Třetí vlna – punto final?

Kniha Samuela Huntingtona Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století vyšla v originále v roce 1991, kdy ve střední a východní Evropě vrcholil proces rozpadu sovětského impéria – rozpadem samotného Sovětského svazu.

Nicméně Huntington, známější díky své pozdější knize Střet civilizací, se v Třetí vlně neomezil na pád komunismu, jeho optika byla mnohem širší: zahrnovala zhruba třicet případů přechodů k demokracii, počínaje portugalskou karafiátovou revolucí z roku 1974 a španělskou demokratizací po Frankově smrti v roce 1975. Následovala řada demokratizačních změn v Latinské Americe a Asii (Jižní Korea, Filipíny), a poté, jako (zatímní) finále třetí vlny, pád Berlínské zdi a konec komunistických režimů v sovětských satelitech středovýchodní Evropy. Jak sám Huntington píše, „události, které se odehrály po roce 1990, jsem se ani nepokusil vzít v úvahu“.

Mohlo by se tedy zdát, že letošní české vydání knihy v brněnském CDK představuje hodně opožděný počin, příslovečný křížek po funuse, na nímž ohrne nos i pár českých „transitologů“, kteří si Huntingtona dávno přelouskali v angličtině. Takové zdání by však hodně klamalo. Všechno, a knihy zejména, prověří čas. Není pochyb o tom, že Třetí vlna přináší velmi fundovanou (a pochopitelně i v mnoha směrech diskutabilní) analýzu soudobých historických procesů. Je tedy užitečná pro všechny, kteří se o sedmdesátá a osmdesátá léta z těch či oněch důvodů zajímají. Navíc Samuel Huntington vyvodil z bohatého empirického materiálu i cenná zobecnění, jež lze dodnes s úspěchem aplikovat též při analýze mnoha jiných (i novějších) než v knize popisovaných případů a situací.

K nejaktuálnějším částem knihy paradoxně patří pasáže věnované vyrovnání se s minulostí. „Ze schopnosti a ochoty (či neschopnosti a neochoty) demokratických vlád postavit před soud autoritářské funkcionáře, kteří se dopustili zločinů, plyne několik neoddiskutovatelných závěrů,“ píše Huntington, přičemž pojem „autoritářský“ používá jako souhrnné označení představitelů nedemokratických (diktátorských) režimů všech různých druhů. Závěry jsou dle autora Třetí vlny následující: „Spravedlnost přímo souvisela s politickou mocí. Funkcionáři silných autoritářských režimů, které samy sebe dobrovolně zrušily, stíháni nebyli, zatímco funkcionáři slabých autoritářských režimů, které se zhroutily, neušli trestu, pokud nové demokratické vlády zahájily jejich stíhání bez otálení. ... V nových demokratických režimech přichází spravedlnost rychle, anebo nepřichází vůbec.“

Máme se tedy smířit s punto final, jak zní španělský ekvivalent českého výrazu „tlustá čára“? Dle Huntingtona rozhodně nikoliv. Cituje Aryeha Neiera, podle nějž „odhalit ty, kdo za zločiny nesou odpovědnost, a ukázat, čeho se dopustili, znamená veřejnou stigmatizaci, která je už sama o sobě trestem. Pojmenovat jejich oběti a nezapomenout na to, jak byly mučeny a zabíjeny, je svým způsobem hold jejich hodnotě a důstojnosti.“

Otázku vyrovnání se s minulostí nelze samozřejmě redukovat na problém, zda rudou prokurátorku Brožovou-Polednovou posadit za mříže, či ji s ohledem na vysoký věk nechat dožít její pozemské dny doma. Navíc jsme dnes a denně svědky toho, jak na nás doléhá minulost mnohem mladší než ta z padesátých let. „Například v Nikaragui,“ uvádí Huntington, „provedla sandinistická vláda poté, co v únoru 1990 utrpěla volební porážku, podle všeho velmi rychlé převody majetku z vlastnictví státu do rukou sandinistů. ‚Sami sobě prodávají domy i auta,‘ jak prohlásil jeden protisandinistický obchodník. Podobná obvinění byla vznesena také ve věci převádění vládního majetku do vlastnictví komunistické strany v době, kdy se v Polsku chystalo převzít vládu hnutí Solidarita.“

I u nás si velkou část státního majetku „přidělila“ komunistická nomenklatura, bez ohledu na zvolené způsoby privatizace (nebo spíše s jejich pomocí). Dodnes se z pozadí většiny velkých politicko-hospodářských afér časem vyloupne skupina podnikatelů-mafiánů, v níž figurují hlavně různé podivné typy z komunistických podniků zahraničního obchodu apod. Počátkem devadesátých let se myslelo, že půjde vlastně o jakési ideálně-pragmatické řešení: příslušníci nomenklatury začnou podnikat, a získají tak zájem na zachování nového režimu; trh je měl „polidštit“. Dnes zoufale vidíme, že oni si nejprve přizpůsobili trh ke svému veksláckému duševnímu i morálnímu obrazu, a poté – díky vlastní hospodářské moci – činili a činí to samé se státem a správou věcí veřejných.

Co bude dál? V závěru své knihy Huntington vyjmenovává příčiny, jež by mohly vést ke třetí antidemokratické protivlně, podobné protivlnám z meziválečného období a z období 1958 - 1975. Jako hlavní možné důvody takovéhoto pesimistického scénáře uvádí hospodářskou krizi, růst náboženského (nejen islámského) fundamentalismu, mocenský vzestup států, které nejsou demokracii nakloněny, a pokles síly USA, země, jež tvořila jakýsi globální (přitažlivý) vzor a vystupovala v roli aktivního promotora demokratických hodnot. Tedy to, co se už dlouho děje a co zvlášť poslední dobou nabývá na intenzitě. Přidáme-li Huntingtonovo varování před technokratickou elektronickou diktaturou, v níž „bude autoritářská vláda legitimizována a umožněna schopností manipulovat s informacemi, médii a sofistikovanými komunikačními prostředky“, nutno uzavřít, že nás asi nečekají slunné časy.

Josef Mlejnek jr.

(Samuel Huntington: Třetí vlna. Demokratizace na sklonku dvacátého století. Přeložil Tomáš Suchomel. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2008, 344 stran, doporučená cena 398 Kč.)

Babylon 2/XVIII, říjen - listopad 2008