Poselství pana účetního

Dne 8. září 1968 došlo na varšavském Stadionu Desetiletí k události, jež zůstala takřka nepovšimnuta, byť měla za cíl vyvolat vlnu odporu. Devětapadesátiletý Ryszard Siwiec se totiž při celostátních oslavách dožínek polil hořlavinou a zapálil.

Nejenom na protest proti potlačení studentských protestů v Polsku na jaře 1968 a proti sovětské okupaci Československa a polské účasti na ní, ale vlastně i vůbec na protest proti komunistickému zřízení. Slovy z jeho závěti: „proti totální tyranii zla, nenávisti a lži, které ovládají svět“.

Bohužel, Siwiec patrně promeškal klíčový okamžik, kdy na tribuně tehdejšího polského Kolosea promlouval stranický šéf Wladyslaw Gomulka, a podpálil se až poté, co slavnostní projevy skončily a když na ploše stadionu stovky mladých lidí v krojích tančily polonézu. Jeho samopalnou oběť tak zaznamenali většinou pouze lidé v jeho bezprostředním okolí a pak také samozřejmě příslušníci tajné i veřejné státní policie, kteří se postarali o rychlou eliminaci celého „incidentu“.  Dokonce i polská redakce Rádia Svobodná Evropa považovala zprávy o Siwcově činu za nevěrohodné a o celé události informovala až na jaře 1969.

Kdo byl vlastně „Palachův předchůdce“, o němž Jan Palach nemohl vědět, neboť první zprávu o sebeupálení ve Varšavě otiskl – bez bližších podrobností - až 27 ledna 1969 francouzský týdeník Le Nouvel Observateur? Siwcův portrét přináší rozsahem sice útlá, přesto velmi obsažná kniha precizně připravená historikem Petrem Blažkem v době jeho působení v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten přistoupil k celému projektu opravdu „stylově“ a nechal publikaci vytisknout malinkatým, přímo konspiračním písmem, takže si recenzent se slzou v oku vzpomenul na dobu, kdy jako pubescent čítával pašovanou exilovou literaturu v mikrovydáních, v nichž bývala ve hřbetu knížky uložena lupa. Za tento originální přístup k oživování historické paměti je nutno vyslovit odpovědným pracovníkům ústavu velký dík.

Kromě Blažkovy studie obsahuje kniha Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí i edici dokumentů vážících se k Siwcově případu (jeho Poselství, jež před svým činem namluvil na magnetofon, a dokumenty polské státní bezpečnosti), obšírný fotografický materiál a též CD disk s krátkým filmovým záznamem Siwcova činu, který pořídil na místě přítomný pracovník Polské filmové kroniky.

Siwcův čin se dostává do jiného světla i díky nově zveřejněným dokumentům, podle nichž Jan Palach uvažoval o obsazení Československého rozhlasu a odvysílání výzvy ke stávce za zrušení cenzury. Oba dva totiž uvažovali zcela příčetně, racionálně, ba takticko-strategicky – nehledě na to, že v hlášení, které několik hodin po Siwcově sebeupálení vypracoval plukovník Stanislaw Slawiński, stojí: „Z obsahu letáků se lze domnívat, že jejich autor není zcela příčetný.“ Oba dva totiž hodlali vyvolat v život vlnu odporu obyvatelstva vůči tehdejším poměrům – Palachovi se to nakonec trochu podařilo jen na krátký čas několika dnů okolo jeho pohřbu (a pak pořádně až v lednu 1989), Siwcovi však vůbec ne.

Přitom právě Siwce lze označit za dramatického umělce v pravém smyslu slova. Tehdejší celostátní oslavy dožínek na Stadionu Desetiletí, kde se nacházelo 100 000 lidí, by se daly přirovnat k nějakému veledůležitému kultickému obřadu v římské (nebo aztécké či mayské) říši, kdy je v lóži přítomen (v polském případě dokonce řeční na tribuně) nejvyšší vládce, soudruh císař první tajemník Wladyslaw Gomulka. A právě v době jeho projevu se na protest proti tomu všemu podpaluje „obyčejný člověk“ Ryszard Siwiec. Soudruh imperátor musí projev, přenášený navíc rozhlasem v přímém přenosu, přerušit, propuká panika, celou zemí se lavinovitě šíří zpráva o neobyčejné události, lidé se srocují na ulicích... Někomu to možná přijde naivní, ale naivní to vůbec nebylo. Jistě, komunismus by se v Polsku nezhroutil, nicméně odpor vůči němu by dostal nezanedbatelný impuls. A veškeré úsměšky na konto údajné naivity Siwcova plánu pak musí zamrznout na rtech při vědomí, že hodlal tuto lavinu vyvolat obětí nejvyšší, sebeupálením. Odpověď na otázku, proč se Siwiec zažehnul až po projevech stranických potentátů, se však už nikdy nedozvíme.

Poselství pana účetního

Siwiec, vystudovaný ekonom, účastník protinacistického odboje, otec pěti dětí a člověk velmi zbožný, pracoval nejprve jako úředník na daňovém úřadu v Přemyšli, pak jako účetní v podniku na výrobu vína a medu, který mu do roku 1952 patřil, v němž ale zůstal pracovat i po jeho znárodnění. Sám také coby drobný soukromník pěstoval kuřata a květiny. Celý život však též hodně četl a počátkem září 1968 nahrál na magnetofonový pásek své Poselství, v němž zdůvodňuje svůj čin neblahým stavem soudobého světa. Z těchto důvodů bývá v různých zdrojích střídavě označován buď jako úředník (účetní), nebo jako filozof. Můžeme se domnívat, že jeho by první z uvedených „titulů“ vůbec nepohoršil, nicméně několikastránkovému myšlenkovému odkazu účetního Siwce nelze upřít závažnost a hloubku. Zejména pak v kontextu jeho promyšleného odhodlání dostát vlastním slovům v praxi, dosáhnout jednoty slov a činů, a to až po nejzazší mez. V tom Ryszard Siwiec myšlenkově plně souzní s jedním ze zakladatelů Charty 77 Janem Patočkou.

„Byl málomluvný, když už něco řekl, tak konkrétně,“ vzpomínala na něj jeho žena, Maria Siwcová. Konkrétní Siwcovo vystižení komunistického režimu, obsažené v jeho magnetofonovém Poselství, by se mohlo klidně objevit v učebnicích: „Jako dědictví po krvavém Stalinovi jste ve svých rukou soustředili... obrovskou, nezodpovědnou, nekontrolovanou a nekritizovanou moc – zrůdnou moc, moc, jakou nikdy nikdo v průběhu celých dějin na zemi neměl, moc, jakou starověcí vladaři připisovali bohům. Na vás, a jen na vás, na ‚politbyru‘, závisí celá moc zákonodárná i výkonná, veřejná bezpečnost, spojení se zahraničím, soudní moc i všechny masové komunikační prostředky. ... Zestátněním všech výrobních a distribučních prostředků... jste ve svých rukou soustředili všechny finanční zdroje, které vám umožňují, abyste si sami udrželi, spravovali a kontrolovali veškerou moc. Taková bezmezná moc se pro vládce stala opiem, drogou, a stala se cílem sama o sobě. Abyste takovou vládu nějak ospravedlnili před masami, vytvořili jste nové náboženství, marxismus, a největším prorokem tohoto náboženství jste vyhlásili Lenina, přičemž jste si pro sebe vyhradili právo jakkoli vykládat jeho dogmata. Každý, kdo se odváží samostatně myslet, kdo jen náznakem projeví kritiku vašeho postupu, je vyhlášen heretikem, je proklet, zavřen do blázince, do tábora či do vězení (za Stalina takový člověk obyčejně býval zavražděn). Podle Evangelií jen Kristus, Bůh, odmítl takovou špatnou vládu, vládu násilí nad lidmi, kterou mu nabízel Satan.“ Velmi konkrétní a přesné, navíc poukazující i na diabolické zdroje moderního totalitarismu.

Ruce, které bolí

Co proti tomu dělat? „Lidé... Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik prostého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“ – tímto zvoláním Siwcovo Poselství končí. Po svém činu, v beznadějném stavu s popáleninami na více než osmdesáti procentech těla, vysvětloval v nemocnici (patrně polským estébákům) motivy svého jednání. Ti si Siwcova slova tajně nahráli a zaprotokolovali. Siwiec tehdy – mimo jiné – řekl: „Necítím žádnou bolest a necítil jsem žádnou bolest po celou dobu. Bolí mě jen obě ruce, levá [jíž člověk v tomto zřízení má] na skládání falešných přísah a pravá na podávání ruky těm, kterým člověk tu falešnou přísahu složil. Moje smrt není ničím proti vyhlazení, které hrozí lidstvu.“

Jistě lze souhlasit s Petrem Blažkem, jenž svou studii uzavírá konstatováním, že byť Ryszard Siwiec nevyvolal předpokládanou odezvu v polské společnosti, je „dnes svými krajany vnímán jako hrdina, který se po okupaci Československa obětoval, abych zachránil národní čest“. Jeho apel však stále neztratil nic ze své naléhavosti, poněvadž i po pádu totalitních diktatur je zřejmé, že se lidstvo z této zkušenosti příliš nepoučilo, respektive že systémová ba systematická destrukce a zotročování lidských bytostí nebyly bohužel výsadou pouze komunistických režimů.

Josef Mlejnek jr.

(Petr Blažek: Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí. Protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968. Historická studie a edice dokumentů. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2008. 96 stran, náklad a cena neuvedeny.)

Babylon 5/XVIII, 2. února 2009

Krátký filmový záznam Siwcova činu, který pořídil na místě přítomný pracovník Polské filmové kroniky. (Zdroj: YouTube.)