Stávka za lepší obývák

Tak stávka bude, no bodejť, copak se dalo čekat něco jiného? Nesmíme přece zapomenout, že nějaké odbory vůbec jsou. 

Ačkoli jejich zástupci pravidelně jednají s vládou, prostou negací všeho pracují úspěšně na své marginalizaci, která nyní jaksi samospádem přešla v sebedestrukci, protože pár jedinců se rozhodlo vzít si nás všechny jako rukojmí. Přitom ani není jasné, proti čemu odbory protestují. Zvýšení věku odchodu do důchodu na magickou sedmdesátku se bude týkat jejich vnuků a můžeme si být jistí, že mezitím dojde k dalším desítkám úprav. Zrušení podpory stravenek má být kompenzováno daňovou slevou na zaměstnance a nižší sazbu DPH zvyšovat sice nechtějí, jisté penze ale ano. Na to chtějí použít zisky státních podniků. Snad možná myslí České dráhy, jenže zrovna ty chtějí ve čtvrtek položit na záda. Kdo se v tom má potom vyznat?

Zbývá tedy poslední argument odborářů, a tím je boj za celou ekonomiku země a vlastně každého z nás. Neprůstřelná logika českých zástupců pracujících zní, že stávkovat je třeba, protože to přinese prospěch nám všem a ekonomice zvláště. Soudný člověk nechápe, jak má ekonomice prospět něco, co jí zjevně škodí. Navíc každého člověka musí také urazit, když za něj mluví někdo, koho se o to vůbec neprosil, dvojnásob pak, když má navíc názor zcela opačný. Mesianisté jsou vždy nebezpeční, protože trpí absencí jakékoli sebereflexe. Sklony k mesianismu trpěl již například exministr Vít Bárta, ten ovšem alespoň vybudoval úspěšnou prosperující firmu. Kombinace mesianismu a profesionálního parazitismu je ovšem novou diagnózou, která vyvolává potřebu výzkumu zcela nových léčebných postupů. Psychiatři s klinickou praxí by mohli vyprávět.

Aby té deprese nebylo málo, „komunikační“ agentuře (ve čtvrtek ji odboráři určitě zablokují) Kaspen/Jung von Matt se podařilo definovat průměrný obývací pokoj:

„Typický obývák v české domácnosti má plastová okna s bílými horizontálními hliníkovými žaluziemi a bílou záclonou na dřevěné garnýži. Záclona sahá do výše parapetu nebo topení. Rozměr místnosti je 4 x 5 metrů, výška stropu 2,5 metru. Dveře jsou ze světlé dýhy, mají skleněnou výplň a ergonomicky tvarovanou kovovou kliku. Pohovka stojí naproti televizi. Jedná se o čalouněný dvousedák v teplých barvách se vzorem. Před pohovkou je konferenční stolek obdélníkového tvaru, na něm leží dva dálkové ovladače, mobilní telefon a televizní program otevřený na stránce konkrétního dne. Pod stolkem najdeme hladký obdélníkový koberec se vzorem. U pohovky stojí jedno křeslo. Televize je LCD s úhlopříčkou 66 centimetrů, doplňuje ji DVD přehrávač. V místnosti je ještě počítačový stolek, na kterém stojí plochý černý monitor s reprobednami. U stolku slouží černá otočná kancelářská židle na kolečkách. Obývací pokoj je také místem pro uložení 3,6 roku starého vysavače.“

Už se vám zvedá kufr? Tak se zhluboka nadechněte nebo raději přestaňte číst. Další část průzkumu je skutečně jen pro otrlé: „Dvě stěny místnosti jsou žluté, strop a zbývající dvě stěny mají bílou barvu. Podlaha je laminátová v provedení buk. Vypínače a zásuvky jsou bílé, oblého tvaru. Pokoj osvětlují dva světelné zdroje – bodová světla na tyči uprostřed stropu a stojací lampa s bílým stínítkem a přídavným světlem. Interiér zdobí tři pokojové rostliny, a to šeflera, ficus benjamina a dracena.“

Když lidé trpí takovým (ne)vkusem a bydlí v takové depresi, tak je jasné, že by snad nejraději stávkovali. Jen by neměli zapomínat, že si to domů navezli sami a ještě jim to asi přišlo jako dobrý nápad. Jestli se jim to nyní nelíbí, tak to můžou vyhodit zase jen oni sami. Nadávat a stávkovat je ovšem samozřejmě jednodušší. I za ten nevkus je třeba se někomu pomstít.