Stagnace a chudoba českého zdravotnictví

Předvolební kampaň je v plném proudu a tak se mluví o všem jiném než o věcech skutečně důležitých. O programu nejsilnější vládnoucí strany se například nedozvíme nic kromě hesla korupce a populismus. Namísto toho máme kampaň pomlouvačnější než kdy dříve.

Na pomlouvání konkurence vydává ČSSD hezké desetimiliónky a ještě stihne obvinit konkurenci z „vyvolávání studené občanské války“ ve společnosti. Nemá na tom být nic špatného, neb je to kampaň „vysvětlovací“. V čase před volbami je skutečně nutné vybavit se hroší kůží, nicméně něco už je skutečně příliš. Jak v Reflexu poznamenala Líba Šmuclerová, podle logiky ČSSD firma, která vyrobí špatný jogurt a zabalí ho do obalu konkurence za účelem jejího poškození se nedopouští ničeho špatného, nýbrž také pouze „vysvětluje“. V současnosti je to kriminální čin, uvidíme co po volbách. V souboji hesel a věčně opakovaných lží (napadají mě pouze od jedné strany, proto je nebudu rozvádět) není místo na diskusi o základních tématech, která na hospodaření a kvalitu života v této zemi budou mít vliv rozhodně vyšší, než jestli má Slovensko vyšší HDP než ČR nebo ne (má a v dohledné době bude mít). Určitě mezi ně patří i budoucí model a uspořádání zdravotnictví. Je troufalost od největší vládní strany deset dní před volbami protlačit díky komunistům tak zásadní zákon, jako ten o neziskových nemocnicích, a to bez jakékoli snahy o konsensus s koaličními partnery, opozicí, s kraji, se stavovskými organizacemi i odbornou veřejností. Je pravda, že kdyby se o to pokoušeli, tak by byl smeten ze stolu. Kde však ČSSD s KSČM vzala důvěru ve vlastní osvícení a „vyšší poslání“ zůstává záhadou. Navíc docela náhlou, když návrh téhož zákona v prosinci 2004 tatáž vláda odmítla. Jisté je, že mezi slušnými lidmi ve slušné zemi se toto neděje, o to více před volbami, jejichž výsledkem si nemůže být nikdo jistý. Ignorance největší petiční akce v historii republiky jen dokresluje myšlení zákonodárců, kteří zákon mohli stejně dobře schválit buď po volbách, nebo se smířit s volební porážkou. Takto dávají pouze najevo, když ne my, tak aspoň „po nás potopa“. Dost nezajímavý příspěvek ke kultivaci politického prostředí a ideálu zodpovědného hospodáře. To by platilo i v případě, kdyby zákon měl být dobrý. Jak ale průběh schvalování dokázal, téměř všichni, kterých se týká ho více či méně odmítají. To ovšem neznamená, že by neměl i mnoho příznivců. Než představím důvody, které vadí mě, coby koncovému uživateli a laikovi, dovolím si malou úvahu.
 
Spor o zdravotnictví by se dal zjednodušeně redukovat na pravicové a levicové vnímání světa a člověka. Levice má tendence člověka redukovat na slepé střevo, konečník a slezinu, pravice je ochotná připustit, že lidé se liší a jejich zdravotní problémy mohou být nejen odlišné, ale mohou mít i různé příčiny, souvislosti a postupy léčby. Levice nás nepovažuje za příliš svéprávné, každému z nás přiřadí lékaře a nemocnici, které budeme vydání napospas, ať nás léčí jakkoli. Budeme jednotkou, na které budou vykonávány výkony a svou léčbu nebudeme moci nijak ovlivňovat. Pravice chce větší zodpovědnost za vlastní zdraví přenést na jedince, neboť lidé nejsou jen souborem uzlin a je bláhové každého škatulkovat do potřeby nemocničního operačního pásu. Lidé jsou dost svéprávní, aby si mohli volit svého lékaře a dokonce i pojistný plán. K tomu je zapotřebí konkurence zdravotních pojišťoven. Především ale větší osobní zangažovanost každého z nás na svém zdraví povede k omezení plýtvání a k racionalizaci zdravotních úkonů. Levice a ministr zdravotnictví preferuje velké nemocnice a nemocniční lékaře, racionální by však bylo podporovat prevenci a též lékaře praktické, kteří své pacienty znají nejen jako jednotky, ale především jako lidi, čímž se lze vyhnout mnoha nedorozuměním a tím i nákladům. Levice chce neziskové a státní nemocnice, pravice se ptá, proč by nemohly být i ziskové a třeba akciovky. České dráhy jsou též akciovou společností vlastněnou státem, proč nemocnice nemůže být akciovkou vlastněnou krajem?
 
A nyní ke schválenému zákonu. ČSSD se chlubí, že zákon o neziskových nemocnicích zajistí všem dostupnou péči a to bezplatnou. Ani jedno z toho není pravda. Bezplatná péče je nonsens sám o sobě, v současné době nás stojí 200 miliard ročně, a to se jí peněz stále nedostává. Z nepochopitelných důvodů si ČSSD „bezplatnou“ péči plete i s ubytováním hotelového typu včetně plné penze, za propady ve financování je pak viněna např. VZP, můžeme se domýšlet, že asi proto, že si nepořídila tiskárnu na peníze. S dostupností péče je to podobné. Ministru Rathovi by nestačil ani počítač Pentagonu na to, aby dokázal smysluplně určit počet lůžek toho kterého oddělení v každé nemocnici zvlášť a všechny další veličiny, na jejichž uplatnění se celý třese tak, jak to zákon předpokládá. Zavádí totiž do zdravotnictví obdobu plánovaného hospodářství. Jak dopadlo plánované hospodářství ve všech více než 50 zemích světa, které se o něj pokoušely, dobře víme. Větší či menší katastrofou, z které se bohužel ani tato země dosud nevzpamatovala. Jedná z mála pravd ministra zdravotnictví tedy je, že v tomto směru se nejedná o experiment. Je to řízená devastace.
 
Za druhé se podle schváleného zákona budou všichni lékaři v neziskových nemocnicích odměňovat podle jednotných tabulek, a to zcela nezávisle na počtu či kvalitě poskytnuté péče a odvedených výkonů. Motivace pro lékaře i personál tedy nulová, budou mít své jisté nebo spíše to samé, i když budou pracovat dobře nebo nedělat nic. Z kruhů současných nemocničních odborů také zaznívá dosud jediná rozpačitá podpora pro tento zákon. Pochopitelně, odborářům musí vyhovovat. V tomto směru se jedná o skutečný návrat před listopad, kdy bylo třeba podmazávat sestru, aby pacientovi po operaci pomohla se aspoň umýt, protože její povinností bylo pouze přinést a odnést lavor s vodou. Nový zákon tedy ve jménu zákazu kupčení se zdravím právě takové kupčení masově podpoří.
 
Argumentem červenorudé koalice má být též fakt, že nás daná norma pouze přibližuje západoevropským modelům zdravotnictví, neboť ve většině z nich je síť neziskových nemocnic již dávno vytvořená a funkční. I to je lež. V doslovném znění takový zákon neplatí nikde na světě. Hlavní rozdíl je v pluralitě subjektů majících přístup k financování z veřejného zdravotního pojištění. U nás je bohužel omezen pouze toliko na neziskové nemocnice, čímž se ze zdravotního pojištění stává spíše zdravotní daň. Možná dost podobný model praktikuje Velká Británie, ovšem s výsledky více než odpuzujícími. Jistě nejsem sám, kdo Velkou Británii vícekrát navštívil, a ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi potkat nikoho, kdo by kromě povinného zákonného pojištění neměl sjednané i soukromé komerční. Všichni totiž byli zajedno v tom, že do státní (neziskové) nemocnice by si nešli nechat zavázat ani palec u nohy, aby o něj nepřišli. Ptám se tedy ministra Ratha, zda si myslí, že jsme tak bohatí, že si každý (kdo to se svým zdravím myslí aspoň trochu vážně) kromě povinného pojištění může platit i pojištění soukromé.
 
Další zajímavou ekvilibristiku předvádí zákon ve vztahu k vlastníkům nemocnic. Aby pan ministr byl jediným pánem 200 miliard, je třeba nabídnout smlouvy s pojišťovnou jen těm, kdo se podvolí našim podmínkám. To může být nemocnice krajská nebo i soukromá, ovšem ztratí tím jakékoli rozhodovací i jiné pravomoci nad svým chodem, neboť ty si nárokuje ministerstvo. Protože zcela bez podílu na veřejném zdravotním pojištění není schopné přežít žádné zdravotnické zařízení, jedná se skutečně o jistou formu znárodnění. Nikoli faktické, ale řekněme třebas postmoderní. Vlastníkovi zůstane právo platit jen dluhy, které nadělá někdo jiný (nejvíce ztrátové jsou v současnosti právě nemocnice řízené ministerstvem), proto se není co divit, že norma podle všeho skončí u Ústavního soudu.
 
Příspěvek ministra zdravotnictví ke zdravotnické reformě tak přesně zapadá mezi nesystémové kroky jeho předchůdkyň a předchůdců, které tak rád a nemilosrdně kritizoval. Ti na rozdíl od něho alespoň nebyli notoričtí lháři. Na ministerstvo Rath nastupoval s tím, že má koncepci. Tehdy ji tajil, prý aby ji neopsala opozice. Dosud žádnou nepředložil a to jsou volby za dveřmi. Kdysi smetený a zpod poslaneckých lavic opět vyštrachaný zákon o neziskových nemocnicích jí rozhodně není, ovšem je otázka, zda je v zájmu této země, aby nějakou měl.
 
Babylon č. 9, 29. 5. 2006