Prezident plný strachu

Staronový prezident Václav Klaus si nevede špatně. Shrneme-li některé žebříčky oblíbenosti politiků, alespoň po dobu svého prezidentování se umisťuje na čelních příčkách. A srovnáme-li jeho oba kandidátské projevy v nedávné volbě s příspěvky jiných řečníků, je prostě buď dobrý, nebo mezi slepými jednookým králem.

Tím nechci snižovat projevy spolukandidáta Jana Švejnara. V souvislosti s volbou prezidenta mě ovšem napadla poněkud jiná myšlenka. A to ta, že jeho oblíbenost je tím vyšší, čím méně se k politickým, či obecně všem tématům s významnějším přesahem vyjadřuje.

Ta myšlenka mě napadla při četbě prvního povolebního rozhovoru v MF Dnes, ve kterém se připomenul v plné síle a kráse. Věren svému image aktivního muže ho stihl poskytnout dříve, než volitelé pogratulovat. Co v něm řekl? Vlastně nic nového. Ovšem to je právě to. Projevil se jako muž neschopný překročit vlastní stín, bojující stále tentýž politický boj „o interpretaci naší doby, o interpretaci celého našeho polistopadového osmnáctiletého období“. Mj. se nechal slyšet, že jeho zvolení bylo další porážkou nikým nevolených „vyvolených“, kteří od roku 1990 konstantně prosazují nepolitický způsob politiky, tedy nemají žádný mandát ani legitimitu do ní zasahovat. Koalice za Jana Švejnara měla dokonce bojovat „proti všemu, co se tady odehrálo od 17. listopadu 1989“. Připomeneme-li si proceduru volby prezidenta ČR, který je volen právě řádně zvolenými poslanci a senátory Parlamentu ČR a fakt, že Jana Švejnara střídavě podporovaly tři až čtyři parlamentní strany, jeví se více než zajímavé, že Václavu Klausovi coby až rigidnímu zastánci zastupitelské demokracie nečiní žádný problém ji šmahem zcela zpochybňovat.

Je pravděpodobné, že se jedná o důsledek obav z hodnocení, jakou stopu a jaké místo mu v dějinách ČR bude náležet. Proto působí trochu jako zapšklý stařec uvízlý v minulém století a bojující proti včerejšímu nepříteli. Jeho obsesní věčné návraty k sebeobhajování a chválení se za vedení transformace v devadesátých letech působí až komicky. Zároveň je z nich ovšem cítit obrovský strach. Strach, že jeho role a význam v tomto procesu nebude nahlížen pouze pozitivně a ještě lépe obdivně, ale třeba i v souvislosti se zjevnými excesy, které transformaci provázely. Proto také samozřejmě o žádných neví. Kdokoli se o nich zmíní (např. vědomě chabý právní rámec pro činnost investičních fondů, privatizace bez kapitálu českými „kapitány průmyslu“, neefektivní justice, sanace bank apod.), se zlou se potáže. Ať chce nebo nechce, v Klausově vnímání se taková osoba zařadí do tábora nikým nevolených „vyvolených“, ať už se jedná o poslance, aktivistu, nebo třeba kandidáta na prezidenta. Naposled se tak přihodilo i Janu Švejnarovi.

Jak je to pak ale s proklamovanou stabilitou demokracie a politických institucí, mělo-li by zvolení oponenta vést k celé polistopadové revizi? Z úst prezidenta, který se na celém tomto procesu dosud aktivně podílí to zní zvlášť pikantně.

Švejnarovo heslo znělo Česká republika bez bariér. Klaus v kandidátském projevu pro změnu řekl: „Chci usilovat o maximum svobody a demokracie, o respekt ke spontánnímu rozhodování jednotlivce, ... a budu vždy obezřetný vůči pokusům řešit věci direktivně a shora. Chci usilovat o brzdění stále rostoucího státního paternalismu.“ Řekl to hezky, Švejnarovo heslo ovšem „ani ex post ještě úplně nepochopil“. Asi protože je víceméně totožné, pouze výstižnější. Klaus zkrátka špatně skrývá animozitu a nechuť ke každému či čemukoli, kdo či co ohrožuje jeho gloriolu neomylného kormidelníka novodobé ČR. Bojí se, že by mohl přijít o zásluhy, které si již přivlastnil. A co hůř, že by získal ještě jiné, které lidé nepřestali nazývat krádež nebo podvod.

A v tomto boji se neobejde bez protivníka. Když žádný není, tak se vyrobí. Recept velmi účinný a stejně tak osvědčený. Bohužel i velmi nebezpečný, v bývalé Jugoslávii o něm ví své.

Nemusí to být příliš zlé. Strach je přece hluboce lidský a každý ho zažil a ještě zažije. Ale je i špatný rádce. Bohužel, osobní odvaha hájit i „nepopulární„ názory se strachem staronového prezidenta nemá nic společného.

Petr Mach

Babylon 6/XVII, 29. února 2008