• 
• 

Ventanilla española – prosinec 2007

Hugovi Chávezovi to nevyšlo. Venezuelci v referendu z 2. prosince tohoto roku odmítli jeho návrh sedmdesáti dodatků ústavy, které měly posílit jeho moc a zajistit, aby mohl v roce 2012 opět kandidovat na prezidenta. Svým fanfarónstvím i nedemokratickými praktikami proti sobě popudil střední třídu a před referendem podcenil i „své masy“. Není pochyb, že ho to dost zaskočilo. Stejně jako Augusto Pinochet nepředpokládal, že neuspěje v prezidentském plebiscitu na konci osmdesátých let, nebo Jiří Paroubek vloni v létě, když nevyhrál sněmovní volby, ani Chávez si zřejmě nebyl ochoten připustit, že není tím jediným povolaným, aby rozhodoval o osudu své země. I přesto se na tiskové konferenci omezil na konstatování, že referendum bylo „špatně načasované a on neuspěl pouze dočasně“. Obojí je velmi pravděpodobné. Jisté ovšem je, že zareagoval méně hystericky než například Paroubek po volbách v létě 2006.

Referendum o ústavních změnách bývá vždycky oříškem pro diktátory na celém světě. Povolit ho a vyhrát znamená posílit pozice a ani prohra nemusí být definitivní. Nepřipustit referendum či volby může mít v zemích s alespoň nějakou demokratickou tradicí ničivé následky a vůdce musí stát dost pevně v kramflecích, aby si to mohl dovolit. Dopadnout to může různě a taky to tak dopadá. Fidel Castro dobře věděl, že žádné referendum nebo plebiscit v jeho zemi nesmí proběhnout. V roce 2003 to dal všem jasně na vědomí tím, že všechny, kdo se podíleli na Varelovských peticích (s výjimkou hlavního iniciátora Oswalda Payá Sardiňase), nechal na mnoho let zavřít do kriminálu.

Politických paralel k Chávezově nebo ke Castrově situaci se nabízí celá řada: Gruzie, Ukrajina, Rusko, Írán, Bělorusko, středoasijské země, Pákistán, Indonésie. Co se týká nejrůznějších strategií, jak si uchovat diktátorskou moc, i reakcí obyvatel nejrůznějších zemí od Havaje po Filipíny na nedemokratické praktiky, není Latinská Amerika v dnešním propojeném světě až tak „sociálně, historicky a politicky specifická“, jak se nám snaží všemožní znalci tamních poměrů pořád dokolečka namlouvat.

16. listopadu 2007 byl ve světové premiéře uveden do kin hollywoodský film Láska za časů cholery podle stejnojmenného románu Gabriela Garcíi Márqueze. Přestože téměř všichni protagonisté snímku i autoři hudby (Shakira, Rafael Escalona) jsou Latinoameričané nebo Španělé, režisér Mike Newell film natočil v angličtině. Představitel hlavní role, slavný herec Javier Bardem, k tomu na vysvětlení uvedl, že když je film dobře udělaný, nezáleží na tom, v jakém jazyce se v něm mluví. Vzpomněl při té příležitosti i úspěch filmu Než se setmí (2001), kde se blýsknul v roli kubánského spisovatele Reinalda Arenase. Také se po premiéře vyznal z obdivu ke knihám Gabriela Garcíi Márqueze, které prý čte už od mládí.

Jenom by mě zajímalo, jestli třeba velkého čtenáře Javiera Bardema náhodou nenapadla i jiná souvislost mezi oběma filmy, respektive jejich literárními předlohami a autory. A jsme zase u Castra. Jak dlouho ještě?

Možná už totiž Bardem zapomněl na scénu z Než se setmí, ve které ho (Arenase) mučí ve vězení Fidelův poručík Víctor (hraje Johnny Depp), i na to, co Arenas o Castrovi v knize, bez níž by onen „dobře natočený film“ nemohl vzniknout, říká. Stejně tak je to s Márquezem: o tom, že tento slavný literát je celoživotním obdivovatelem a přítelem Fidela Castra přece oddaný čtenář jako Javier Bardem musel alespoň slyšet z vyprávění.


Babylon 4/XVII, prosinec 2007