Napsal Josef Mlejnek jr.
25. března 2006
Všeobecně se za letopočet pádu komunismu udává rok 1989. Což je z našeho hlediska správné, na druhou stranu však dosti nepřesné, neboť v tomto roce komunismus padl pouze v sovětských satelitech ve střední či středovýchodní Evropě. Stačí si však vzpomenout na léto 1991, kdy puč zastánců tvrdé linie postavil celý svět před alternativu návratu do časů před Gorbačovovou perestrojkou. Zdejší, do té doby demokraticky „rozjuchaná“ politická elita, se najednou neodvažovala vystrčit nos ze dveří a vyděšeně čekala, jak vše dopadne.
Naštěstí se z puče vyklubala záležitost, jež snad neměla reálnou naději na úspěch. Nicméně vítězem byl nikoliv Gorbačov, ale Boris Jelcin, komunistický politik, který spojil svůj další osud s restaurací národní, v jeho případě ruské identity. Pád komunismu a rozpad Sovětského svazu měl specifickou hybnou sílu: alianci mladších a pragmatičtějších nomenklaturních kádrů s oživenou národní ideou. Nutno podotknout, že zejména západní pozorovatelé tento aspekt buď nevnímali, anebo ho reflektovali zkresleně. Z nedávných stranických kádrů udělali snadno a nekriticky demokraty, pokud se setkali s obnovou národní identity, začali varovat před démony nacionalismu. Asi tomu mělo být spíše obráceně – daleko větší obavy měly vzbuzovat ony nomenklaturní kádry (Kravčuk či Jelcin), nikoliv oživování národních tradic a národních států. Válka v bývalé Jugoslávii sice zdánlivě dává původní hierarchii zdrojů nebezpečí za pravdu, ale kdo byl Slobodan Miloševič? Komunista, nebo nacionalista? Obojí, a obojí celkem snadno, neboť kolektivistický socialismus a kolektivisticky pojatý nacionalismus mají více společného než rozdílného. Nikoliv náhodou roku 1995 Alexandr Lukašenko pochválil Adolfa Hitlera za jeho domácí politiku.
Míra demokratičnosti se často posuzuje velmi povrchně, pouze na základě formálního faktu konání voleb. Jak však před devíti lety upozornil Fareed Zakaria ve svém textu „Vzestup neliberální demokracie“, po roce 1989 roste počet států, kde se sice konají volby, nicméně neznamená to, že je v dané zemi zaveden západní způsob vlády. „Demokraticky zvolené režimy, často zvolené opakovaně nebo potvrzené prostřednictvím referenda, běžně ignorují ústavou daná omezení své moci a upírají svým občanům základní práva a svobody,“ popsal Zakaria hlavní rysy probíhající „demokratizační“ vlny. Lid si nevládne, ale lidu je pomocí manipulace a diskriminace vládnuto tak, aby si myslel, že se svými vládci víceméně svobodně souhlasí.
Vývoj v postsovětském prostoru je různý – od utužování autoritářských a manipulativních rysů zejména v putinovském Rusku po vlnu „barevných revolucí“, z nichž ta nejvýznamnější proběhla na Ukrajině. Nicméně Bělorusko, často označované za poslední diktaturu v Evropě, se z těchto proudů přece jen vymyká. Na rozdíl od neliberálních demokracií, které ponechávají opozici jistý prostor k působení, je Bělorusko skutečnou diktaturou. Existuje zde takřka stoprocentní kontrola médií, opoziční aktivisty pronásleduje policie, působit v Bělorusku v opozici znamená být vystaven často až brutální represi. Parlament představuje pouze formální záležitost zaplněnou Lukašenkovými loutkami, volby nejsou částečně zmanipulované, ale plně manipulované. Například při posledních „parlamentních volbách“ v roce 2004 nebyl zvolen ani jeden opoziční poslanec. Od svého – ještě celkem přirozeného – zvolení prezidentem v roce 1994 si Lukašenko neustále upevňoval moc. Referendem v roce 1995 znovuzavedl sovětské symboly, o rok později si nechal rozšířit pravomoci – od té doby si k vládnutí vystačí sám. A když jeho touha po moci narazila na poslední ústavní omezení, že prezident může být znovuzvolen jen jednou, nechal roku 2004 v dalším plebiscitu onen ústavní článek zrušit. Podstatu Lukašenkova vládnutí vystihuje hořký vtip, který v té době v Bělorusku koloval: „Bělorusové si schválili změnu ústavy. Nové znění bude: Prezidentem republiky se může stát občan Běloruské republiky, který dosáhl věku 45 let a má zkušenost s prací prezidenta Běloruské republiky.“
Tak zní faktická běloruská ústava, jejíž jedinou předností je nebývalá stručnost. Luki, jak Lukašenka v komunistických Haló novinách z 21. 3. familiárně nazývá Roman Janouch, totiž pochopil Stalinovu poučku, že není důležité, jak kdo hlasuje, ale to, kdo sčítá hlasy. A na sčítání hlasů má oddanou soudružku, šéfku volební komise Lydii Jermošinovou. Stačilo, aby se jí Lukašenko roku 2004, před referendem o zrušení omezení počtu prezidentských mandátů, důvěrně svěřil, že by si představoval vítězství okolo tří čtvrtin hlasů. A ejhle – pro bylo 77 % účastníků plebiscitu! Podle Jermošinové tak Lukašenko dosáhl „elegantního vítězství“, k němuž mu celá rozpálená nadšeně blahopřála. A když mám tak velkou podporu, sdělil poté elegantně zvítězivší prezident, opravňuje to nejen minulé represivní postupy vůči opozici, ale též jejich další utužení v budoucnosti. Dialektická pointa z arzenálu těch nejlepších revolučních tradic. Letos se mnoho nezměnilo, jen Lukašenkovo vítězství bylo ještě „elegantnější“ – přes 80 % hlasů.
Bělorusko představuje území, kde s nástupem Alexandra Lukašenka vlastně zvítězil protigorbačovský puč ze srpna 1991, byť jinými prostředky a s jinou osobou v hlavní roli, právě zde se usadil jeho (zlý) duch. Ostatně, Lukašenko se chlubí, že jako jediný poslanec běloruského Nejvyššího sovětu hlasoval proti ratifikaci smlouvy o rozpuštění SSSR a vzniku Společenství nezávislých států (SNS). Ales Bjaljacki, oceněný nedávno na festivalu Jeden svět cenou Homo homini, přirovnal atmosféru v zemi, z níž musel uprchnout, k „vojenskému puchu kasárenské izolace“. A kandidát běloruské opozice na úřad prezidenta Alexandr Milinkevič označil Bělorusko za jeden velký socialistický kolchoz. K zařazení do kategorie totalitních režimů chybí snad pouze propracovaná ideologie, hlásající budování nového společenského řádu a „pěstování“ nového člověka. Místo ní slouží pouze nostalgický odkaz na staré dobré časy sovětského socialismu. V tomto ohledu tvoří Bělorusko spíše truchlivý skanzen brežněvovské stagnace.
Nostalgie však nemá žádnou budoucnost. Proč ale Lukašenkův režim trvá tak dlouho a proč, jak se zdá, ještě dlouho potrvá? Zde sehrávají klíčovou roli tři vzájemně propojené příčiny. První je mocenský zájem Ruska na udržení Běloruska ve sféře svého vlivu. Druhou role ekonomiky a z ní vyvěrajícího sociálního složení společnosti, třetí jen chabě vyvinuté a pouze menšinové národní vědomí.
V době Lukašenkova zvolení v roce 1994 byla zprivatizována pouze 2 % ekonomiky. A byť se podíl státního sektoru přece jen o něco snížil, Lukašenko stále odmítá privatizaci velkých státních podniků a rozvoji středního a malého podnikání brání restriktivní právní systém či obecně neexistence právního státu a vymahatelnosti práva. Bělorusko je zemí s velmi rovnostářským rozdělením příjmů - ve světě v tomto ohledu skoro nemá konkurenci. I sociálně-ekonomicky tedy představuje sovětskou znivelizovanou společnost bez silné střední třídy, která se skládá z prostých pracujících (bytostí druhu „homo sovieticus“) a státních byrokratů. A to, že mu Rusko prodává ropu a plyn za nízké ceny a tvoří odbytiště pro produkci velkých státních podniků, umožňuje Lukašenkovi udržovat v zemi relativní blahobyt (například pravidelně vyplácet důchody, což v řadě postsovětských republik nebývá běžným zvykem), a získávat si tak i přirozenou podporu obyvatelstva. Ostatně, Lukašenka vede k masivní manipulaci volebních výsledků spíše paranoia než skutečná potřeba. Díky levné ruské ropě a odběru mamutích nákladních vozů Belaz či ledniček pro ruský trh (a zbraní pro řadu tzv. rizikových trhů) by nyní asi zvítězil i ve svobodných volbách coby dobrý „baťka – hospodář“.
Demokratizačním snahám též brání jen slabě vyvinuté národní vědomí (zejména na venkově), neboť demokratizace a nacionalizace spolu úzce souvisejí. Nikoliv náhodou se mnohonárodnostní komunistická impéria, sovětské i jugoslávské, rozpadla v důsledku emancipace tamních národů, byť ta často vyústila v krvavý konflikt. A i v případě Československa znamenala sametová revoluce rozpad společného státu a státně-národní emancipaci Slováků. Ale kdo jsou vlastně Bělorusové? Existují skutečně jako národ? Není přesnější hovořit o obyvatelích státu jménem Bělorusko, z nichž lze za národně uvědomělé Bělorusy označit jen menší část, kdežto zbytek za rusifikované představitele druhu jménem „homo sovietucus“? Právě posilování národních tradic a národního vědomí by se proto mělo stát jedním z hlavních dlouhodobých úkolů pro běloruskou opozici, právě ono může v dlouhodobějším výhledu napomoci ke svržení Lukašenka či zabránit tomu, aby po Lukašenkově smrti či pádu nenastoupil nějaký Lukašenko číslo 2. A je rozhodující i geopoliticky, poněvadž pokud se obyvatelé státu jménem Bělorusko nijak významně neliší od Rusů, proč potom nepřipojit Bělorusko k Rusku a problematiku demokracie a lidských práv neřešit v rámci celé široširé Rusi? Patří k bytostným zájmům středoevropských zemí, aby se realizovala první varianta, tedy národně-státní emancipace svobodného Běloruska, které není pod vládou ani Lukašenka, ale ani Moskvy, byť si nelze dělat iluze, že mezi Moskvou a Minskem může zmizet těsné historické, náboženské a kulturní pouto.
Josef Mlejnek jr.
Babylon 7/15, březen 2006
