| |||||
|
| |||||
RUBRIKYMédiaSouvisející |
|
||||
Zrušit Senát, nebo natvrdlé voliče?
Napsal Josef Mlejnek jr.
29. října 2006
Ani letos při senátních volbách voliči nezradili tradiční zákonitosti, jež volby do horní komory českého parlamentu provázejí. Přišlo jich o dost méně (o polovinu) než před týdnem, kdy souběžně s první kolem probíhaly i volby komunální. Nízká volební účast má řadu příčin, z nichž je třeba na jednom z prvních míst uvést skutečnost, že ve druhém kole soupeří kandidáti pouze dvou stran, a voliči poražených z kola prvního dávají před strategickým hlasováním přednost klidu domácího krbu. Kandidáti ODS získávali ve druhém kole zpravidla méně hlasů než v kole prvním, což znamená, že je ve finále řada voličů z prvního kola „nechala ve štychu“. Jejich soupeři pak sice dostávali o něco více hlasů než před týdnem, ale ne o mnoho. Ani oni tedy příliš nedokázali přitáhnout voliče poražených kandidátů. Navíc kampaň jako kdyby skoro neexistovala a chyběl též další „iniciační“ prvek: občanům – kvůli krátké lhůtě – nepřišly volební lístky poštou domů.
Ale vyvozovat z nízké volební účasti malý význam Senátu či volat kvůli ní po zrušení horní komory dost dobře nelze. Pokud tak někdo činí, jde buď o populistu, anebo o člověka málo informovaného, ne-li rovnou o hlupáka. Nízká volební účast v senátních volbách totiž především nastavuje zrcadlo samotným voličům a svědčí o nízkém úrovni rozvoje zdejší občanské společnosti. Právo volit a spolurozhodovat o složení ústavních institucí patří totiž k nejzákladnějším a nejvýsostnějším občanským právům. A o významu Senátu výmluvně vypovídají již jen tři nejzákladnější skutečnosti, které byly v letošních senátních volbách v sázce: nadpoloviční většina, prezidentská většina a ústavní většina. Proberme si je pěkně popořadě.
Nadpoloviční většina pro ODS v Senátu znamená, že každá vláda stojící na jednom dvou přeběhlících, v níž by ODS absentovala, by měla hodně těžký život. Pod tíhou senátních vet by se pravděpodobně ocitla v tak těsném sevření, že by neprosadila skoro nic podstatného. Senátní většina tedy ODS dodává minimálně jakéhosi „půltého“ poslance ve sněmovně, což je v situaci patu obzvlášť důležité. Patové situace totiž nezřídka rozhoduje pověstná moucha, jež usednutím na jednu z misek vah nakonec pohne dějinami.
Prezidentská většina čítá 141 míst v Poslanecké sněmovně a Senátu, tedy nezbytné minimum pro zvolení prezidenta ve třetím kole volby, kdy již poslanci a senátoři hlasují dohromady jako jedno těleso. Po senátních volbách disponují ODS a lidovci celkem 146 hlasy ve volitelském sboru. Což je významný faktor, který sice nemusí, ale může promluvit i do sestavování vlády. A až si voliči začnou stěžovat, že o prezidentovi zase rozhodují jenom politici, měl by jim někdo rázně připomenout, že čas, kdy se mohli de facto účastnit prezidentských voleb, trestuhodně promarnili.
Konečně je třeba zmínit ústavní většinu – 120 křesel ve Sněmovně a v případě plného obsazení horní komory 49 senátorů. Tou nyní disponují ODS a ČSSD, přičemž ústavní většina má reálný mocenský význam pouze v obou komorách, tzv. ústavní většina ODS a lidovců v Senátu není sama o sobě skoro k ničemu. A právě role Senátu v procesu přijímání změn ústavy z něj skutečně činí ústavní pojistku. Nevznikne-li ale velká koalice ODS a ČSSD ve Sněmovně, patrně se ani nikdy nezrealizuje matematická možnost ústavní převahy obou stran v Senátu. Ta sice představuje faktor, jenž by případnému vzniku velké koalice nahrával, leč důvody proti jsou a patrně i budou silnější. Začíná-li totiž v ČSSD docházet k rozkladným procesům, začínají-li se sociální demokraté kvůli korupčním aférám dostávat do defenzívy, byla by ODS hloupá, kdyby jim pomohla na nohy velkou koalicí. Zvláště za situace, kdy ke znovuzvolení svého čestného předsedy prezidentem ČSSD nepotřebuje, neb si vystačí s lidovci (což by pravděpodobně platilo i po předčasných volbách). Ti to dobře vědí a jistě neprodají svou mocenskou pozici lacino, avšak na velké koalici s ČSSD může ODS jenom prodělat. Méně chápavým snad napomůže malá kontrolní otázka: Kdypak získala ODS ve volbách nejméně hlasů?
Bědovat nad modrým Senátem či nad tím, že ODS ovládá skoro všechny orgány v zemi, je dosti nedemokratické, neboť tuto výsadní pozici občanským demokratům přisoudili voliči. Přesněji řečeno ti, kteří přišli volit. Senátní i krajské volby totiž zajímají převážně voliče pravice a politického středu, voliči levicoví je považují za zbytečné. Třeba jim modrá převaha na Hradě, v Senátu i v krajích konečně otevře oči a přiměje je příště k aktivní návštěvě volebních místností. České demokracii by to z dlouhodobého hlediska jenom prospělo. A levici by větší úspěch v senátních volbách prospěl i z jiného důvodu. Jak se ukazuje, Senát není žádným odkladištěm přestárlých politiků, ba naopak. Tvoří spíše líheň, platformu, kde se mohou výrazné osobnosti z regionů blíže seznámit s velkou celostátní politikou a posléze do ní aktivně vstoupit. Nejvýznamnější příklad představuje současný premiér Mirek Topolánek. Začal v Senátu, jako senátor se stal předsedou ODS a poslanecké křeslo získal až jako volební leader v rámci úspěšného boje své strany za volební vítězství. Zdá se, že většinový systém skutečně „produkuje“ politické osobnosti s výraznější tváří. Možná by proto stálo za úvahu zavést jej i pro volby do Poslanecké sněmovny.
Josef Mlejnek jr.
|
| ||||