. Tato opatření schvaluje podstatná část ruských občanů, kteří se k lidem „kavkazské národnosti“ stavějí značně nepřátelsky.

Také další zvažované ruské opatření by se citelně dotklo běžných Gruzínů — 14. října sdělil šéf gruzínské firmy Energ Invest, která je jedním z hlavních dovozců ruského plynu v Gruzii, Geno Malazonia, že ruský Gazprom hodlá nejméně o polovinu zvýšit ceny plynu pro Gruzii. Zároveň ovšem uvedl, že o zvýšení cen se uvažovalo už před aférou se zatčenými důstojníky.

Už od začátku léta také platí zákaz dovážet do Ruska gruzínská vína, ovoce a zeleninu i slavnou minerální vodu Boržomi. To je samozřejmě pro křehké gruzínské hospodářství těžká rána a Gruzie se brání: uvažuje o tom, že její představitelé odvolají souhlas, který před lety vyslovili ohledně vstupu Ruska do Světové organizace obchodu (WTO). To by Rusku zabránilo stát se členem WTO, členství totiž závisí na souhlasu všech 148 členů.

Ruská propagandistická kampaň, deportace „černých“ přistěhovalců i faktická ekonomická blokáda nápadně připomíná situaci z poloviny devadesátých let, která předcházela vpádu ruské armády do Čečenska. Nějaký ozbrojený konflikt však vyloučil ruský ministr zahraničí Sergej Ivanov — že mezi Ruskem a Gruzií dojde k válce, by si podle něho „mohl myslet jen hlupák“. O co ve skutečnosti jde? Proč Rusko tak usilovně tlačí na malého jihokavkazského souseda?

Příčiny jsou různé — historické, politické i ekonomické. Gruzie je ze tří jihokavkazských republik nejvíc prozápadní, je členem Partnerství pro mír v rámci NATO, má nově vyzbrojenou a vycvičenou armádu a pod vedením Michaila Saakašviliho dává svou prozápadní volbu velmi jasně najevo.

V tomto ohledu se politická motivace konfliktu spojuje s motivací historickou. Gruzie tvořila — podobně jako nyní ukrajinský Krym — jakousi perlu v koruně ruského impéria. Tradičně pohostinná země s monumentálními horami, nádhernými přímořskými letovisky a subtropickým podnebím i plodinami byla skoro dvě stě let výkladní skříní ruské i sovětské říše, byla to místa, kam vládci vozili zahraniční hosty, když jim chtěli předvést nádheru „své“ země. Loučit se s Gruzií bylo pro postsovětské Rusko velmi těžké, a jak je vidět, dosud se to zcela nepodařilo.

I proto Rusko podporuje obě separatistické oblasti Gruzie, kde ruští vojáci plní roli mírových jednotek OBSE: Abcházii a Jižní Osetii. Abchazské úřady si také neváhaly přihřát ve výhni dnešního konfliktu vlastní polívčičku: abcházský parlament se 17. října obrátil na Rusko se žádostí, aby uznalo nezávislost Abcházie.

Kreml sice (stejně jako nikdo jiný, kromě separatistických území jako je např. moldavské Podněstří) nezávislost žádné z gruzínských  separatistických republik neuznal, ale zdůrazňuje, že obyvatelé těchto území by měli mít právo sami rozhodovat o své budoucnosti. To je ovšem problém: v Gruzii žije na čtvrt milionu lidí, kteří byli z Abcházie vyhnáni během válek na začátku devadesátých let. Abcházie se z velké části vylidnila a dnes tam vedle Abcházů žije mnoho ruských občanů, kteří skoupili řadu nemovitostí. A ruský kapitál, který dnes vlastní například významný podíl proslulých letovisek v Suchumi na břehu Černého moře, má pochopitelně zájem na „nezávislé“ Abcházii: slabé abcházské úřady nejsou s to kontrolovat finanční toky ani udržet finanční pořádek.

Mezinárodní instituce se do věci nehodlají nijak zásadně vměšovat. Rada bezpečnosti OSN přijala 13. října rozhodnutí prodloužit o půl roku pozorovatelskou misi, šéf diplomacie Evropské unie Javier Solana projevil naději, že napětí mezi Ruskem a Gruzií nepovede k válce. A vyzval obě strany, aby situaci zmírnily. Deklarace gruzínského parlamentu, požadující „okamžité stažení“ ruských vojáků z Abcházie a z Jižní Osetie a jejich nahrazení mezinárodními silami (přijatá letos v červnu) však zůstala nevyslyšena. Přitom je jasné, že bez mezinárodního angažmá nemá pětimilionová Gruzie proti ruskému kolosu mnoho šancí.

Chabou naději na zmírnění stávajícího napětí slibují rozhovory ministrů zahraničí obou zemí, Sergeje Lavrova a Gely Bežuašviliho, které se mají konat 1. a 2. listopadu v Moskvě při příležitosti porady ministrů zahraničí Černomořské organizace ekonomické spolupráce. Tam mají oba ministři „projednat úkoly spjaté s rusko-gruzínskou krizí“. Těžko si však dělat iluze — Rusko se ke Gruzii staví otevřeněji či zastřeněji nepřátelsky už od „růžové revoluce“ na podzim 2003, která vynesla k moci Saakašviliho.

Petruška Šustrová

Babylon 2/XVI, 30. října 2006