Smutné konce politiky v Čechách

Vzájemný rozhovor dvou lidí, kteří o daném tématu hodně vědí, leč každý z jiného úhlu, představuje metodu netradiční, leč potenciálně výtěžnou. Ze stránek textu Havlíkovy a Pečinkovy knihy je však někdy až příliš patrné, že se oba protagonisté na jejím obsahu předem domluvili, připravili se a místy (si na) dialog spíše hrají. Až příliš často spolu souhlasí, většinou se pouze vhodně doplňují, což nutně vede ke ztrátě dramatického napětí ve výstavbě celého textu. Dramatičnost případně nalezneme pouze v jednotlivém vyprávění každého z obou „účinkujících“, hlavně na těch stránkách, kde Petr Havlík poodhaluje mafiánskou povahu politického zákulisí. Možná si měl každý z nich raději vybrat ideového odpůrce či člověka ne tolik názorově blízkého. Redakce textu se dle tiráže ujal sám nakladatel Ivo Železný – a právě se strukturou dialogu si měl dát trochu větší práci. Časté (a zbytečné) věty typu „vraťme se ještě k“, „zapomněli jsme ještě říci“ atd. samy vybízejí k zásadnější redakční práci. V éře počítačů k ní mohla docela dobře postačit znalost funkcí ctrlc a ctrlv... I použitá velikost písma usvědčuje nakladatele ze snahy celou věc trochu „nafouknout“ a prodat s přirážkou. Abychom mu ale nekřivdili: možná z vrozené skromnosti neuvádí, že myslel hlavně na slabozraké.

Přesto je Politika z obou stran knihou čtivou, v některých pasážích pak dokonce šokující. Metoda dialogu umožňuje uvést základní fakta, proložit je vyprávěním osobně prožitých či zaslechnutých historek a událostí i střídat místy přece jen odlišné pohledy obou diskutujících. Autoři chtěli oslovit širší veřejnost, nabídnout jí – pochopitelně interpretačně zaujatý – bedekr polistopadového vývoje. Obraz, který kniha poskytuje, je však pro českou politiku i českou společnost – diplomaticky řečeno – velmi nelichotivý. Jakoby energie obsažená v sametové revoluci záhy vyprchala a na scénu čím dál tím více pronikala přízemní fraška. A je-li na ní něco nepřízemního, tak mafiánské praktiky.

Čtenář, zvláště ten, který listopadové události prožil na vlastní kůži a do nadcházející éry demokratické politiky si promítl velké naděje a očekávání, musí být zákonitě zklamán, ba otřesen. Politika je arénou, kde jednotliví aktéři působí v zásadě ze dvou důvodů. Buď proto, že vstup do politiky znamená to samé, co aplikace dávky heroinu: závislost, jíž se nejde zbavit a jež z těch, co vypadli z kola ven, činí trapné figurky snažící se zoufale dostat zpátky na roztočený kolotoč. (Viz snaha „vymítače Rudé armády“ Michaela Kocába upoutat alespoň na chvíli mediální pozornost vymyšlenou historkou, že tajemný mlčící pianista, jenž nalezl azyl v jakési západoevropské psychiatrické léčebně a jehož příběhu se média loni hojně věnovala, je bývalým hráčem jeho opravdu už jen legendárního Pražského výběru.) Druhý motiv představuje obyčejný hmotný zájem, vlastní či spřízněné skupiny. „Jako by se do politiky vstupovalo jen kvůli bytům a domům,“ povzdechne si na straně 266 Bohumil Pečinka. Hodnoty a ideje se vytratily, stranické programy se sestavují spíše „dramaturgicky“: co má to naše divadlo hrát, aby bylo v hledišti nabito a dostali jsme se tak k moci? Teď frčí zrovna tohle, uf, uf, musíme to rychle nasadit.

Poslední velké programové spory jsou příznačně spojeny se zakládající generací polistopadové demokracie, zosobněné „Velkou trojkou“ Havel, Klaus, Zeman. Jejich následníci jsou již jen více či méně obratnými živočichy, podivnými obratlovci bojujícími „darwinovsky“ o přežití s pomocí provinčního machiavelismu, pro nějž zde připravila vhodnou půdu vekslácká mentalita, pěstovaná a rozbujelá v osmdesátých letech. Fráze a naučené slogany, padnoucí obleky ve světlech kamer, zkrátka dobrá práce vizážistů překrývá věčný koloběh velkých i malých lstí a podrazů. Politik přestává být tvůrcem historie, vůdcem společnosti, tím, kdo v prvé řadě prosazuje nějakou představu, program. Namísto toho degeneruje v loutku ovládanou zájmy nátlakových skupin či podnikatelských kruhů pohybujících se často daleko za hranou zákona. Byť to Havlík s Pečinkou výslovně neříkají, jejich rozhovor dokazuje, že pravdu měl Václav Havel. Ne však v idealistických představách o nestranické občanské společnosti, ale v Žebrácké opeře. Logika podsvětí podaná v této hře je totiž i logikou současné české politiky.

Míru propadu lze vyjádřit též porovnáním jednoho z prvních polistopadových ministrů školství Petra Piťhy z Bendovy KDS a zatím předposledního premiéra Stanislava Grosse. Zatímco Piťha byl – Havlíkovými slovy – „vtipný, vzdělaný, slušný“, z Grossových polomafiánských praktik už Havlíka přímo „jímala hrůza“. Petr Piťha před nástupem na ministerstvo i po odchodu z něj psal a píše knihy o českých světcích. Zdá se proto, že člověku dnes nezbývá než přitakat kriminální antimorálce Stanislavů Grossů a struktur v jejich pozadí, anebo se (jistěže nedokonale) snažit následovat vzory podané v Piťhových publikacích. To se ale dalo říci i o éře před rokem 1989. Změnilo se tedy u nás vlastně něco podstatného?

Josef Mlejnek jr.

(Petr Havlík, Bohumil Pečinka: Politika z obou stran. Česká politika 1989-2005. Ivo Železný, Praha 2005, 268 stran, náklad a cena neuvedeny.)

Babylon 5/15, leden 2006